Začnu odkazem na Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany, na jeho první kapitolu, v níž autoři vymezují pojmy buržoazie a proletariát.

Znáte ta slova, jimiž klasikové popisují rodící se kapitalismus, a která nás šokují svým věrným zobrazením toho, co dnes vidíme kolem sebe? Je to popis doby, v níž „potřeba stále více rozšiřovat odbytiště pro své výrobky štve buržoazii po celé zeměkouli“ a v níž „vše posvátné je znesvěcováno“. Je to popis doby, v níž „buržoazie se chopila panství ... neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví ... Proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetných řádně propůjčených a nabytých svobod postavila jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Zkrátka, vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi nahradila vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.“

Ne, nic podstatného z klasiků nebylo vyvráceno, jak se domnívali zastánci na věky trvající (buržoazní) liberální demokracie. Naopak, každým okamžikem se dnes opětovně potvrzuje platnost Marxovy kritiky. Epocha, již máme k radosti mnohých za sebou, byla pouze jedním nezdařeným (protože příliš předčasným, a proto nutně násilným) pokusem o překonání neúprosné logiky kapitálu. Pokus se všemi svými důsledky, vlekoucími se s ním celá desetiletí.

Znamená to tedy, že vše je ztraceno? Že kapitalismus je nepřekonatelný, i když neustále proměnlivý systém? Nebo že je to systém, který po překonání hranic států teprve začne narážet na hranice svých možností, jež ho povedou například k tomu, že se na čas refeudalizuje, či se (aspoň v některých oblastech) jaksi zkombinuje se systémem asijského způsobu vlády? Povede jeho případná destrukce nebo imploze zároveň k destrukci lidského světa na Zemi?

To bohužel v této chvíli nikdo z nás není schopen předpovědět. Jsme totiž v jakémsi mezidobí a nikdo neví, co po něm bude následovat. Kapitalističtí vládci by rádi své postavení nějak stabilizovali a udrželi, nejlépe proměnou v rentiéry. Nabízí se opět východisko najít pro takový systém nějakou legitimizační ideologii. Jak už víme z jedné české filmové pohádky — „někteří mocnáři za dobrou tmu dobře platí“. Potmě totiž není tak dobře vidět na to „otevřené, nestoudné, přímé a bezcitné“, o němž byla v Manifestu řeč.

Kolik lidí se na Marxe zlobilo kvůli teorii, že tím, co pohání svět, jsou prý obyčejné lidské materiální potřeby! Tento materialismus byl mnohým lidem solí v očích; včetně církevních představitelů, kteří však sami měli mnoho dějinných příležitostí tuto tezi vyvrátit. Nevyvrátili ji. Nepodařilo se jim, až na slabé výjimky, vlastním příkladem dokázat, že člověk je tvor, který docela nezištně usiluje o blaho jiných.

Původní křesťanství, pravda, znamenalo určitou možnost, jak se stát svatým v tomto mizerném světě: být vždy a za všech okolností na straně chudých a utlačovaných. Jenže křesťanství upravené pro potřeby vládnoucí třídy se bohužel stalo spíše tou dobrou tmou, za kterou někteří mocnáři dobře platí. Majetek a moc patrně až dosud vždycky nakonec zvítězily.

Zklamané naděje některých našich současníků vyjadřuje například článek Borise Cveka. Je to jakýsi povzdech nad římskokatolickou církví, která podle jeho názoru měla v roce 1989 šanci stát se morální vůdkyní národa, avšak v polistopadovém systému přestoupila od pravdy a lásky na pravidla lži a nenávisti nové doby, v níž peníze a majetky jsou opravdu na prvním místě. Článek končí slovy: „Kardinál Tomášek by si jistě takový úpadek nedokázal představit ani v nejhorších představách a chválil by dobu komunismu oproti době dnešní jako dobu morální integrity církve a její důvěryhodnosti.“

Co k tomu dodat? Já osobně nemohu tvrdit, že mě naše církev nějak zklamala. Nikdy jsem od ní, na rozdíl od některých jiných lidí, totiž nic nečekala. Jenom se mi zdá poněkud paradoxní, že církevní otcové nevědomky potvrzují Marxovu teorii, že dějiny nejsou poháněny ničím jiným, než materiálními potřebami. Tváří se jako morální autority, ale přitom přikládají velký význam majetku a zajištěnému postavení. Na druhou stranu mě příjemně překvapili někteří (nejen) katoličtí duchovní i laici, o jejichž existenci jsem před nedávnem neměla ani ponětí, jimž jde patrně o víc, než o pouhé materiální potřeby a udržení svého postavení za každou cenu.