Moje mládí mi kdysi připadalo jako za trest. Často jsem si přála, aby mi už bylo aspoň třicet. Prázdniny bývaly ze všeho nejhorší. Ne, že bych se na ně netěšila. Naopak, začátkem června, kdy ve škole vrcholila doba zkoušení před vysvědčením, byly docela příjemnou vidinou. Když se konečně známky uzavřely a dál se nezkoušelo, ani se nic nového neprobíralo, nastal volnější režim.

Konaly se výlety, vracely se učebnice, a protože už o nic nešlo, tak jsme závěrečné dny víceméně proklábosili mezi sebou nebo s učiteli. Někdy se třída po vyučování zmohla i na společnou návštěvu letního kina nebo koupaliště. To jsem docela vítala. Když však definitivně nastoupily prázdniny, bývala jsem vždycky trochu smutná.

Rok co rok na základní i na střední škole jsem většinu léta trávila doma s rodiči a s knihami. Čas od času jsem zašla k vodě, kde jsem si stejně zase jen četla. Občas mě zaujala písnička nebo nějaký film. I do kina jsem chodívala sama. Někdy jsem kreslila nebo psala básně, ale jen tak pro sebe. Myslela jsem si tenkrát, že bych nemohla žít mimo Ostravu a bez rodičů. Mohla jsem sice někam jet, do něčeho se zapojit, ale pokud jsem to vůbec udělala, většinou jsem se nemohla dočkat, až se vrátím domů, protože nic nebylo podle mých představ a nikam jsem nezapadla.

Byla jsem příliš introvertní. Neměla jsem žádné přátele, kteří by byli stejní jako já. Skutečný život plynul mimo mě, zatímco můj byl v těch knihách, které pojednávaly o více či méně minulých dobách. Jejich obsahy se jakoby slévaly v jakýsi virtuální svět. Žila jsem v tom světě, který nikdy neexistoval. Nebo spíš jako v nějakém snu. Probouzela jsem se obvykle až na začátku nového školního roku, který mě nemilosrdně vtáhl zpátky do reality. Svou budoucnost jsem si tehdy představovala jen mlhavě, ale věřila jsem, že mě přece jenom nějaká čeká.

Na pedagogické fakultě, kde často končívali studenti, kteří sice chtěli studovat, ale jinak neměli v ničem jasno, se po třetím ročníku uděloval zápočet za letní aktivitu, která představovala jednak povinné čtyři týdny na pionýrském táboře a jednak šest týdnů brigádnické činnosti v podnicích, kam nás fakulta navelela.

Pamatuji si, že část té doby jsem strávila s ostatními spolužačkami na chmelové brigádě, ještě před nástupem do prvního ročníku. Na zbytek jsem byla poslána do městských prádelen a čistíren, protože lepší brigády už byly protekčně rozebrány. V prádelnách byla dost nepříjemná práce a prostředí plné rachotu strojů, zápachu a horké páry. Zaměstnankyně mě stíhaly nevraživým pohledem, jako že už zase mezi chudáky pracující poslali nějakou vysokoškolskou slečinku (možná použily i drsnější slovo), která bude svou přítomností jen otravovat.

Umístili mě v žehlírně, kde se pracovalo u mandlu. Po stranách strojů stály proti sobě dělnice, které prádlo při odebírání z rozpálených válců ihned skládaly a jejich ruce přitom dělaly stále stejné pohyby. Zrcadlově. Jedna dělala totéž levou, co druhá pravou. Šlo jim to jak na drátku, protože už na to měly gryf. Pořád dokola. Tisíckrát totéž.

Několikrát za den byla změna, podle toho, co právě procházelo mandlem - ty pohyby byly totiž jiné při žehlení prostěradel, jiné u ručníků a jiné u dalšího prádla. Nemohla jsem se to naučit, byla jsem nervózní a často jsem se pletla. Občas se kvůli mně musel stroj vypnout, když jsem vypadla z rytmu. Moje parťačka, hubená, asi čtyřicetiletá blondýna, práskla zmačkaným prostěradlem a sveřepě prohlásila, že se mnou dělat nebude.

Několik dalších se k ní přidalo. Připadala jsem si jak vyloučená. Nemohla jsem se dočkat konce té nešťastné brigády, ale měla jsem za sebou teprve dva dny, z čehož jsem byla v poněkud zoufalé náladě. Tehdy se mě dobromyslně ujala jedna starší žena. Byla to Řekyně. V Ostravě v té době žila docela početná řecká komunita. Paní se jmenovala Helena, příjmení už si nepamatuji. Řekla mi: „Nic si z toho nedělej, budeš pracovat se mnou".

Spadl mi kámen ze srdce a hned jsem se cítila lépe. Byla velice trpělivá, i když mi práce zpočátku nešla. Po několika dnech jsem se jakžtakž zapracovala. Když jsme o přestávce svačily, vyprávěla mi o svém životě a o dceři, která žila s manželem v Alžíru. Tak uběhly dva týdny. Byla jsem děvče z dělnického prostředí a moji rodiče se podobnou prací živili celý svůj život, protože jim zkrátka nic jiného nezbývalo.

Uvědomovala jsem si to. Jak jsem byla tenkrát šťastná, že já u toho mandlu nemusím zůstat napořád. Asi by to byl můj konec. Pak jsem se s Řekyní Helenou rozloučila a už jsme se neviděly, až na jedno náhodné setkání na ulici ještě před tím, než jsem se definitivně odstěhovala z Ostravy, kdysi mnou tak milované. Ale nikdy jsem na tu paní nezapomněla. Doufám, že se má dobře, pokud je ještě naživu.

Ani později jsem nebyla nijak praktická a pro učitelství jsem se vůbec nehodila. I když mně studium docela šlo, nedokončila jsem ho. Po mateřské dovolené se mi náhodou podařilo zakotvit v archivu, což byla moje spása, ačkoliv jsem s něčím takovým původně vůbec nepočítala. Měla jsem štěstí na lidi kolem sebe, občas jsem se dostala také k nějaké tvůrčí práci a myslím, že aniž bych zvlášť vynikala, nechala jsem za sebou aspoň nějakou profesní stopu, svůj otisk v historii toho našeho přes sto let starého archivu.

Co ale mají dělat lidé jako jsem já v dnešní době, kdy archivy a podobné instituce, jež bývaly sbírkami nejrůznějších podivínů nenalézajících jinde uplatnění, jsou už přeplněny? Dřív se tato zařízení otevírala i středoškolákům, dnes jejich místa obsazují mladí vysokoškoláci a ještě se na všechny nedostane.

Muzea a knihovny, které na rozdíl od archivů spadají do rezortu kultury, se dnes proměňují v manažersky řízené podniky, co už nemají pouze shromažďovat sbírky a zpřístupňovat je veřejnosti. Jejich hlavní povinností je teď vydělávat peníze, pročež mají k přilákání znuděných návštěvníků pořádat nové a nové atrakce. Podle toho si také vybírají své zaměstnance a mladí šéfové často neváhají zbavit se někoho, kdo v instituci pracoval dvacet i více let.

Co vlastně mají dnes dělat lidé, kteří nejsou úplně hloupí, ale nejsou bohužel praktičtí ani podnikaví, nemají manuální zručnost na řemeslo, nejsou zájmově vyhranění, nejsou dost vytrvalí ve studiu jediného oboru, ani nemají na to, aby dělali vědeckou či intelektuální kariéru? Patrně tady na světě jenom zabírají místo těm schopnějším a podnikavějším a bylo by pro ně lepší, kdyby se vůbec nenarodili. Aspoň tak to v poslední době vypadá. Možná právě proto začnou přemýšlet, proč tady vlastně jsou, a pravděpodobně budou mít zájem změnit tento systém.