Ve svém posledním článku jsem slíbila napsat něco o odkazu křesťanství dnešní levici. Nehodlám podávat výčet a rozbor historických průniků křesťanských a sociálních myšlenek, ale zaměřím se na paralelu křesťanství a moderního levicového aktivismu, jakou ve své knize „Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu“ podává Alain Badiou.

Tento text nepíši pro ty, kdo mají filosofii v malíčku. Naopak, píši jej pro obyčejné lidi jako jsem já. Třeba nakonec bude někoho zajímat, jak takové teoretické dílo chápe ne příliš vzdělaná žena.

Co vlastně Badiou mínil svou knihou? Chtěl z nás ze všech udělat křesťany? To je dobrá otázka. Nejprve je ovšem nutné křesťanství definovat. Pokud je definujeme jako kulturu nebo civilizaci, pak už všichni křesťany jsme, a to od narození a nezávisle na tom, zda jsme či nejsme pokřtění, a zda věříme či nevěříme v Boha.

A pokud křesťanstvím Badiou rozuměl něco jiného než kulturu (civilizaci) - a pokud tím zároveň nemyslel čistě jen příslušnost k nějakým konkrétním církvím, potom je záhodno pod pojmem „křesťanství“ chápat jistý způsob myšlení (přesněji jednotu myšlení a konání), k němuž lze dojít a které umožňuje svému nositeli neulpívat na nepodstatném a aktivně měnit věci k lepšímu.

Tou jednotou myšlení, které vychází z přesvědčení, a konání se podle Badioua křesťanství liší nebo lišilo od svého původního zdroje - židovství, jež kladlo důraz na skutky (rituály) a znamení příslušnosti k určité komunitě.

Pokud tedy chápeme křesťanství ne jako přináležení k církvi a víru v dogmata, ale jako způsob myšlení, z něhož vyplývá určité jednání, potom je teoreticky možné, aby se stal křesťanem (tedy tím, kdo myslí a jedná určitým způsobem) každý. Bez ohledu na to, z jakého civilizačního nebo kulturního okruhu pochází a jestli bude či nebude praktikovat nějaké rituály - například chodit do kostela.

Podle mého názoru, chtěl Badiou na příkladu svatého Pavla a jeho pojetí křesťanství ukázat, jak může nějaké nenásilné hnutí zdola změnit kruté a nelidské impérium, které má zločinný a zkažený charakter a které se přesto většině světa jeví jako nezvratná nutnost.

Jak může takové hnutí připravit podmínky pro vznik nového světa, byť by to nakonec zase nebyl svět dokonalý a na věky trvající. Badiou ze zcela pochopitelných důvodů vidí paralelu Římské říše a dnešního (i když zatím jen ekonomického) světového impéria.

Druhá věc, již chtěl ukázat, je to, jak může kterýkoliv jedinec vedle svého obyčejného všedního života tady na zemi, žít zároveň „jiný“ život - tím, že bude „sloužit pravdě“, tedy podílet se na jejím šíření, a jak se tímto způsobem může stát „kýmsi nesmrtelným“. Badiou, předpokládám, nemá ani tak na mysli nesmrtelnost duše, jako spíš nesmrtelnost ducha, čili určitou Ideu-pravdu, jíž lze propůjčit místo ve své mysli.

Univerzalismus je asi největší zásluhou svatého Pavla. Univerzalismus ovšem neznamená nějakou uniformitu (požadavek, aby byli všichni stejní), nýbrž všestrannost, všestrannou použitelnost, jíž nevadí žádné odlišnosti. Univerzalismus je jakýsi sjednocující prvek („jedno“), který je společný všem lidem, ať jsou jakkoli rozdílní.

Pavlův univerzalismus tkví v tom, že je mu zcela lhostejné (navzdory jeho židovskému původu), zda křesťanský subjekt dodržuje či nedodržuje židovské rituály (například obřízku) nebo zda se řídí „pouze“ novým zákonem, jímž je vlastně láska.

Kdo by neznal Pavlovu ódu na lásku, bez níž se v současné době neobejde snad jediná svatba, takže se nám už někdy jeví jako značně zprofanovaná. Badiou ve své knize novým nenáboženským způsobem interpretuje nejen celou Pavlovu triádu, jíž je víra, láska a naděje, ale i jiné křesťanské pojmy (milost, spása), což by se mohlo stát vzpruhou pro nás, unavené desperáty současné epochy.

Co se týče víry v pravdu, Badiou nám sice říká - podobně jako postmodernisté - že neexistuje žádná „objektivní pravda“ nebo „historická pravda“, kterou lze poznat rozumem. Nevyplývá však z toho, že pravda je nepoznatelná nebo že vůbec není, ani to, že snad má každý jedinec či skupina jakousi vlastní (partikulární) pravdu. Naopak to znamená, že pravda existuje, že je subjektivní a zároveň univerzální, v tom smyslu, že je přístupná všem subjektům bez rozdílu.

Člověk se ovšem tím subjektem musí stát, aby mu pravda byla přístupná, přičemž to, že se jím stane, je vlastně jakási náhoda (milost), neodvoditelná z jeho původu nebo příslušnosti k čemukoliv (národnosti, pohlaví, společenskému postavení). Pravda je přístupná všem, kdo se jí otevřou; nikdo na ni nemá přednostní nárok.

O Pavlovi by se dalo říct, že se dobrovolně stal ničím, aby se následně mohl stát vším, což vyjadřuje známým výrokem „židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, jsem byl pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem...“ /1 K 9:20/. Nebyl to z jeho strany žádný oportunismus, v důležitých věcech byl naprosto zásadový. Ale získával lidi tím způsobem, že se chtěl každému přiblížit.

Badiou píše o tom, že Pavlovy listy, ačkoli patrně nejsou prosty pozdějších zásahů, jsou historicky těmi nejvíce původními křesťanskými texty, a tedy nejlépe vyjadřují podstatu tohoto učení.

Ti, kdo nenáviděli rovnost (například nacisté), se ostatně vždy snažili vůči křesťanství nebo aspoň vůči Pavlovi vymezit. To nic nemění na skutečnosti, že se postupem času samo křesťanství stávalo hierarchickým a despotickým, aby se čas od času znovu vracelo ke své podstatě. Vždy je přece možné vrátit se k podstatě!

Rozebírat celou Badiouovu knihu by bylo velmi složité a v jediném článku, který nemůže být neomezeně dlouhý, to ani nelze. Člověk je nucen vybírat jen to, co ho zaujalo. Mohu se zmínit například o diskursech, které hrají v knize důležitou roli. Diskurs je vlastně jazyk nebo způsob, jakým popisujeme a vysvětlujeme daný stav věcí.

Badiou rozlišuje tři diskursy (plus jeden nediskurs), které spojuje se čtyřmi figurami a jakýmisi jejich atributy. Diskurs řecký spojuje s figurou filosofa a s atributem moudrosti, diskurs židovský s figurou proroka (zázraky nebo znamení) a diskurs křesťanský s figurou apoštola (hlásání události).

Diskurs řecký nám říká, že svět (kosmos) se řídí svými vlastními zákony (imanentními), jimž se obyčejný člověk musí podřídit, protože proti nim nic nenadělá. Kdybychom to vztáhli k dnešku, tak by to pro nás mohlo znamenat, že kapitalismus je jakési fatum, jemuž se „moudře“ musíme přizpůsobit. Proto Pavel moudrost odmítá.

Druhý diskurs - židovský - vlastně vůbec nestojí proti diskursu řeckému. Představuje pouze jakousi výjimku z řeckého diskursu pro ty, kdo se řídí božími příkazy, a navenek se označují určitým způsobem, aby se odlišili od zbytku světa (židovská komunita, které jako jediné byla zjevena pravda). Židé se také řídí zákonem, který je na rozdíl od Řeků transcendentní. Židovský diskurs je jen pro někoho. S tím se Pavel také odmítá smířit.

Diskurs křesťanský neboli diskurs Apoštola spočívá v hlásání události, jíž je v případě Pavla vzkříšení Krista, ale pro nás jím klidně může být i jiná událost. Badiou má příkladně na mysli revoluci. Důležité totiž je, že událost může všem lidem přinést osvobození od zákona (ať už v pojetí řeckém nebo židovském).

Badiou zmiňuje ještě diskurs čtvrtý, který vlastně ani není diskursem, protože se nesmí projevovat navenek, i když existuje. Je to (ne)diskurs mystika. Projevovat navenek se nesmí z toho důvodu, že by to znamenalo faktický návrat k diskursu židovskému (zázraky a výjimečnost). Apoštol musí zůstat vcelku věcný, v tom smyslu, že bude hlásat událost obyčejnými slovy (nikoliv „nadnesenými“ prorockými slovy), čímž se staví naroveň obyčejným lidem.

Badiou se v knize zmiňuje, že záměrně vybral jakožto nositelku ideje-pravdy událost, která vybočuje z říše skutečnosti (vzkříšení z mrtvých), aby dokázal, že není ani tak důležitá historická pravda, jako její chápání. Tedy osobní vztah lidí k pravdě.

Zatímco Pavel chápal vzkříšení patrně doslovně — ačkoliv, kdo ví - jako vzkříšení z mrtvých, Badiou ho chápe spíš v rovině symbolické: Zemřít svému starému životu (který byl pod nadvládou zákona), otevřít se životu novému a tím se od zákona osvobodit - což ve skutečnosti neznamená zákon zrušit, nýbrž se s ním ztotožnit a tím vyřadit ze hry nevědomou touhu po jeho překračování.

Svatý Pavel, řečeno slovy Badioua „vymaňuje pravdu z područí komunity“, zatímco se sám Badiou svou knihou snaží vymanit ideu křesťanství z područí současných církví a přiblížit ji tak všem, včetně ateistů. Univerzalismus, který je v základech křesťanství obsažen, by se totiž mohl stát hrází proti dnešní záplavě partikularismů (nacionalismus, rasismus, sociální vyloučení), které jsou nežádoucím doplňkem prázdné univerzality kapitálu.

Místo toho jediného, co dnes propojuje svět (tedy kapitálu), musíme postavit jiné propojující „jedno“, které bude mít úplně odlišný charakter. Jediné, čeho se tento univerzalismus založený na kapitálu bojí, je zase jen univerzalismus. Proto byl pro kapitalisty takovým strašákem komunismus. I ten byl totiž určitou formou univerzalismu, s kapitalismem neslučitelnou.

Osobně si myslím, že Badiou svou knihou naznačuje všem, kdo touží po skutečné změně, že je třeba obrátit se nejprve dovnitř (k jinému světu, který je každému na dosah). Ale ne proto, aby člověk z toho skutečného světa utekl, nýbrž proto, aby sám v sobě (nebo prostě v tom jiném světě) získal oporu. Trvalé a pevné zázemí. Pak bude spolu se stejně smýšlejícími mnohem lépe připraven věnovat všechny své síly problémům vnějšího světa, respektive boji za jeho změnu k lepšímu.