Situace s bydlením a prací chudých lidí je vážná. Sociální bydlení prakticky neexistuje. A práce často není ani pro lidi ze střední vrstvy, natož pro sociálně slabé, Romy i „bílé“. Romové, i chudí lidé obecně, se navíc stávají v očích stoupajícího počtu lidí „nepřizpůsobivými parazity“ či sockami. Tento koktejl je výbušný.

Dluhová past

Podle mých zkušeností z práce v chudinských čtvrtích, ghettech či ubytovnách se mnoho chudých ocitá v dluhové pasti, z níž není úniku. Protože jim často nezbývá na jídlo, tak neplatí nájmy nebo si půjčují peníze u lichvářů. Když neplatí nájmy, ocitají se na ulici či přespávají u příbuzných v přecpaných bytech.

Když si jdou půjčit k lichváři, stávají se, až na výjimky, jeho doživotním majetkem, platí mu pak pořád, protože většinou nedají vše do pořádku jedinou půjčkou. A protože úroky jdou někdy až do několika set procent. Mnoho lichvářů navíc na mnoha místech republiky vlastní v sociálně vyloučených lokalitách či poblíž herny a kasina - hráči mezi chudými tak část vypůjčených peněz vrací rovnou do kapsy toho, kdo mu na vysoký úrok půjčil.

Ztráta naděje a perspektivy

Narůstá drobná kriminalita páchaná chuďasi, především krádeže - a růst bude dál, jelikož odpovědní politici se spoléhají na represi („řešení“ důsledků), namísto toho, aby zvýšili šance chudých na bydlení a zaměstnání (tedy řešili příčinu). Lidé na sociálním dně ztrácejí naději a perspektivu do budoucna, z toho plyne nárůst jejich frustrace a bezmoci. Proto roste i prostituce, užívání drog a gamblerství. Proto se prohlubují špatné sociální návyky (například nedostatek hygieny) a nezískávají návyky jinak běžné (když nikdo z rodiny ve druhé třetí generaci nechodí do práce, jak mají děti tento návyk získat?).

A proto také mají chudí rodiče více dětí než bohatší - tak tomu ostatně bylo v historii vždy, že ti nejchudší měli nejvíce potomků, aby ve stáří měli někoho, kdo se o ně postará, i proto, že děti jsou pro ně radostí, které jinak mají čím dál méně.

A narůstá i válka hlupáků v podobě hledání vnitřního nepřítele v diskusích a článcích na internetu i v médiích.

Chudí v Ostravě jsou bez šance

Jako odstrašující příklady situace nejchudších lidí sloužily v poslední době dvě mediální kauzy: Přednádraží (Ostrava) a ubytovna v Krásném Březně (Ústí nad Labem). Situace je však stejná i jinde. V souvislosti s tím mne zajímalo, jaké jsou v těchto dvou velkých městech možnosti bydlení i možnost sehnat práci. Ústím jsem se již zabýval. A jak je to v Ostravě?

Lidé odstěhovaní z Přednádraží či z přilehlé Palackého ulice jsou v ještě horší situaci než Ústečané. Až na pár výjimek se Ostravané ze sociálně vyloučených lokalit či ubytoven nemohou vymanit. Přestěhování Romů do volných bytů mimo ghetta brání majitelé domů i lidé, kteří tam již žijí. Hovořili jsme s více ostravskými Romy, kteří se chtěli dostat ze zaběhnutého způsobu života. Ti zpočátku hledali sice levnější, ale běžné byty. Povedlo se to jen jednou, ovšem až za vydatné pomoci gádžů.

Ostravské ubytovny

Ostravské ubytovny (a většina takových zařízení vůbec) patří k bydlení, které bere lidem veškerou důstojnost. V polovině pokojů jedné z ubytoven například chybějí elektrické zásuvky. Představte si, že žijete v jednom pokoji s dalšími pěti členy rodiny bez elektřiny, máte s ostatními společný záchod, umyvadla i kuchyňku - a platíte za to patnáct až dvacet tisíc měsíčně.

Jako takový průměrný případ (ani nejhorší ani nejlepší) slouží jedna z ubytoven v Cihelní ulici. Dospělí zde platí 3 500 měsíčně na hlavu, každé z dětí pak 2 000 korun. Rodina s pěti dětmi tedy za jeden zhruba dvacetimetrový pokoj zaplatí 17 tisíc korun měsíčně. Část z toho zaplatí stát na doplatcích na bydlení. Ale protože tito lidé doslova živoří za pár korun (žádné pohádkově vysoké sociální dávky na ně nikde nečekají), je i ta částka, kterou musejí zaplatit za bydlení v ubytovně ze svého, stála hodně vysoká. Častokrát vyšší než by dali za nájemné v běžných bytech.

Na každém patře je deset pokojů, v nichž žije 40 až 50 lidí. Správce nedávno odmítl vzít na ubytovnu matku s jedním dítětem, protože by jich bylo „na jeden pokoj málo“. Pro několik desítek lidí tu jsou tři umyvadla a tři sprchy, čtyři záchodové mísy a kuchyňka, kde jsou dva elektrické vařiče (dvě či tři plotýnky pro všechny). Že tady řádí úplavice, nikoho nepřekvapuje.

„Je to jediné východisko, pod mostem žít nemůžeme,“ odpověděla serveru Romea.cz matka čtyř dětí na otázku, proč na ubytovně zůstávají i přes rozšíření úplavice. Jiná vícečlenná rodina zde dříve žila, přestože po celém obvodu místnosti byla třicet centimetrů od stropu plíseň od vlhkosti: „Děti pořád marodily, měly vysoké horečky. Jednou jsem volala sanitku a tam mi řekli, že nepřijedou. Musela jsem dítě do nemocnice donést. A úplavici jsme taky chytli všichni,“ řekla mi matka této rodiny.

Teprve nyní se ministerstvo práce a sociálních věcí chystá (snad) definovat pravidla sociálního bydlení. Vláda ovšem na jeho výstavbu žádné peníze neuvolnila a nechystá se k tomu, a města svůj bytový fond většinou zprivatizovala.

Pod mostem

Sedmičlenná rodina žila v domě, kde měla smlouvu na dobu neurčitou. Majitel dům vystěhoval, většina nájemníků měla smlouvu na dobu určitou, kterou jim prostě neprodloužil -ti skončili na ubytovnách. Tato rodina se vystěhovala až poté, kdy ji někdo vícekrát anonymně vyhrožoval, že její děti budou zabity. Nyní ji vyhazuje i další soukromý majitel, protože v médiích kritizovala majitele předešlého a on se bojí, že by si takto mohla časem stěžovat i na něj.

Matka rodiny je odhodlána nastěhovat se do dvou garáží (každá asi 9 metrů čtverečních), kde se musí opravit střecha, dát kamna, kde není elektřina ani záchod ani voda - tu místní nabírají z přilehlého potoka. Pořádné bydlení sehnat nemůže a garáže se jí zdají být lepší než ubytovna. Bývalé garáže tvoří bezdomoveckou kolonii u jednoho z ostravských mostů - což vzhledem ke rčení „skončili pod mostem“ pokládám za symbolické.

V bezprostřední blízkosti kolonie je stále předvolební bilboard Karla Schwarzenberga s nápisem: „Slušně, poctivě, spravedlivě“. Na můj dotaz, co tomu plakátu říká, odpověděla matka rodiny: „To heslo pokládám za vrcholný cynismus. Ten člověk je přeci ve vládě, ne? Je tedy spoluodpovědný za to, co se s náma tady děje.“

Nezaměstnanost v ČR stoupá

Nezaměstnanost se již pohybuje okolo deseti procent. Úřady práce evidovaly ke konci loňského roku celkem 33 794 volných pracovních míst. Na jedno volné místo tak nyní připadá průměrně 17,3 uchazeče. Přesto se stále najdou vyspělí jedinci, kteří během pochodů ghetty pokřikují „Cikáni do práce“. Možnost získat práci je přitom většinou mizivá. A jiné to není ani v Ostravě.

„Měl jsem dvakrát dobrou práci, ale první firma zkrachovala a druhá se dostala do problémů a musela propouštět. Byl jsem se ptát na práci mockrát, mám dobrou kvalifikaci, učiliště s maturitou v oboru kuchař, číšník, tak jsem si myslel, že něco určitě seženu. Několikrát se mi stalo, že jsem napřed telefonoval - v tom případě bylo místo volné. Když jsem ale přišel osobně, řekli, že se mi ozvou, ale s tím už se neobtěžovali. Několikrát mi taky řekli rovnou, že Romy neberou. Jedna paní mi řekla: Nezlobte se, ale kdybych vás vzala, tak vyhodí vás i mě. Takové upřímnosti si aspoň cením,“ řekl jeden z mladých Romů, který donedávna žil v Přednádraží.

Dejte nám své dávky

Zaslechl jsem nejednou, například na protiromských akcích ve Šluknovském výběžku, pokřikovat demonstranty tohoto typu na adresu Romů: „Dejte nám své dávky.“

„Klidně jim své dávky dám, když mi oni dají svou práci,“ smála se té hlouposti jedna z ostravských Romek, která na měsíc doposud měla se vším všudy, i s přídavky na děti a invalidním důchodem (po několika operacích páteře), 13 300 korun.

Žijí v 1+1 s mužem a čtyřmi dětmi. Jsou i takové měsíce, kdy jim na jídlo, oblečení a věci pro děti do školy zbude 1 200 korun. Bez příležitostných, nárazových prací by nepřežili. Jeden z dospělých synů nyní naštěstí sehnal stálou práci a může do rodinného rozpočtu přispívat několika tisíci měsíčně.

Program ostravské radnice

Zdá se, že se v Ostravě po letech začíná něco hýbat a město chce konečně něco s neutěšenou situací chudých dělat. První čtyři rodiny dostaly od města klíče od nových sociálních bytů, do konce roku by takto mělo bydlet padesát lidí. Radnice tak rozjíždí program, který chce do budoucna financovat penězi z Evropské unie.

Lidí, kteří by potřebovali ve městě pomoci z ghetta, jsou však tisíce. Opožděný start kritizuje zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková. Ostrava podle ní měla mít pro ghetta plán záchrany už dávno.

Snaha ostravské radnice je v každém případě následováníhodná. Jedno je však jisté: tempo padesáti lidí za rok, kteří od města obdrží sociální bydlení, nic systémově neřeší. Ve frontě na pomoc stojí v Ostravě tisíce chudých. Vzpamatovat by se měl konečně stát, ale toho se za současné vlády dočkáme jen stěží.