Mám ráda pozdní podzim a začátek zimy. Netrpím sezónní depresí. Pokud jsem někdy podléhala depresi, pak měla původ spíš v něčem jiném, než v roční době. Každý podzim musím sebrat ze země kaštan a po cestě parkem se alespoň chvilku brouzdat ve spadaném listí.

Člověk má pocit, že si zaslouží ten zápecní klid, který brzy zavládne hlavně pro majitele zahrad. Podzimní mlha se měkce snáší na vlhkou zem. Podzimní a zimní večery vybízejí k zamyšlení nad tím, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme.

Kdo jsem? Prokazatelná identita nevypovídá o člověku vše. Žižek by napsal, že nikdy nejsme jen tím, čím jsme. Kdysi mi jedna má kolegyně řekla , že mi závidí, protože žiji ve svém vlastním světě a vůbec nikoho nepotřebuji, vystačím si prý sama. Není to, mimochodem, pravda, že bych nikoho nepotřebovala, je tomu spíš naopak.

A když je ten listopad, který nutí k zamyšlení, zamyslím se nad tím vlastním světem. Dřív jsem se domnívala, že vlastní svět má úplně každý, jenže zřejmě to tak není, když vám ho někdo může závidět, aniž by o něm cokoli věděl.

Měla jsem kdysi takový kapesní kalendáříček s obrázkem; s fotografií nazvanou „Zimní západ“. Bylo na ní polozamrzlé jezero v záři zapadajícího slunce. Někdo by řekl - typický kýč, ale mně se to strašně líbilo. Vstupovala jsem v duchu do té fotografie a vstupovala jsem i do jiných fotografií a obrazů, do vysněných krajin, ačkoli jsem se téměř nehnula z domu.

Psala jsem romantické pohádky, v nichž dobro vítězilo nad zlem, pohádky o lásce, které byly plné krásných hrdinek, jejichž příběhy se navzájem podobaly. Dívky se většinou lišily jen barvou vlasů a očí. V jedněch pohádkách slunce vycházelo a v druhých zapadalo. Byly plné lesů a hor, hradů a růží.

Jaké zážitky vlastně může mít člověk, který převážně nevytáhl paty z domu? Člověk, který není schopen souvisle interpretovat nějaký příběh nebo filmový děj, špatně si pamatuje nové tváře, ba neumí se ani pořádně orientovat v terénu? Ano, taková opravdu jsem.

Lyričnost ve mně vždy vítězila nad epičností. Jakmile mě něco nebavilo, automaticky mě jakási část mozku odstřihla od vnějšího světa a už jsem byla v tom svém. Když na mě někdo začal mluvit, okamžik trvalo, než pozornost zase naskočila, takže mi obvykle ušel začátek věty. Potýkám se s tím vlastně celý svůj život.

Jako malé dítě jsem si pamatovala hlavně to, co mě zajímalo, ať už krátkodobě nebo dlouhodobě. A také pocity. Byly to kombinace barev, tónů, vůní, světel a nálad, které jsem si znovu a znovu vybavovala v mysli. Nedaly se ale popsat. Když jsem zavřela oči, viděla jsem různobarevné obrazce, opakovaně proplouvající tmou pod víčky.

Někteří lidé sní o světě, který existuje někde jinde, případně existoval někdy jindy. Já jsem si vždycky nejvíc přála svět bez konfliktů, kde by se všichni měli rádi nebo se aspoň snášeli, ale věděla jsem, že je to utopie. Tak jsem aspoň utíkala do světa fantazie, který byl jenom můj.

Všichni o mně říkali, že jsem mimořádně hodné dítě, až jsem tomu sama věřila. Své narození jsem si ale zvykla vnímat trochu jako omyl. Neinformovaní lidé kolem nás obvykle považovali mé rodiče za prarodiče. Prostě tak vypadali.

Večer před spaním jsem často přemýšlela o tom, jak dlouho ještě mohou být na světě, a od kolika let asi budu sirotkem. Počítala jsem, jakého věku se člověk průměrně dožívá a jímaly mě z toho smutek a hrůza. Nevím, zda děti tak brzy přemýšlejí o smrti. Některé možná ano.

Od problémů, které mě trápily, jsem obyčejně utíkala do světa vystříhaného z papíru a pomalovaného barvami nebo pastelkami, do světa vymyšlených příběhů. Napadá mě, že by to pro mě mohla být dobrá odpověď na otázku: „odkud přicházím“. Mezitím se mi ovšem ten vnější svět vzdaloval, ujížděl mi, až bylo bolestné ho neustále dohánět.

Nejraději jsem se na své vrstevníky dívala z balkónu ve čtvrtém patře. Občas jsem sice zatoužila sejít dolů mezi ně a zahrát si volejbal, ale cosi mi v tom bránilo. Možná to, že mi volejbal nikdy moc nešel. O nedělních večerech na mě padal smutek, že zas budu muset opustit svůj svět a jít do školy. Přitom všem jsem ale měla školu docela ráda a prospívala jsem s vyznamenáním.

Ani po maturitě jsem se nijak radikálně nezměnila, protože jsem stále bydlela doma u rodičů. Rázným zásahem do toho mého zvláštního světa byla až otcova smrt, po níž následovala série dalších událostí, které mě donutily žít mnohem více tady a teď. Nejsilnější z nich byla velká láska a nejnáročnější bylo založení rodiny. Přesto jsem i v této pro mě nesnadné době, kdy jsem byla maximálně vytížená, mohla aspoň pár chvilek věnovat svým zálibám.

Kromě čtení knih jsem sbírala třeba mýdla, a když mě to omrzelo, tak jsem je zase rozdala. Pak jsem zažívala období střídavého zájmu o léčivé bylinky, vegetariánství, akupresuru a jin-jang filosofii, období bonsají, feng-šuej (prostě takové čínsko-japonské období). U ničeho jsem dlouho nevydržela.

Na konci osmdesátých let mě pojala silná touha být ženou v domácnosti. Starat se jen o své hnízdo. Během mateřské dovolené jsem pletla svetry, šály a čepice. Potom jsme koupili zahradu (mimo naše tehdejší bydliště) a já jsem chtěla pěstovat snad všechno, co lze, hlavně spoustu květin. Samozřejmě se to nedalo zvládnout. Mezi tím vším jsem zase chodila normálně do práce a po práci jsem domů táhla v každé ruce těžkou tašku s nákupem. Prakticky každý den.

Mohla jsem si nákupy zorganizovat jinak, ale byla jsem vždycky hrozně nesystematická. Nerada jsem přemýšlela o praktických záležitostech. Děti se pokaždé hned ptaly: „Co jsi nám přinesla? Co bude k večeři? Máš něco dobrého?“ Připadala jsem si jako pták, který nosí hladovým mláďatům potravu.

Vařila jsem, o víkendu (nebo i v týdnu) jsem pekla dva pekáče buchet, experimentovala jsem s recepty. Dost jsem podléhala náladám. Občas mě vaření bavilo - to se pak doma všichni radovali. A občas jsem to trochu flákala - to už bylo pro rodinu méně příjemné. Výchova dětí byla však záležitostí, ve které mě nemohl nikdo nahradit, a takovou výzvu nelze neuposlechnout.

Když je někdo jediný, kdo může nějakou práci zastat, tak ji prostě musí zastat, i kdyby měl padnout. A matka je určitě těžko zastupitelná osoba. I když to není matka ideální. Vlastně to byla velice šťastná léta, jenom mi to tenkrát bohužel nedocházelo. Krásu zahrady jsem taky vnímala vždycky až ve chvíli, když jsem z ní byla právě na odchodu.

Přestěhování z města na venkov nebylo lehké. I když mám nade všechno ráda klid a samota mi vůbec nevadí, něco mi tam chybělo. Panelák byl nabitý energií, prostoupený teplem, světlem a zvuky. Venkovský dům mi připadal (aspoň v tuto roční dobu) tichý, studený a temný. Chvíli trvalo, než jsem se tam naučila žít.

Děti obvykle vyrostou dřív než se člověk naděje. Odejdou do světa a rodiče se s tím musí smířit. Zpočátku se vracejí na víkendy, později čím dál tím méně, zvlášť když bydlí daleko. Někdo časem dostane šanci věnovat se aspoň aktivnímu babičkovství nebo dědečkovství, někdo ani to ne.

Pak teprve začne pořádně uvažovat - nejen o tom, kdo je a odkud přichází, ale hlavně kam vlastně jde. A taky o tom, komu nebo čemu věnovat zbytek života. Uzavírat se jen ve svém vlastním světě určitě není řešení. Člověk by měl žít skutečný život. Ale co to vlastně je? O tom je třeba stále přemýšlet a naslouchat při tom výzvám.