Církevní restituce aneb čas pro jednání a vzájemné naslouchání
Filip OutrataCírkevní restituce stačily poškodit kredit církví; nerespektování práva a platných smluv by poškodilo celou společnost. Jedinou cestou je vzájemné jednání a naslouchání.
Téma církevních restitucí patří k těm, která mohou sehrát v předčasných volbách důležitou roli. Sociální demokracie v této dlouhodobě otázce čelí tlaku ze dvou stran. Převažujícímu proticírkevnímu a tudíž protirestitučnímu zaměření svých (a obecně levicových) voličů na jedné straně, kritice ze strany církví a části (převážně pravicové) veřejnosti na straně druhé.
Jako člen ČSSD a zároveň křesťanský aktivista, který se v otázce restitucí pokusil podle svých sil angažovat, bych se rád pokusil o pohled ze dvou úhlů pohledu najednou.
Tím prvním je perspektiva křesťana, který se přes řadu vnitřních bojů a otázek hlásí ke křesťanské ekumeně a konkrétně k římskokatolické církvi.
Skóre u Ústavního soudu 11:4 mi přijde jako poměrně jednoznačné stanovisko; že se nejedná o jednoznačné stanovisko myslím nijak výrok neumenšuje.
Asignace nejsou šťastným řešením. Připisovaly by se farnosti, nebo ústřednímu orgánu? Jestli centrálnímu, tak to pěkně děkuji. Jestli farnostem, tak by většina středočeských farností skončila na bubnu (průměrný výnos kostelní sbírky tam je kolem 2 tis. Kč, není důvod si myslet, že asignace by na lidi působily atraktivněji).
Já osobně se domnívám (a je to nejspíš názor do pranice), že Vatikán už zlomil nad českým národem hůl, a že to bylo i důvodem, proč bylo české katolické církvi veřejné mínění ohledně restitucí v zásadě ukradené. Není totiž pravděpodobné, že by se za jemnější postup dočkala nějaké vděčnosti.