Moc pěkný článek, paní Hájková. Ano, tak to je: systém, který je postavem na tužbách lidí, bude vždycky vylučovat ty své bližní, kteří se na uskutečňování těchto tužeb nepodílí, případně tužby samotné nějak problematizují. Liberalismus vyčleňuje ty, kteří se nepodílí na tvorbě zisků pro elity. Komunismus pak vyčleňuje a zavírá do kriminálů ty, kteří se staví kriticky k jeho ideologii. Demokracie pak ráda odsouvá na okraj společnosti ty, kteří netáhnou s většinou, anebo se vymykají právním normám, jež jsou ušité na míru určité části společnosti.

Zkrátka a dobře, pro ideály určované jen a jen člověkem je typické, že člověk je hodnocen podle své užitečnosti ve smyslu realizace ideálů samotných. Zcela je zde opomíjena lidská důstojnost. Ta je totiž člověku vtištěna Bohem. Proto nemá žádný člověk právo ji druhému odejmout a vnutit mu životní podmínky, v nichž by strádal a o svoji důstojnost přicházel.

Společnost, která se alespoň zčásti poměřuje Božími měřítky, ví, že i ten ekonomicky nejneschopnější a nejneužitečnější člověk, ji nesmírně obohacuje. Totiž tím, že ji dává pravou a nefalšovanou možnost, aby se na něm ukázalo milosrdenství ostatních.

Naopak, společnost, která se nepoměřuje Božími měřítky, na lidskou důstojnost nedbá (neboť o ní a jejím zdroji obvykle nic neví) a tudíž jsou v ní běžné jevy, jež velice přesně popisujete.

Jediným řešením tedy je, osvojit si správný vztah k člověku, což je neuskutečnitelné bez správného vztahu k Bohu. V praxi to znamená znalost křesťanství, což je zase neuskutečnitelné bez povinné výuky křesťanství v základních školách. A to je přesně to, co Vy, paní Hájková, nechcete.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Teď to skoro vypadá, pane Vyleťale, jako bych tím, že nesouhlasím s povinnou výukou náboženství, byla tou hlavní překážkou uskutečnění spravedlivější společnosti. O mě přece vůbec nejde, já tady nejsem sama. Myslím sice, že bychom byli opravdu velkou kuriozitou, kdybychom jako nejateističtější země zavedli povinnou výuku náboženství ve školách, ale kdybych měla jistotu, že to skutečně přivodí vznik lepšího světa, možná bych svůj názor i změnila. Já však vím, že například v Evropě, kde tisíc let existovala povinná výuka křesťanství, spravedlivá společnost plná milosrdenství ve skutečnosti nikdy nebyla. Jak je to možné?
A pokud jsou mé informace správné, tak křesťanství by se s pomocí zákona snad ani šířit nemělo.

Ti mladí lidé, kteří "nejsou bohužel praktičtí ani podnikaví, nemají manuální zručnost na řemeslo, atd." by možná byli šťastni někde venku při práci na zahradě, na poli, v lese jako zahradníci, zemědělci, lesní dělníci.
Kolikrát jsem si říkal (ač technik), že bych byl při takové práci šťasten - mít nad sebou jen nebe.
Dnes ale pracuje v zemědělství jen asi 5% obyvatel, do lesů chodí ukrajinští dělníci. A je to trochu pohodlností mladých a vinou rodičů a že se to "nenosí", že je nenutí vzít i manuální práci.
Znám však mladého politologa, který se živí stavbou krovů.

Nakonec poznámka: kdykoliv píší o práci humanitně zaměření autoři, dotýkají se problému nezájmu mladých o techniku jen stydlivě a zde je přitom zakopán pes - mnozí mladí mají jistě předpoklady ke studiu technických oborů (následně by snáze získali práci). Že by se autoři báli přiznat, že se také nepovedla struktura vyučovaných oborů?

Ale tak jako převládl v ekonomice neoliberalismus, tak ve školství převládl antitechnicismus, nepřímo podporovaný již na ZŠ rušením dílen, školních pozemků. Jak snadné je se nabiflovat než používat logické myšlení! Přece nebudu studovat na matematiku, fyziku atd. náročné obory.

Pěkný článek p.Hájková.Čtu DR pravidelně a tak znám vaše příspěvky,myslím,že je to dost odvážné psát tak otevřeně o svém životě,který není moc úspěšný.
Nejlepší je poslední odstavec.Co s lidmi,kteří nejsou dost vyhranění,vytrvalí ani podnikaví,nebo manuálně zruční,jsou prostě pořád pozadu a nedokáží se prosadit,ale mají v sobě normální lidskou hrdost a důstojnost,že sebou nenechají zametat jako s hadrem? Dnešní podnikatelé to umí,připadá mi nedůstojné je žádat i o práci.V každé době a režimu na tom část lidí byla špatně.
Žádné náboženství to nevyřešilo a nevyřeší.Věřím lidem,že se naučí spravovat své věci citlivě a spravedlivě.Musí to jít,jiná možnost není.

Vážená paní Hájková,
jednou z hlavních překážek uskutečnění spravedlivé společnosti je lidská víra v to, že této mety lze dosáhnout bez Pána Boha. Nejde to, a nikdy to nepůjde.

Jistě, v minulosti hrálo křesťanství ve společnostech významnější roli, než tomu je dnes. Jenže ani tehdy nebylo křesťanství jedinou silou utvářející společenské poměry a nebylo ani silou dominantní. A pak také, ne každý, kdo se jím chlubil navenek, je žil (což je problém všech společenství i všech dob). Křesťanství mělo vždy za nepřítele mamon a touhu po moci. Má je dodnes.

Avšak největší tragedie a selhání lidství se nestaly tehdy, když církev měla jakž takž co říci do světských poměrů, ale tehdy, když byla o svůj veřejný hlas připravena falešnou vírou člověka v jeho ničím neomezené schopnosti. Vyústilo to v první světovou válku, pak v tu druhou, genocidu židů a komunistické gulagy. Tady všude bylo přece křesťanství buď nežádoucí anebo brutálně pronásledované (u nás se v padesátých letech popravovali kněží a mučili jeptišky). Jsou snad ty hekatomby povražděných ve válkách a společenských konfliktech, které tu vyjmenovávám a které se konaly navzdory křesťanství, důvodem k tomu, domnívat se, že bez křesťanství nám bude lépe?

A pak je tu také otázka, jak by nám bylo, kdybychom o křesťanství nevěděli vůbec nic, případně, kdyby vůbec neexistovalo. Možná, že takový stav můžeme dnes tak trochu tušit, když vidíme, co všechno je v české společnosti možné.

Kdybychom tu školní výuku křesťanství u nás zavedli, byla by to vzhledem k míře českého ateismu skutečně velká rarita. Cožpak je však ostuda konat dobro? Co je důležitější: konat co je správné anebo konat to, co většina?

Mezi povinnou výukou křesťanství (nebo náboženství) a šířením křesťanství zákonem, jak tomu rozumíte Vy, paní Hájková, je přeci naprosto principiální rozdíl. Stejný jako je mezi výukou přírodovědy a povinností stát se přírodovědcem. O něčem něco vědět přece ještě nezakládá povinnost se s tím ztotožňovat. A potom, křesťanství je přece do značné míry naukou o morálce a z ní pramenící shody na nejzákladnějších pravidlech lidského chování. Oboje potřebujeme více než cokoliv jiného. Bez ohledu na to, pokládáme-li se za věřící či nevěřící.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

díky za příspěvek. Já se za úplně neúspěšnou zase nepovažuji. Ale to není důležité. Teď mi jde spíš o mladé lidi, protože mám doma nezaměstnanou, nedávno vystudovanou dceru, která má podobnou povahu jako já. A vím, že není jediná. Nezaměstnaných mladých je hodně. Moje mládí naštěstí probíhalo ještě v jiné době, kdy se nakonec každý někam zařadil, ať už s tím byl spokojený více či méně. Doufám, že se to snad nějak vyřeší.

vám taky děkuji za komentář. Nebudu vám nic vyvracet, protože by to stejně nemělo smysl. Ale myslím, že brzy budu muset zase napsat nějaký nový článek o komunismu :-)
Trvám na tom, že povinná výuka náboženství je šíření náboženství zákonem. Zákon vždycky znamená nátlak. Když je totiž něco povinné, pak se tomu člověk MUSÍ podrobit, i kdyby nechtěl a za nedodržení bývají různé sankce. V tomto případě by se to pravděpodobně týkalo rodičů, ne dětí.

samozřejmě, že je spousta povolání, ale ne každé se hodí pro všechny. Souhlasím, že kdo má zájem o matematiku, fyziku a chemii a má pro to i schopnosti, ten se uplatnil a uplatní vždycky. Nikdy nebylo těžké se na tyto obory dostat. Spíš byl a je problém se tam udržet.
Tady jde totiž zároveň o více problémů:
Za prvé, že ne všechna povolání jsou dostupná těm, kterým by vyhovovala (zájemců je totiž příliš mnoho, a tak chtě nechtě nastupuje tržní princip, případně protekce) a za druhé, jsou mladí lidé, kteří velmi dlouho nevědí, co by vlastně chtěli dělat. Nevědí to nejenom v patnácti, ale často ani ve dvaceti, ba mnozí to nevědí ještě déle. Pro tyto případy sice ve školách bývali (aspoň za mých mladých let) výchovní poradci, kteří s tím měli mladému člověku pomoci. Ze své tehdejší zkušenosti vím, že nejevili o osobnost žáka či studenta dostatečný zájem, aby mu dobře poradili. Spíš mu radili, aby šel na obory, které byly v zájmu tehdejšího režimu (například vysoká škola báňská).
Zvlášť markantní je tento problém u dětí, jež pocházejí z nižších vrstev. Tedy v případě, že nechtějí jen kopírovat povolání svých rodičů.
Bylo by žádoucí, aby mezi učiteli bylo více lidí, kteří mají nejen psychologické vlohy ale skutečný zájem o žáka, aby mu s volbou dobře poradili. Ale všechno by se tím stejně nevyřešilo, protože jak už jsem napsala výše, na někoho zkrátka vždycky zbude ten Černý Petr.

jeden nikdy neví, co se může nového dovědět, třeba i o vlastní matce. K článku bych podotkl, že se doba prostě mění (mimo jiné) v tom, že studium přestává být klíčem k povolání, a stává se jakousi přidanou hodnotou. Příklad pana Hlávky je extrém, ale absolventi VŠ pracující víceméně mimo svůj původní obor jsou dnes běžným jevem. I mezi zaměstnanými dětmi paní Hájkové jsou takoví :-)
Školství se přizpůsobuje, ale možná ne dost rychle. A lidi se přizpůsobují, protože musí. Měnit systém je taky možnost, ale náročnější.

Zdá se mi, že nastává doba, kdy lidé začínají ve větší míře chápat, že musí přizpůsobit své jednání, aby bylo empatické k potřebám druhých.

Jestliže jim začíná pomalu svítat, že vbrzku nebude mít lidský rod šanci k přežití, nebudou-li soucítit nejen se sebou samým, ale i s druhými, není to příliš působením náboženství s povinnými odkazy na Boha, ale sebezáchovnými tendencemi tohoto rodu.

Mé uznání patří všem, kdo na tuto skutečnost jednak upozorňují, jednak k její realizaci nabádají.
Česká média to bohužel v téměř stoprocentní většině nejsou.

Lidi se přizpůsobují, protože musí? Ale kdo se nemůže přizpůsobit, ten ani nemusí. Z tohoto důvodu jsou možná všichni "nepřizpůsobiví" průkopníky nového systému. Oni totiž vlastní životem dokazují, že se nemusí.

Lidé se přizpůsobují, ne protože musí, ale protože si od toho něco slibují, nebo se nějakým problémům vyhýbají. Nepřizpůsobiví nepochybně existují a existovali v každé společnosti. Pokud jejich počet roste, společnost má jistě potíže, ale zda lze šmahem označit všechny nepřizpůsobivé za pionýry nového systému, to je asi otázka pro sociology a historiky. Mě to přijde poněkud odvážné. Snažit se přizpůsobit společnost sobě je rovněž možné, ale jednoduše těžší. V dnešní globalizované době je rovněž běžný přesun do jiné společnosti - to ale funguje jen na něco, před některými společenskými jevy je těžké utéct.