Mám ráda pozdní podzim a začátek zimy. Netrpím sezónní depresí. Pokud jsem někdy podléhala depresi, pak měla původ spíš v něčem jiném, než v roční době. Každý podzim musím sebrat ze země kaštan a po cestě parkem se alespoň chvilku brouzdat ve spadaném listí.

Člověk má pocit, že si zaslouží ten zápecní klid, který brzy zavládne hlavně pro majitele zahrad. Podzimní mlha se měkce snáší na vlhkou zem. Podzimní a zimní večery vybízejí k zamyšlení nad tím, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme.

Kdo jsem? Prokazatelná identita nevypovídá o člověku vše. Žižek by napsal, že nikdy nejsme jen tím, čím jsme. Kdysi mi jedna má kolegyně řekla , že mi závidí, protože žiji ve svém vlastním světě a vůbec nikoho nepotřebuji, vystačím si prý sama. Není to, mimochodem, pravda, že bych nikoho nepotřebovala, je tomu spíš naopak.

A když je ten listopad, který nutí k zamyšlení, zamyslím se nad tím vlastním světem. Dřív jsem se domnívala, že vlastní svět má úplně každý, jenže zřejmě to tak není, když vám ho někdo může závidět, aniž by o něm cokoli věděl.

Měla jsem kdysi takový kapesní kalendáříček s obrázkem; s fotografií nazvanou „Zimní západ“. Bylo na ní polozamrzlé jezero v záři zapadajícího slunce. Někdo by řekl - typický kýč, ale mně se to strašně líbilo. Vstupovala jsem v duchu do té fotografie a vstupovala jsem i do jiných fotografií a obrazů, do vysněných krajin, ačkoli jsem se téměř nehnula z domu.

Psala jsem romantické pohádky, v nichž dobro vítězilo nad zlem, pohádky o lásce, které byly plné krásných hrdinek, jejichž příběhy se navzájem podobaly. Dívky se většinou lišily jen barvou vlasů a očí. V jedněch pohádkách slunce vycházelo a v druhých zapadalo. Byly plné lesů a hor, hradů a růží.

Jaké zážitky vlastně může mít člověk, který převážně nevytáhl paty z domu? Člověk, který není schopen souvisle interpretovat nějaký příběh nebo filmový děj, špatně si pamatuje nové tváře, ba neumí se ani pořádně orientovat v terénu? Ano, taková opravdu jsem.