Univerzalismus
Eva HájkováPokud chápeme křesťanství ne jako přináležení k církvi a víru v dogmata, ale jako způsob myšlení, z něhož vyplývá určité jednání, potom je teoreticky možné, aby se stal křesťanem každý.
Ve svém posledním článku jsem slíbila napsat něco o odkazu křesťanství dnešní levici. Nehodlám podávat výčet a rozbor historických průniků křesťanských a sociálních myšlenek, ale zaměřím se na paralelu křesťanství a moderního levicového aktivismu, jakou ve své knize „Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu“ podává Alain Badiou.
Tento text nepíši pro ty, kdo mají filosofii v malíčku. Naopak, píši jej pro obyčejné lidi jako jsem já. Třeba nakonec bude někoho zajímat, jak takové teoretické dílo chápe ne příliš vzdělaná žena.
Co vlastně Badiou mínil svou knihou? Chtěl z nás ze všech udělat křesťany? To je dobrá otázka. Nejprve je ovšem nutné křesťanství definovat. Pokud je definujeme jako kulturu nebo civilizaci, pak už všichni křesťany jsme, a to od narození a nezávisle na tom, zda jsme či nejsme pokřtění, a zda věříme či nevěříme v Boha.
A pokud křesťanstvím Badiou rozuměl něco jiného než kulturu (civilizaci) - a pokud tím zároveň nemyslel čistě jen příslušnost k nějakým konkrétním církvím, potom je záhodno pod pojmem „křesťanství“ chápat jistý způsob myšlení (přesněji jednotu myšlení a konání), k němuž lze dojít a které umožňuje svému nositeli neulpívat na nepodstatném a aktivně měnit věci k lepšímu.
Tou jednotou myšlení, které vychází z přesvědčení, a konání se podle Badioua křesťanství liší nebo lišilo od svého původního zdroje - židovství, jež kladlo důraz na skutky (rituály) a znamení příslušnosti k určité komunitě.
Pokud tedy chápeme křesťanství ne jako přináležení k církvi a víru v dogmata, ale jako způsob myšlení, z něhož vyplývá určité jednání, potom je teoreticky možné, aby se stal křesťanem (tedy tím, kdo myslí a jedná určitým způsobem) každý. Bez ohledu na to, z jakého civilizačního nebo kulturního okruhu pochází a jestli bude či nebude praktikovat nějaké rituály - například chodit do kostela.
Podle mého názoru, chtěl Badiou na příkladu svatého Pavla a jeho pojetí křesťanství ukázat, jak může nějaké nenásilné hnutí zdola změnit kruté a nelidské impérium, které má zločinný a zkažený charakter a které se přesto většině světa jeví jako nezvratná nutnost.
Jak může takové hnutí připravit podmínky pro vznik nového světa, byť by to nakonec zase nebyl svět dokonalý a na věky trvající. Badiou ze zcela pochopitelných důvodů vidí paralelu Římské říše a dnešního (i když zatím jen ekonomického) světového impéria.
Představuji si, že humanistický program, jak o něm píše tady na DR Ivan Štampach, má právě mnoho společného s univerzalismem sv. Pavla v interpretaci A. Badioua.
V souvislosti s Badiouovou interpretací sv. Pavla bych ráda upozornila na interpretaci podobnou, ale o dost staršího data, která rozebírá argumentační stránku Pavlova učení založenou na práci s paradoxem - jedná se o útlou knížku Bláznovství kříže s podtitulem Smysl a význam paradoxu v Novém zákoně od prvorepublikového filosofa Josefa B. Součka (1902-1972). (Nově vyšla jako 6 sv. nakl. Eman v r. 1996)
Se zásadní myšlenkovou linií autora knihy lze pouze souhlasit, je v ní vyslovena bezpochyby velká pravda (respektive celá řada pravd).
Poněkud nejasný se zdá jenom ten moment, kdy Badiou na jedné straně tvrdí, že "neexistuje žádná objektivní pravda", ale na straně druhé zároveň předpokládá respektive postuluje jakousi univerzální, všem - poctivě chápajícím - subjektům přístupnou pravdu.
Řešení tohoto protikladu by snad mohlo spočívat v tom, že onu "objektivní pravdu" chápe jako jakýkoli fixní, kanonizovaný výrok o světě - zatímco ona "univerzální pravda" je spíše to, co jsem v komentáři k Vašemu jinému textu nazval "pravdivostí". Tuto "pravdivost" by bylo možno také vyjádřit jako "poctivost v neustálém procesu hledání pravdy života".
Ovšem co se toho řeckého diskursu týká, v tom Badiouvě podání, že totiž nadevším stojí kosmos s jeho zákony, a že člověk nemůže principiálně dělat nic jiného nežli se tomuto kosmu trpně a pasivně podřídit - tady je dost diskutabilní, do jaké míry je možno tento náhled bez dalšího přijmout.
Za prvé, stejně jako v politice, i ve filozofii byl řecký svět jakousi prvotní laboratoří, kde bylo vyzkoušeno v podstatě všechno, co představuje základní směry filozofického myšlení.
Bezpochyby, řecký svět byl skutečně nerozlučně spojen se sférou kosmu, svět lidí a univerzum tvořily jednu společnou sféru - ale to nelze interpretovat tak, že celé řecké myšlení by se ubíralo jenom tím směrem, že "nelze nic jiného nežli se trpně podřídit" zákonům univerza, respektive zákonům přírody. Toto byl v podstatě náhled sofistů a ještě mnohem více kyniků; ve východní myšlenkové tradici je takovýto postoj snad nejdůsledněji obsžen v taoismu.
Ale například takový Platón (respektive tandem Sokrates-Platón) - i tady je samozřejmě ona ideální, "nebeská" sféra dominantní, ale přesto člověk se svým světem tu nevystupuje v nějaké čistě pasivní roli, nýbrž přesně naopak, jeho cílem a jeho povinností je aktivně uspořádat svůj vlastní lidský svět tak, aby byl v souladu s požadavkem dokonalosti.
Tato nutnost či povinnost být v souladu s principem dokonalosti tu však nevystupuje jako diktát nějakého cizorodého prvku - nýbrž je nejvlastnějším, nejpřirozenějším zájmem samotného člověka. Ony "kosmické zákony" jsou mu v podstatě jenom ukazatelem, jak této - vlastní - dokonalosti dosáhnout.
Zákonitým důsledkem této vnitřní prázdnoty kapitalismu je to, že fakticky svazuje lidskou bytost s těmi nejpřízemnějšími, pouze materiálními momenty její existence. Ona "univerzální svoboda" se tak proměňuje v naprostou závislost. Také univerzální.
Pokud jde o ten řecký kosmos nebo řecký diskurs, je to možná také nedorozumění. Nejde o zavržení řecké filosofie vůbec. Platón ostatně žil dávno před počátky křesťanství. Podle mého názoru se jedná spíš o filosofii období helénismu, která už byla značně fatalistická. Třeba takoví stoikové vlastně vůbec neuznávali náhodu. Seneka řekl: „Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“ A Epiktétos: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“ Nenapomáhá to tak trochu přijetí existujícího řádu?
Ta "historická pravda" respektive "historický výklad" - no ano na jedné straně je samozřejmě všechno jenom určitým subjektivním výkladem; ale na straně druhé, já bych existenci nějaké hlubší, objektivní pravdy zase tak zcela nevylučuval. Nakonec, my přece jednáme v reálném, tedy objektivním světě, naše činy mají reálný, tedy objektivní charakter - nemůže tedy existovat také "objektivní pravda" jakožto myšlenková reflexe těchto objektivních procesů a událostí?