Téma církevních restitucí patří k těm, která mohou sehrát v předčasných volbách důležitou roli. Sociální demokracie v této dlouhodobě otázce čelí tlaku ze dvou stran. Převažujícímu proticírkevnímu a tudíž protirestitučnímu zaměření svých (a obecně levicových) voličů na jedné straně, kritice ze strany církví a části (převážně pravicové) veřejnosti na straně druhé.

Jako člen ČSSD a zároveň křesťanský aktivista, který se v otázce restitucí pokusil podle svých sil angažovat, bych se rád pokusil o pohled ze dvou úhlů pohledu najednou.

Tím prvním je perspektiva křesťana, který se přes řadu vnitřních bojů a otázek hlásí ke křesťanské ekumeně a konkrétně k římskokatolické církvi.

Velice bych si býval přál, aby se představitelé našich církví velkorysým gestem vzdali většiny blokovaného majetku a samy iniciovaly přechod do režimu odluky v takovém modelu, který by jim nejvíce vyhovoval, nejlépe postupným snižováním státního příspěvku v kombinaci se zavedením daňových asignací, případně církevní daně.

To se ale nestalo, církve až na jednu výjimku trvají na naplnění spravedlnosti a způsobem, jakým tak činí, dále poškozují možnosti svého působení ve společnosti. Symbolickým výrazem je nešťastný výrok kancléře Maltézských rytířů Johannese Lobkowicze o fackách, kterými zahrne české úředníky, když nebudou dostatečně rychle vydávat jeho řádu majetek.

Hanba a posměch, to budou první dividendy vyplacené za navrácený majetek. A spolu s nimi sílící pocit mnoha křesťanů, že se musí proti nepřejícímu a nepřátelskému světu semknout do ještě pevnějšího stádečka.

Škoda, kterou utrpěly církve a křesťanství obecně vinou restitucí, je zřejmě nevratná. Může být ale ještě mnohem vážnější, pokud se naplní zvěsti o nedočkavcích připravených na církevní majetky. Velice se mohou zkomplikovat podmínky činnosti pro některé církevní subjekty působící v sociální oblasti.

Z perspektivy člena politické strany vstupují do rozhodování i jiné faktory. Především stabilita právního prostředí. Nález Ústavního soudu, třebaže ne jednomyslný, je možné chápat jako završení dlouhodobého procesu narovnání práva, které bylo v minulosti na úkor církví porušeno.

To není možné ignorovat a popírat. Sociální demokracie měla v minulosti sama iniciovat takové řešení tohoto právního a morálního problému, které by bylo přijatelnější pro celou společnost. Je celkem pochopitelné, proč tak neučinila, nezbavila se ale nutnosti postavit se k řešení, které bylo nakonec přijato bez její spoluúčasti, čelem.

V dnešní situaci by podle mého názoru měla ČSSD v otázce církevních restitucí postupovat uvážlivě. Nechat si zpracovat důkladný právní rozbor, zda řešení formou referenda, které navrhl prezident Zeman a prosazují komunisté, je přijatelné a vhodné. Osobně považuji lidové hlasování v této věci za nevhodné a nepoužitelné.

Cesta, kterou by se sociální demokracie měla ubírat, je v jednání s církvemi a ve snaze přesvědčit je, aby souhlasily s úpravou přijaté dohody, například v tom směru, že část finančních náhrad bude namísto přímých plateb převedena do formy daňových asignací. Lze uvažovat i o jiných formách, již před časem padl návrh na vyplacení části náhrad ve formě speciální emise vládních dluhopisů.

Přál bych si, aby se cestou jednání a vzájemného naslouchání mohlo dospět k takovému řešení, které nebude v rozporu s právem a zároveň bude blízké autentickému křesťanskému pohledu, jaký v posledních měsících před celým světem dosvědčuje papež František.

Že takové řešení, podaří-li se k němu vůbec dospět, nebude po chuti radikálům z obou stran, jak těm odmítajícím církve a křesťanství bez rozdílu, tak těm zatracujícím celou levici bez rozlišování, se dá dopředu odhadnout. Přesto je to jediná cesta, která vede dobrým směrem.