Nesdílím rozhořčení mnohých příznivců sociálních demokratů nad tím, že ČSSD se nechystá snížit DPH, že živnostníkům sníží o dvacet procent paušály uznatelných nákladů nebo že zatíží banky vyššími daněmi, což se pochopitelně přenese na jejich klienty, protože manažeři, jak známo, z Audi A8 do fabie nikdy nepřesednou. Těší mě, že sociální demokraté realisticky nastiňují program, jemuž nezbývá než shánět peníze do státního (veřejného) rozpočtu, kde se ještě dá. Vždyť výdaje na bezpečnost a všechny složky exekutivy budou vzrůstat. Ani sociální demokraté se nevyhnou snižování rozpočtů na kulturu, na vědu či na školství, což se už ve Středočeském kraji děje.

Podstatou neblahého stavu je, že výkon, který společnost podává, nepokrývá její spotřebu a její nároky. Čili nejsme-li schopni zvýšit výkon (a kdo ví, zda je to žádoucí), musíme snížit spotřebu, což se nám nelíbí (ačkoli je to možná žádoucí). Ponechme stranou všechny důvody současného stavu a přejme si, aby úsporná opatření sociálních demokratů tentokrát zacílila do „lepší“ lidské množiny, než jsou ti, kteří balancují na hraně mezi bídou a velice skromným živobytím.

Malé podnikání je však nutno podpořit jiným způsobem, neboť pracovních příležitostí ve velkém průmyslu bude dále ubývat, i kdyby se sociální demokraté roztrhali. Ani stínový ministr Jan Mládek by neměl podlehnout pokušení (byť jen v prohlášeních nanečisto) dotovat upadající automobilový průmysl úvěry ze státního rozpočtu, protože ty už nikdy nikdo do veřejného rozpočtu nevrátí a část automobilek skutečně zkrachuje. Naše hospodaření je třeba nasměrovat jinam, do oblastí, jimž jsme se málo věnovali a které se jeví, řečeno s Bohuslavem Sobotkou, vybydleny a jež více souvisejí s důstojnější a přitom trvale udržitelnou existencí člověka ve „výrobě i na katedře“, již bude šlechtit skromnost.

Jde o to zbavit se jha nadměrného blahobytu, a zejména jha prahnutí po něm. Příliš nás to odvádí od vytváření špatně placených skutečných hodnot ke generování peněz prostřednictvím virtuálních produktů a neustálého telefonování. (Pozn.: do tohoto elektronického listu všichni autoři píší zdarma.) O tom všem už jsme ale psali.

Na sociálních demokratech mě velice mrzí, že jednak odstavili Jiřího Dienstbiera a Marii Benešovou, a jednak v jejich novém desetičlenném vedení je pouze jedna žena, Alena Gajdůšková. Čímž pánové, řečeno jejich jazykem, opět vykročili špatným směrem, takže podle mého tak za pět let stanou zhruba na tom místě, kde je nyní Nečasova vláda. Akorát všechno bude ještě trošičku pokročilejší. (Bludný kruh mužčin prahnoucích po moci.)

Přesto to nebude důvod volit komunisty! Raději je nevolme, dokud sami budeme mít sklony srovnávat nynější poměry s jejich totalitně despotickým a později totalitně normalizačním režimem. Odpoutejme se od srovnávání obou režimů přes pomeranče, fronty, zastaralá auta a zaměstnanost. Rozdíl je v tom, že ani nejzavilejší pravičák se ze současné nezaměstnanosti a špatných sociálních poměrů části společnosti neraduje, nepřeje si ji (ani nikomu), kdežto trýznění určité části společnosti za minulého režimu bylo záměrné a pro vybrané jedince a skupiny trvalé až smrtonosné. Výkon tohoto cíleného zla byl prezentován jako dobro ve jménu komunistické budoucnosti, k níž ale nedošlo. I komunista, vycházející ze své ideologie, musí uznat, že ti lidé pykali své nespravedlivé tresty naprosto zbytečně a byli umučeni ve jménu reality pouze virtuální. Plánovat a státem řídit hospodářství jste, soudruzi, přeci mohli i bez pogromu; v tom vám nebránilo ani vysílání Svobodné Evropy.

Příběh bývalé šlechtičny Laty Brandisové jsem neuvedl jako kýč, či jakousi převrácenou Sirénu, ale jako připomenutí třicet let trvající režimní záměrné surovosti na ženách — kvůli čemu vlastně taková mužská hanebnost?

Poznámky pod článkem mě ale pohnuly, abych zjistil, že tři Brandisovny svítily v chatě u Bojova petrolejem, protože tam nebyl zaveden elektrický proud. A dále jsem zjistil, že synovec Ernst Haan chtěl Latu odvézt do Reitereggu ve Štýrsku mnohem dříve, ale ona dostala povolení vycestovat (v roce 1979), až když byla na smrt nemocná. (To je kýč, viďte.)

V té době jsem pracoval u zedníků v systému plánovaného hospodářství a zákonem dané pracovní povinnosti. Zhruba třicet procent mých kolegů byli poněkud ňoumové, nepříliš způsobilí k práci. A dvacet pět procent z celkového množství nepracovalo téměř vůbec a nebo tak špatně, že je mistr raději k ničemu nepouštěl. Tak kdy už začneš něco dělat, napomínali je naštvaní chlapi, a parťák kontroloval, kdo z nich kde zapomněl kolečko nebo nechal beton v míchačce. Mzdové rozlišení nečinilo více než pět stovek, což výkonné chlapy demotivovalo. V evropském měřítku žádný náš podnik nemohl být konkurenceschopný, o řemeslné úrovni paneláků té doby nebo kvalitě škodovek ani nemluvě.

A přesto se mně to jeví z dnešního hlediska docela přijatelně: Ti ňoumové a lenoši byli neustále konfrontováni s nutností živit se prací. Bylo to pomalé, otravné až seroucí, ale výchovné a sociální. Klidně bych znovu vsedl do staré škodovky, kdyby se takhle dal alespoň částečně řešit problém naší nezaměstnanosti. Ostatně čím jiným budou tzv. sociální podniky, zakládané v mnohých městech a obcích? Budeme muset znovu přijmout lidi, které jsme kvůli svému blahobytu vytěsnili, a podělit se s nimi o horší hospodářské výsledky. Nebo o výsledky lepší, protože už ani nevíme, kolik schopných lidí nemůže sehnat práci — na což sociální podniky na komunální úrovni ale nestačí.

Úkol pro sociální, křesťanské, občanské a jiné demokraty, nikoli pro…