Daně, důchody, církevní restituce, teď už i metylalkohol. Témat letošního volebního podzimu v České republice je víc, než by bylo zdrávo. Ale marná sláva, tím, jež nejvíc v souvislosti s výběrem čerstvých krajských zastupitelů rezonuje, je případ středočeského exhejtmana Davida Ratha.

Na rozdíl od června minulý týden sám požádal, aby byl vydán ke stíhání týkajícímu se tentokrát zakázek krajských nemocnic. Sněmovna mu ochotně vyhověla. Ještě před tím však vyslechla Rathův více než hodinový projev. Sice trhanější, než jsme u něj zvyklí, přesto však tradičně tvrdý a nesmlouvavý.

Leckdo čekal, že si David Rath posype hlavu popelem. Nebo, že řekne, jak to skutečně bylo. Jenže Rath se chystá k soudu. Čekat od něj pokání či pikantní historky je naivní. On se potřebuje především hájit. A obhajobu může zvolit naprosto jakoukoliv, pracující s fakty i myšlenkovými konstrukty. Čas na pravdu přijde jindy.

Zatím Rathova obhajoba moc nezabírá. Že prý nebyly jeho otisky na lahvích vína? To o ničem nevypovídá. Že nerozhodoval o výběrových řízeních v nemocnicích a že ta byla transparentní? Vždyť všichni víme, jak se politici různých barev pletou do věcí, do nichž nemají. A známe ty konkursy, do nichž vstupují předem domluvení uchazeči. Že o penězích na rekonstrukci buštěhradského zámku nebylo oficiálně rozhodnuto a škodě tak nenastala? No přece právě o to šlo — připravit ovlivnění řádného rozhodnutí. Čeho se tedy týkaly hrátky s miliony, zaznamenané v odposleších? Právě ony odposlechy jsou největší Rathovou slabinou. Hovoří na nich s paní Pancovou a panem Kottem o tom, jak se bránit v případě prozrazení: „policejní šikana“, „druhá Kubiceho zpráva“ apod. Martinu Knetigovi, někdejšímu poradci ministra Drobila, se v kauze Státního fondu životního prostředí podařilo, že soud jako důkaz nepřijal amatérské nahrávky Libora Michálka. Jenže Rath je konfrontován se standardními a povolenými policejními odposlechy.

Může nám vadit, jaká mašinérie byla na exhejtmana nasazena, stejně jako skandální úniky z policejních spisů. Až podezřele dobře to pravici zapadá do předvolebních strategií. Nic to ale nemění na skutečnosti, že Rath selhal a navíc se nechal školácky nachytat.

Víc mne na Rathově vystoupení ale rozezlila jeho okázalá destruktivita. Václav Bělohradský nedávno připomněl, jak moc je moderní společnost závislá na víře. Na víře v systém — věříme, že technika funguje, jak má, že nezkolabuje nastavený systém zdravotnictví či školství, že neselžou mechanismy veřejné správy a justice… David Rath nám ale vzkázal: Nikomu a ničemu nevěřte, nic není, jak se zdá, vše je chiméra! Slyšet něco podobného od politika působí mrazivě. Sotva nás pak kdy příště přesvědčí, že zrovna on jako vládce zajistí, že toto všechno fungovat bude.

Nepochybuji přitom, že Davida Ratha politické ambice neopouštějí. Před poslanci, ale hlavně před voliči přednesl politický projev, kde semlel svůj případ, kauzy vládních politiků, stav justice i sociální a politické poměry. Slyšeli jsme břitkého opozičního rétora, který jednoho dne, až mu to soud dovolí, bude chtít strčit do kapsy všechny dnešní etablované strany nalevo i napravo.

Zatím brojí proti pravicové koalici a slibuje, že coby loajální opozičník do voleb nepromluví křivě o sociální demokracii. A po volbách? Na co se máme těšit po volbách?

Náznaky už zazněly. V rozhovorech pro média Rath v minulých týdnech naznačil, že jeho kauza souvisí s financováním ČSSD. Odvolal se přitom na věty moravskoslezského hejtmana Jaroslava Palase (svého někdejšího stěžejního soka!), který obvinil Sobotkovo vedení sociální demokracie, že chtělo po krajích peníze. Rath si prý hovory se stranickým vedením pamatuje podobně jako Palas.

Nestranný čtenář má nyní na vybranou: Věřit Rathovi s Palasem, nebo Sobotkovi s Haškem?

Mne na celé lapálii ale zajímá jiný aspekt. Měsíce, ba roky ČSSD slýchala zvenčí i od rebelů zevnitř: Bacha na politiky, jako jsou Palas (majitel luxusního rodinného penzionu, kdysi se motající kolem Setuzy), Dryml (druhdy shánějící kompromitující materiály na poslankyni Orgoníkovou), Rath (samovládce středních Čech), Kouda (kontroverzní náměstek ústecké hejtmanky)…!

Ne, nedali si říct. Skoro jako jeden muž stála strana za Palasem, Drymlem, Rathem, Koudou… Čas oponou trhnul a mnozí z nich se vydali hledat štěstí jinde. A noviny dnes ochotně citují pány Palase a Ratha, jak odkrývají temné financování ČSSD, nebo pana Drymla, čerstvě v hávu bojovníka za slušnost v politice. Můžete namítnout, že podezření kolem náměstka Koudy nedávno vedla vedení ČSSD, aby si řeklo o pravomoc zasahovat do kandidátních listin. Přesto ji v tomto případě nevyužilo — až do okamžiku, než na Koudových rukou klapala želízka. Dodnes sociální demokracie veřejně hájí například hejtmanku Vaňhovou z Ústecka či poslance Hulinského z Prahy…

Něco tady neklape. Vždyť velkorysost ČSSD vůči jejím pochybným členům se zhusta obrací proti ní samotné. Kolikrát se ještě bude muset spálit, aby pochopila, že s touto personální politikou daleko nedojde? A kolik poctivých, idealistických členů ji do té doby opustí?

Případy jako Rath nebo Kouda nelze prezentovat jako selhání jednotlivců. Selhávají zde mechanismy nastavené v politických stranách jako celku i v jejich regionálních organizacích. Do budoucna je nutné oslabit moc vyvolených, demokratizovat rozhodování, posílit kontrolu a zprůhlednit veškeré finanční toky.

Vážně nemocný není systém, který zpochybňoval ve svém projevu David Rath, nýbrž systém, který jej doprovodil na lavici obžalovaných. Dlouho a právem hovoříme o krizi ústavnosti. Ovšem mnohem vážnější a z hlediska (ne)důvěry občanů podstatnější je krize stranictví, krize demokracie uvnitř jednotlivých partají. Pokud nebude včas léčena, dočkáme se toho, že se jednoho dne David Rath nebo někdo jemu podobný, schopný a přesvědčivý, oklepe a zavelí k útoku na selhávající demokratickou pravici i demokratickou levici. Jak jinak — ve jménu čistoty politiky, boje s korupcí a zlodějnami!