Když člověk poslouchá hovory v noční tramvaji, zapne televizi, nebo se podívá na regionální volební plakáty poslední doby, dostává pocit, že se z anticiganismu stal mainstream. Neměli bychom vůči tomuto fenoménu zůstat neteční. Následující článek se snaží analyzovat současné projevy rasismu a zároveň možné formy řešení.

Hovoříme-li o rasismu vůči Romům, jedním dechem zmiňujeme často i sociální vyloučení. Proč tomu tak je? Jsou všichni Romové sociálně vyloučení? Nebo dokonce: Jsou všichni Romové chudí? A naopak: Je sociální vyloučení problémem pouze Romů? Na všechny tři zmíněné otázky existuje jednoduchá odpověď: Ne.

Nicméně vinou historických dějů i současné diskriminace se sociální vyloučení týká značné části Romů a míra jejich vytěsňování na okraj společnosti se spolu s narůstajícími anticiganistickými náladami ve společnosti a ekonomickou krizí jako takovou zvyšuje. Chceme-li tedy bojovat proti rasismu, je třeba se zároveň zaměřit na prevenci sociálního vyloučení.

Proto v první části textu nastíníme možné přístupy k jednotlivým problémům, které sociální vyloučení umocňují, v druhé části textu se pak budeme věnovat tomu, jak o rasismu hovořit s protiromsky naladěnými jedinci, a také prevenci otevřených rasistických projevů. Podíváme se tedy nejprve, jaké nástroje by měl volit stát v součinnosti s obcemi, posléze jaké strategie může volit jednotlivec a aktivní občanská společnost.

Bez vzdělání není budoucnosti

První oblastí, ve které jsou Romové v České republice diskriminováni, je vzdělání. V podstatě dvoukolejný segregační systém byl dříve nepropustný. Žáci, kteří navštěvovali zvláštní školy, se nemohli dále vzdělávat. Po tlaku ze strany lidskoprávních organizací, Evropské unie a mezinárodního společenství se situace změnila. Děti, které dnes navštěvují tzv. praktické školy, formálně mohou pokračovat ve vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu. Nicméně nejsou na to vzhledem k osnovám připraveny.

Zkušenosti z terénu, a to i z poslední doby, ukazují, že na mnoha místech se romské děti do praktických škol dostávají stále spíše automaticky, velká část romské populace se tedy soustavně připravuje na budoucí nezaměstnanost, neboť bez potřebné kvalifikace je obtížné uspět na trhu práce. Příčina tohoto stavu je historická, zvláštní školy, coby odkladiště romských dětí, vznikly v dobách reálného socialismu; jejím řešením je inkluzivní vzdělávání, což je koncept postavený na tom, že se snaží již dopředu vytvářet takové prostředí, které by bylo připravené na přijetí každého.

Bez práce zas důstojná obživa

Ač nemusíme souhlasit s tím, že pouze prací se lidé mohou integrovat, a že je práce důležitá pro zachování dobrého fungování jedinců a komunit, je zřejmé, že vysoká strukturální nezaměstnanost sebou přináší řadu neblahých jevů. Na téma nezaměstnanosti Romů, kteří se jako první stali obětí propouštění v raných dobách reálného kapitalismu, již toho bylo napsáno mnoho. Romové také ve větší míře žijí v oblastech, kde je vysoká nezaměstnanost jako taková. Přesto však často pracují, ale načerno, což sebou nese řadu dalších nevýhod.

Proto, aby se to mohlo změnit, je třeba, aby se změnila i legislativa týkající se zadlužení. Neboť velká část sociálně vyloučených (nejen Romů) je zadlužená způsobem, který sami nedokáží překonat. Ať již jsou na vině predátorské úvěry, špatně nastavená pravidla, nebo zanedbání ze strany dlužníků, jsou dnes u mnohých dluhy takové, že by jim pomohl jen osobní bankrot, jehož podmínky jsou však v současné době natolik obtížné, že není možným východiskem. Dokud se zde nevytvoří podmínky pro realistickou možnost oddlužení, nelze se upínat k tomu, že se sociálně vyloučení zařadí do pracovního procesu pomocí různých kampaní, rekvalifikačních kurzů, apod.

Bydlení jako největší problém současnosti

Malý průzkum (zhruba sto telefonických hovorů) spoluautorky článku před lety ukázal, že když se snažíte sehnat bydlení jako romská rodina s několika dětmi, je to velice obtížné. Řada poskytovatelů se již do telefonu omluví, že to není osobní, ale že nemohou pronajmout byt romským nájemníkům, protože by měli problémy se sousedy. Tato situace nahrává poskytovatelům předraženého a nekvalitního bydlení v různých ubytovnách, kde romské rodiny platí často i mnoho tisíc za jednu místnost. Diskriminace na trhu s byty je tím hlavním důvodem, proč Romové bydlí často v nedůstojných podmínkách. Zde ovšem narážíme na roli státu, potažmo obcí, které by měly sociální bydlení poskytovat.

Z médií známe řadu případů, kdy obce namísto integrační politiky odsouvají romské rodiny na okraj obce, nebo dokonce za okraj obce, čímž získávají politické body, ale vytváří tak do budoucna téměř neřešitelný problém. Ve chvíli, kdy se vytvoří ghetto, je totiž jen velice obtížné s tím něco dělat. A vyrostou-li v takovém ghettu děti, jejich šance na integraci do společnosti je již téměř mizivá. Otázka tedy zní, jak pozitivně motivovat místní samosprávy, aby vytvářeli politiku, která dohlédne dál, než jsou čtyři roky jejich volebního období.

A co na to média

Média sice nejsou příčinou současného stavu, nicméně svou produkcí výrazně napomáhají stereotypům. A to nejen tím, že zveřejňují mnohdy neověřené zprávy, ale zejména výběrem zpráv. Slovy jednoho osvíceného policisty ze severních Čech: „Když se tady večer servou v několika hospodách, nepíšou o tom v novinách. Je-li ale rvačce přítomný nějaký Rom, píšou o tom dokonce v celostátních denících.“

Smršť zpráv, které skandalizují Romy jako skupinu, posiluje ve čtenářích negativní stereotypy. Příčinou takového psaní a informování jsou jednak předsudky novinářů, ale také tlak na rychlou práci a zejména pak na čtenost. Je-li v titulku Rom v nějaké negativní souvislosti, zpráva má větší čtenost. Médiím se v Deníku Referendum z tohoto hlediska soustavně věnuje Franišek Kostlán.

Řešením může být vzdělávání novinářů již během studií, ale také v rámci redakcí, jejichž provoz k takovému jednání vybízí. Nejdůležitější ale je, aby vzdělání v oblasti mediální percepce zařadily do svých osnov již základní a střední školy. Aby vychovávaly kritické čtenáře, kteří dokáží manipulaci odkrýt, a snižovala se tím poptávka po zpravodajství, které skandalizuje určité skupiny.

O dialogu

Zvyšující se anticigánské nálady jsou jedním z největších boláků současné české společnosti. Hledání jejich soudobých zdrojů je těžce řešitelným problémem, který nás zároveň může navést k jejich marginalizaci. Zdá se však, že k jejich všeobecnému rozšíření dnes velmi přispívá mediální masáž — například cíleným výběrem kompromitujících nicneříkajících zpráv, které levně zvyšují čtenost a sledovanost (Romové zneužívají dávky, Romové neplatí léky, Romové postávají na ulici,…), dlouhodobá segregace ve školství, v práci, ve sféře volného času, ale i zhoršující se ekonomická situace neromů i Romů.

O to více alarmující je skutečnost, že i politické strany, které se profilují jako neextremistické, přišly na to, že by na současných náladách mohly profitovat, a svými latentně i otevřeně rasistickými kampaněmi se sociálním podtextem posilují již dost prohloubenou etnickou polarizaci české společnosti.

A důsledky? Nemožnost Romů ze sociálně vyloučené lokality v současném nastavení sehnat práci či důstojné bydlení, což vede k posilování kultury chudoby a s tím spojených negativních jevů jako drobná kriminalita, prostituce, lichva nebo zvýšený počet drogově závislých.

Neklademe si za cíl, že se v nejbližší době vyřeší problém diskriminace, každý však může udělat něco pro zvyšování tolerance české společnosti. Začněme od svého okolí — musíme se naučit „jazyk předsudků“ a zároveň následnou argumentaci k jejich vyvracení.

Nikdy není dobré v hovoru s rasistou vystupovat jako osoba morálně na výši, to dialogu vždy uškodí, jelikož člověk s předsudky nám to může vrátit statutem občana, který zná pravdu a nebojí se ji vyřknout, přestože je to zakázané — z této pozice mimochodem vystupuje i mnoho českých politiků.

Lepší je jít do takové konfrontace (a je jedno, jestli se jedná o člena rodiny nebo náhodného mudrce v hospodě — jiný případ je rasista-ideolog, kde už je jakýkoliv dialog zbytečný) vždy s empatií a ochotou vyslechnout argumenty druhé strany. Pak se nabízí podle situace několik variant strategie, kterou v hovoru volit:

1. Pokusit se obrátit perspektivu — „Jak by se vám líbilo, kdyby váš blízký pracoval/studoval ve státě, kde by jeho obyvatelé každý měsíc uspořádali demonstraci proti přistěhovalcům? Moc ne, že? Tak to neposilujte tady;“ 
2. věcně argumentovat — zneužívání sociální dávek Romy je především mediální a politický konstrukt, neexistují žádné speciální dávky pro Romy, mimo to — sociální dávky tvoří naprosto minimální částku státního rozpočtu...; 
3. poukazovat na reálně existující diskriminaci — je znám nespočet případů, kdy v telefonickém hovoru měli pro žadatele o pracovní pozici volno, v následném osobním styku, když vyšlo najevo, že je uchazeč Rom, bylo najednou obsazeno — analogicky to funguje i u pronájmu a prodeji bytů, kdy majitelé argumentují tím, že romské rodiny snižují zajímavost okolních bytů. Dalším signifikantním příkladem je školství — mnoho romských dětí končí v praktických školách, aniž by měli mentální dysfunkci, k tomu často s tichým souhlasem rodičů ostatních žáků. 

Vyvracení předsudků se ale nakonec stane marným, když nejsou prostory, kde by se Romové s bílými mohli potkávat. Aktivisté a sociální pracovníci jsou mnohdy jediní neromové, kteří jsou ochotni se s lidmi v sociálně vyloučených lokalitách bavit. Pro aktivisty to znamená především často vyjíždět do míst, kde atmosféra začíná houstnout.

Musíme se naučit diskutovat s Romy. Dotazovat se, co si přejí, jestli a jak se chtějí integrovat, jakou roli by měl podle nich v roli integrace hrát stát, ukazovat jim, že jejich aktivní činnost může být dobrou alternativou struktur lokálních sociálních pracovníků — musíme se stále ptát, diskutovat, narušit jejich pasivní styl života objektu péče, způsobený dlouhodobým životem v sociálně vyloučené lokalitě, posilovat jejich občanské sebevědomí. Pouhá solidarita prostě nestačí.

Od slov k činům

Jistě, pochody DSSS a jiné nenávistné akce nejsou hlavní tažnou silou fašizace české společnosti, problém je spíše v extremizaci středního proudu, na druhou strany jsou právě ony často katalyzátorem etnické nenávisti v té či oné lokalitě. Není proto dobré problém „profesionálních fašistů“ úplně marginalizovat.

Je nutné udělat vše pro to, aby se lidový anticiganismus nepropojoval s tím organizovaným, zamezit tomu, aby DSSS nebo jiná fašoorganizace sbírala politické body na špatné ekonomické situaci místních lidí, a to obětí i případné naštvané masy. Zkušenosti aktivistů říkají, že místní lidé nejsou nakonec moc spokojeni s tím, že se jejich „tribuny lidu“ stali na čas neonacisté.

Blokáda, i když v omezeném počtu lidí, či jiná forma protiakce má vždy smysl, protože může místním lidem nastavit zrcadlo jejich konání. Podobně i aktivizace místních terčů— tedy chudých Romů - by měla být součástí našeho konání. Je na místě zde zároveň zastupovat roli médií, když toho sama nejsou schopna, a veřejně se podivovat nad skandálním paternalismem Člověka v tísni a Agentury pro sociální začleňování, jež roznášejí letáky, co vlastně Romům říkají, aby byli v čase pogromů (ano, pogromů) pasivní a nepodnikali žádnou aktivitu.

Podobně je potřeba skandalizovat aktuální paternalismus během jednání o osudu romských rodin v ostravském Přednádraží a ústeckých Předlicích, kde Romové nebyli přizváni k jednání o svém osudu a kde mimo jiné zasedly zástupci Agentury pro sociální začleňování a Člověka v tísni.

Ani velké antirasistické hnutí nemůže omezovat problém na samotný rasismus, jelikož se z nás pak můžou stát v podstatě bezzubí antirasističtí specialisté. Jedna z věcí, které se stále nedaří, je zjišťovat lokální mocenské a ekonomické zájmy — pokládejme si otázku: „Komu pomůže ghetoizace sociálně slabých?“ Sice to už může být nebezpečný podnik, ovšem — jak prohlásil jeden kolega z SOS Přednádraží — antirasismus není hra pro malé děti.

Co se týče reagování na mediální zprávy podněcující k nesnášenlivosti — nenechávejme si svůj názor pro sebe a své stejně naladěné kamarády. Kdyby alespoň polovina z těch, kteří se rozčilují na facebooku nad zprávami s rasistickým podtextem, svůj vztek spojili s dopisem redakci, tak by redakcím mohlo dojít, že svou honbou za senzací přispívají k dalšímu vyhrocení již dost žalostné situace.

Z problému anticiganismus se musí udělat téma - mediální, ale i celospolečenské. Musíme se přestat bát konfrontovat s rasisty na rovině rozhovoru i ve veřejném prostoru. Současná společnost má velký mobilizační potenciál - lidé umí protestovat proti vládě, proti Paroubkovi, proti komunistům, ale to, že se tady s určitou skupinou lidí pohybuje a zachází jako s kusem nábytku, je každému jedno.

Tento text částečně vychází z debaty Když je oheň na střeše, která se uskutečnila 27. 10. v klubu K4 v rámci kampaně Inicitavy Ne rasismu! „Nebýt nácek nestačí“.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.