Ve věci shora uvedené předkládám toto odlišné stanovisko (k výroku sub III. nálezu).

I. K otázce procesní (dokazování)

Skupina senátorů navrhla mj. výslech svědků Mgr. Hanákové (ministryně kultury), Ing. Bendla (ministra zemědělství) a Petra Šťovíčka (ústředního ředitele Státního pozemkového úřadu). Tomu Ústavní soud nevyhověl.

Mám za to, že navržení svědci - kteří by měli být ve věci informováni — vyslechnuti být měli. To proto, že ze zákona nelze jasně dovodit, jak vláda dospěla k rozsahu majetku, který bude vydán (§ 2) a zejména k celkové výši paušální finanční náhrady (§ 17) pro církve uvedené v zákoně. Je pravda, že důvodová zpráva k zákonu se sice touto otázkou zabývá, leč není v tomto směru dostatečná a přesvědčivá. Vyhovění tomuto důkaznímu návrhu by přispělo k přesvědčení rozpolcené veřejnosti, že Ústavní soud náležitě reflektoval i argumenty skupiny senátorů, která zákon považuje za protiústavní.

Skupina senátorů dále navrhla, aby Ústavní soud položil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku v podstatě směřující k posouzení toho, zda lze v zákoně zakotvenou finanční náhradu církvím považovat za veřejnou podporu, která je slučitelná s předpisy Evropské unie. Ani tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl.

Mám za to, že to Ústavní soud učinit měl, byť jinak, než skupina senátorů navrhovala. Adekvátnější by zřejmě byla tato otázka: Představuje skutečnost, že nedošlo ze strany vlády ČR k notifikaci záměru přijmout zákon č. 428/2012 Sb., jímž došlo ke stanovení finanční náhrady za nevydaný majetek církvím a náboženským společnostem a stanovení přechodného období, v němž bude státem vyplácen příspěvek na podporu činnosti církví a náboženských společností, porušení čl. 108 SFEU? To proto, že církve (některé) získají veliké množství zejména zemědělského a lesního majetku, který budou muset obhospodařovat a tedy s ním - logicky — přímo či nepřímo podnikat. Tím se dostávají do režimu hospodářské soutěže, a proto je třeba zvažovat, zda sám zákon zakotvuje veřejnou podporu (dovolenou či nedovolenou). Je sice pravda, že zákon č. 3/2002 Sb. umožňuje podnikání orgánů registrovaných církví jen jako činnost doplňkovou, leč zákon a fakticita nejsou vždy totéž. Zde považuji za významné právě to, že Komise (EU) zkoumá průběžně režimy podpor členských států EU, takže musí být včas informována o záměru států podporu poskytnout. To ČR, jak plyne i z prohlášení zástupce vlády při ústním jednání dne 29. 5. 2013, neučinila. Proto považuji za jisté riziko, že i Ústavní soud zůstal v tomto směru nečinný.

II. K majetkovému vyrovnání s církvemi formou vydání majetku

Ústavní soud v bodu III. nálezu návrh zamítl “ve zbývající části“. V bodu I. vyhověl návrhu toliko co do zrušení slova „spravedlivé“ v ust. § 5 odst. 1 písm. i) zákona.

S tím se neztotožňuji zejména z následujících důvodů.

1) Sám pojem „původní majetek“ v ust. § 2 písm. a) je vymezen velmi nejasně. Jeho seznam neexistuje. V citovaném ustanovení se hovoří o věcech, které byly ve vlastnictví církví nebo které příslušely církvím a v zákoně dále uvedeným osobám. Pojem „příslušely“ je však vágní, prakticky nesrozumitelný a zakládá možnost nových sporů.

2) Zde nelze přehlédnout ani ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, již akceptuje i Ústavní soud. Podle této judikatury každý zákon musí být dostupný, přesný a s předvídatelnými následky. Tyto podmínky, jak je zřejmé, napadený zákon nesplňuje, takže i z tohoto hlediska je - v tomto směru — protiústavní (čl. 1 odst. 2 Ústavy).

3) V této souvislosti lze odkázat na b. 161 nálezu, který připouští vydání určitých věcí, které v minulosti nebyly ve vlastnictví „dotčeného subjektu“. I tento text přispívá k závěru, že zákonný pojem „původní majetek“ je neurčitý.

4) Je zřejmé — a to nejen z uvedeného textu — že zákon je vůči církevním subjektům ve srovnání s dosavadními restituenty velmi vstřícný. To není plně v souladu s principy laického, nábožensky neutrálního státu (věřící x ateisté), jak plyne mj. z čl. 2 odst. 1 Listiny. Touto otázkou se nález prakticky nezabývá.

5) Za tohoto stavu mám za to, že mělo být zrušeno ustanovení § 2 písm. a) zákona v celém rozsahu. Vypuštění toliko části tohoto předpisu by činilo text nepřehledným a — z hlediska jazyka českého — málo srozumitelným.

III. K majetkovému vyrovnání s církví formou finanční náhrady

Ústavní soud v bodu III. nálezu zamítl návrh i v tomto směru.

Ani s tím se ztotožnit nemohu.

Lze připustit, že nález je v této části zpracován poměrně dobře. Leč — jak již bylo uvedeno — není jasné, zda informace, ze kterých resultuje celková výše finanční náhrady (§ 15), jsou dostatečné.

To bezprostředně souvisí s tím, jaký majetek bude církvím vydán in natura. To dnes neví nikdo. Jde však evidentně o „spojité nádoby“; finanční náhrada má být kompenzací za majetek, který vydat nelze. Zakotvení finanční náhrady — byť v paušální částce — je tedy nyní předčasné a neproporcionální. I v tomto směru lze spatřovat nadměrné zvýhodnění církví ve srovnání s běžnými restituenty a tedy postup protiústavní; ostatně, je to dáno i tzv. inflační doložkou podle § 15 odst. 5 zákona (srov. výše b. II./4).

Za tohoto stavu mám za zo, že mělo být zrušeno ust. § 17 zákona v celém rozsahu.

IV. Ke smlouvě o vypořádání (§ 16 zákona)

Podle vyjádření zástupce vlády při ústním jednání dne 29. 5. 2013 citované ustanovení obsahuje — přes určité pochybnosti — závazky právní a nejde tedy jen o pouhou politickou deklaraci.

Za tohoto stavu považuji za absurdní a zcela nepřijatelné celé znění § 16 odst. 1 zákona (s výjimkou věty první). Jde o tento text:

Na smlouvu o vypořádání podle tohoto zákona se použijí ustanovení občanského zákoníku, s výjimkou ustanovení o neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, a dále s výjimkou ustanovení o zániku závazku bez uspokojení věřitele, zejména ustanovení o odstoupení od smlouvy, ustanovení o výpovědi a ustanovení o nemožnosti plnění. Ohledně vyplacení finanční náhrady má stát postavení dlužníka a dotčená církev a náboženská společnost postavení věřitele. Proto pohledávce na finanční náhradu nebo splátce finanční náhrady není přípustné započtení, ani výkon rozhodnutí nebo exekuce.

Je zřejmé, že zákon se sice na jedné straně dovolává občanského zákoníku, leč na straně druhé použití celé řady významnějších ustanovení o.z. vylučuje; zcela nepřiměřená ochrana toliko církevních právnických osob je tu na bíledni.

Za tohoto stavu mám za to, že ust. § 16 odst. 1 zákona (s výjimkou první věty) mělo být zrušeno.

V. Závěrem považuji za patřičné učinit následující poznámku

Je pravda, že Ústavní soud ve své obecně známé judikatuře (srov. Pl. ÚS 9/07) několikrát vyslovil, že Parlament ČR neplní náležitě svoji funkci, neboť opomíjí blokační ustanovení § 29 zákona č, 229/1991 Sb., o půdě, (který již ve své době nabyl pomyslné „zletilosti“) a zákon o církevním majetku nepřijal. Ostatně, i I. senát Ústavního soudu vydal několik nálezů (srov. I. ÚS 663/06, I. ÚS 89/07, I. ÚS 562/09), v podstatě s týmž závěrem, jimiž vyhověl ústavním stížnostem církevních právnických osob — navrhujících určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem — s poukazem na to, že v té které souzené věci existují okolnosti natolik specifické, že nelze použít známá stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS st.21/05 a 22/05, která v tzv. restitučních věcech žaloby na určení vlastnictví vylučovala. Judikatura Ústavního soudu, kritizující nečinnost Parlamentu, však nikdy neobsahovala — a ani nemohla obsahovat — direktivu či právní názor, jak má konkrétní budoucí právní úprava majetkových vyrovnání s církvemi vypadat. Již z toho důvodu nelze akceptovat tvrzení, že zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi stát plní toliko požadavek, který ve své judikatuře vyslovil Ústavní soud.

V Brně dne 29. května 2013

Vojen Güttler