Ačkoliv bývalý prezident Václav Havel tvrdil, že u nás nebude nezaměstnanost, opak je pravdou. Od roku 1990, prakticky od sametové revoluce, neustále roste počet lidí bez práce. V současné době se nezaměstnanost pohybuje kolem 590 tisíc těch, kteří jsou evidováni na  krajských pobočkách a  kontaktních pracovištích Úřadu práce ČR. Toto číslo není zdaleka konečné. Už proto, že každým měsícem přibývá lidí vyřazených (z nejrůznějších důvodů) z evidence Úřadu práce. V současné době je jich kolem 200 tisíc. Skutečný počet nezaměstnaných se tak pohybuje kolem 800 tisíc. Většina z nich žije ze sociálních dávek a mnozí posilují „šedou ekonomiku“ i přes závěr vlády, že práce na černo v této republice je jen nafouklá bublina, že tuto praktiku naši zaměstnavatelé používají minimálně.

Podíl nezaměstnaných osob, registrovaných uchazečů o zaměstnání ve věku 15 — 64 let (počínaje lednem 2013 nahradil tento údaj míru registrované nezaměstnanosti, která by jinak jen v únoru dosáhla rekordních 10,2 %) činil ke konci tohoto měsíce 8,1 procenta. Nejvyšší byl tento podíl v okresech Bruntál (14,1 %) , Jeseník (13,7 %), Most (13,6 %) a Znojmo (12,1 %). Tradičně nejnižší je v okresech Praha — východ (3,5 %), Praha — západ (3,8 %), hl. město Praha 3,8 %) a Mladá Boleslav (4,7 %). Jen pro ilustraci: volných pracovních míst v tomto období evidoval ÚP ČR celkem 34 635. Jejich počet byl o 841 vyšší než v předchozím měsíci, avšak o 2036 nižší než v únoru 2012. Na jedno volné místo připadalo v průměru 17,1 uchazečů, z toho nejvíce v okresech Jeseník — 129,9, Bruntál — 90, Havlíčkův Brod — 70,3, Most — 56,6, Karviná — 54,9 a Děčín — 53,8 uchazečů.

Pomoc těmto uchazečům o práci mají zajistit personální a  pracovní agentury a  kontaktní místa Úřadu práce ČR včetně jeho generálního ředitelství. Na portálu MPSV.cz se píše, že se  úřady práce po připojení k  EU  staly součástí sítě EURES: „Pomáháme hledat vhodné pracovníky jak českým tak i zahraničním firmám a nabízíme více než 1 300 000 volných pracovních míst“.

Nu, ponechme stranou toto poněkud velkorysé prohlášení, neboť realita běžných dnů je hodně odlišná. I z toho důvodu, že cesta ze současné hospodářské krize je zdlouhavá a obtížná. Někdo ji přirovnává k 30. létům minulého století. Současná Česká republika je  však úplně v jiné pozici.

Především zanikly a zanikají různé firmy a banky, které měly ve světě staletou historii a zejména jméno. ČKD, Poldi Kladno, Živnostenská banka, cukrovary, Vítkovice, podniky, firmy v malých městech a obcích. Neuvěřitelným způsobem se  vytratila podstatná část našeho zlatého pokladu, který byl uložen ve státní bance.

Ze státu s vysoce rozvinutým průmyslem a zemědělstvím byla vytvořena „montovna“ za účasti našich vlád. Zlikvidovalo se  učňovské školství, výzkum v jednotlivých továrnách, potlačila se nápaditost, řemeslný um, tvořivý potenciál našich lidí. Licence a patenty zmizely v zahraničí. A je možno pokračovat dál. Důsledkem této „politiky“ zejména pravicových vlád z 90. let do současnosti, z části hloupé a z části promyšlené k vlastnímu prospěchu, je to, že byla vzata lidem práce. Téměř 800 tisíc produkce schopných lidí tvoří armádu nezaměstnaných, zadlužených, kteří v zoufalství hledají jakékoliv cesty k obživě, mnohdy též páchají trestnou činnost. Taková je současnost. A nízká koupěschopnost nezaměstnaných zákonitě vede ke krachu další výrobce a nezaměstnanost roste dál. Současná Nečasova vláda „rozpočtové odpovědnosti“ nic neřeší. Jen pokračuje dál… točí se v kruhu.

„Reforma“ úřadů práce

V rámci restrukturalizace státní správy vznikl 1. dubna 2011 jediný Úřad práce České republiky. Působí v něm generální ředitelství, krajské pobočky a pobočka pro hl. město Prahu. Celkem zaměstnává kolem 8 300 lidí. Součástí krajských poboček jsou kontaktní pracoviště. Posláním úřadů práce je poskytovat:

informace o možnostech zaměstnání, ochranu zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, státní sociální podporu,dávky pro osoby se zdravotním postižením, příspěvky na péči a inspekci poskytování sociálních služeb, pomoc v  hmotné nouzi, inspekce poskytování sociálně — právní ochrany dětí, dávky pěstounské péče.

Na úřadu práce, který je  místně příslušný bydlišti, je  možné vyhledat aktuální pracovní nabídky, vytvořit s příslušným referentem společně svůj kariérní profil a dále je možno se prostřednictvím úřadu přihlásit na nejrůznější rekvalifikační školení, kurzy apod. I když pominu sKarty, kontroverzní projekt MPSV v součinnosti s Českou spořitelnou, jsou výsledky činnosti ÚP v rámci aktivní politiky zaměstnanosti na trhu práce v ČR bohužel tristní.

Nový projekt motivace k zaměstnávání mladých lidí

Řešením není ani nový projekt MPSV s motivací firem a veřejných institucí, aby zaměstnaly mladého člověka. Kdo vytvoří pro mladého člověka evidovaného úřadem práce pracovní místo (na jak dlouho?), dostane od státu finanční dotaci, měsíční příspěvek až 24 tisíc korun. Platí to pro soukromé i veřejné instituce. Přitom stát — navíc — může firmě či instituci poskytnout jednorázový příspěvek na vybavení pracovního místa pro mladé. Úřady práce budou čerstvým absolventům radit a zaplatí jim i rekvalifikaci. Na tento projekt vyčlenilo MPSV miliardu korun a také pomohou peníze z Evropského sociálního fondu. Od loňska si také mohou mladí lidé zvolit typ školení. Pokud si vyberou rekvalifikační kurzy, mohou na ně během tří let získat od státu až 50 tisíc korun. Stát na podporu zaměstnanosti mladých vyčlenil sedm miliard korun.

V této souvislosti se však nabízí otázka — není to diskriminace těch starších, třeba živitelů rodin, kteří mají už své odpracováno? MPSV hledá všechny možné cesty jak z  tohoto marasmu vysoké nezaměstnanosti vyjít. Žel, nedůslednou, spíše chybnou legislativou, se dostávají k nezákonným ziskům různí podnikatelé, pohybující se v sociální oblasti, například v nabídkách ubytování pro sociálně slabší jedince i  skupiny, zprostředkování práce, služeb apod. Nebude to i cesta tohoto nového projektu?

Pracovní agentury

Současně s úřady práce, které byly od 90. let dislokovány ve všech okresech, vznikaly v těch samých oblastech personální a pracovní agentury. Že se jednalo o  ideální díru na  našem trhu, navíc zčásti placenou státním rozpočtem, svědčí jejich počet — téměř tři tisíce. Zákonitě největší jejich počty jsou v Praze a v dalších větších městech.

V období 1990 — 2004 stačil k jejich činnosti - zprostředkování prací a služeb — pouhý živnostenský list. Od roku 2005 už musejí mít povinnou licenci MPSV a jsou vázány řadou povinností i omezení, vyplývajících ze Zákona o zaměstnanosti, který například omezuje okruh povolených profesí či zakazuje agenturám zaměstnávat a přidělovat cizince ze zemí mimo EU. Dále zaměstnávat a přidělovat osoby se zdravotním postižením, ale zároveň jim ukládá povinnost plnit počet zaměstnaných zdravotně postižených nebo platit sankční odvod 66 tisíc korun/1 OZP .

Licenci agenturám je možno odebrat při porušení zákona nebo při prokázání rozporu s dobrými mravy. To je malý výčet opatření MPSV směřující k omezování podnikání agentur práce v ČR.

Zcela zákonitě proti tomu brojí Asociace pracovních agentur. Například u tématu velice diskutovaného — zdravotní prohlídky. V současné době jsou vstupní lékařské prohlídky povinné i u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Tedy dohody o pracovní činnosti (DPČ) a dohody o provedení práce (DPP). Ty používají nejčastěji zaměstnavatelé pro příležitostné zaměstnávání, tzv. brigády. V případě agentur práce jde ovšem jen o DPČ, protože zcela nesmyslně jsou agenturní zaměstnanci již sedmým rokem diskriminováni zákazem sjednávat s agenturou práce DPP. A důsledek? Znamená pro ně nižší čisté mzdy oproti (na stejném místě a za stejnou práci vykonávajícím ) zaměstnancům firem s DPP. Z té se totiž do výdělku 10 tisíc korun měsíčně nemusí odvádět sociální a zdravotní pojištění i daň ze super hrubé mzdy.

Asociace pracovních agentur již dříve konstatovala, že nový zákon o specifických zdravotních službách přinášející od 1. 4. 2012 povinnost vstupní lékařské prohlídky u všech pracovních poměrů, je velmi špatný pro celé české hospodářství. Zákon likviduje nejen agenturní zaměstnávání, ale obecně Evropskou unií podporovanou oblast flexicurity. U agentur práce vstupuje do hry ohromný počet agenturních zaměstnanců, nastupujících ze dne na den na krátké časové úseky na mnoha pracovištích. Je tu jasná nemožnost kontroly pracovišť předem ze strany lékaře a přípravy pravidel vstupní prohlídky pro danou práci. Už z toho důvodu, že pracoviště i druh práce jsou agentuře známé až pár hodin před nástupem. Nejsou výjimkou odpolední či noční nástupy, rovněž o víkendech, svátcích, z hodiny na hodinu apod. Striktní zákaz nenastupovat bez zdravotní prohlídky u DPP a DPČ tak postihuje nejen firmy, ale především osoby závislé na příležitostných příjmech.

Novela zákona o zaměstnanosti

Další příklad. Novela Zákona o zaměstnanosti s platností od 1. ledna 2012 naprosto nepochopitelně zakázala agenturám práce zaměstnávat a přidělovat do firem cizince. Podniky a firmy tak byly „hozeny do kalných vod“ s vyřizováním veškeré s tím spojené administrativy. Přitom zástupci agentur za roky praxe dobře vědí, jaké jsou problémy a jak dlouho trvá vyřizování povolení k zaměstnání cizince ze země mimo EU v ČR. Je úplně jedno, zda se jedná o manuálního pracovníka z Ukrajiny, programátora z Indie nebo finančního experta z USA. V lepším případě jde o tři měsíce, v horším se to táhne i rok. Zákaz dopadl na všechny bez rozdílu.

A co ještě horšího. V § 66 novely zákona o zaměstnanosti zakázala současná vládní koalice agenturám práce zaměstnávat od 1.1. 2012 zdravotně postižené. Slovy zákona jde o zákaz dočasně přidělovat osoby se zdravotním postižením. Tedy zdravotně postižené a invalidy, kteří mají problém vůbec si nějaké zaměstnání najít! Nyní se musí při hledání práce obracet přímo na firmy a podniky. Proč? A jaký osud čeká zdravotně postižené, kteří dosud pracují pod hlavičkou agentur?

Je ovšem nutné však rozlišovat kmenové pracovníky agentury jako takové (a tady platí pro všechny zaměstnavatele podmínka zaměstnat čtyři procenta osob se zdravotním postižením nebo tuto povinnost řešit náhradním plněním a toto platí i pro agentury jako zaměstnavatele) a pracovníky, kterým agentura práci zprostředkovává. To totiž nejsou zaměstnanci agentury jako takoví, ale je to pro agenturu vlastně předmět obchodu (zboží) a za tyto pracovníky také sociální a zdravotní pojištění a úrazové pojištění zaměstnance platí zaměstnavatel, pro kterého agentura pracovníka dodala, nikoli agentura. Zaměstnavatelé pak čtyři procenta osob se zdravotním postižením vypočítávají podle pracovních míst a nikoli podle zaměstnanců, kteří se na těchto pracovních místech „točí“, a to zas platí i pro kmenová pracovní místa pracovní agentury.

A do třetice. Poslanci vládní koalice, i přes známé problémy se  zavedeným pojištěním agentur proti úpadku, schválili opět zákony, které prodlužují jeho platnost i v roce 2012, kdy to zamítl Ústavní soud. Odmítli se, přes odpor opozice, zabývat pozměňovacími návrhy, předloženými zástupci agentur práce. Nezbylo nic jiného než odeslat stížnost do Bruselu.

Jak dál? Máme se bát agenturního zaměstnávání? Mají se pracovní agentury bát díky legislativě zprostředkovávat zaměstnání? Na tyto a na mnohé další otázky bude hledat odpověď konference, kterou připravuji jako otevřené jednání podvýboru pro pracovní právo a zaměstnanost ve spolupráci s Radou vlády pro BOZP a s asociacemi pracovních agentur pod záštitou Výboru pro sociální politiku v termínu 22. května 2013 v prostorách Sněmovny.