Zúčastní-li se reformní člen KSČM nějaké politické televizní debaty, zpravidla musí čelit stále stejným otázkám diváků i moderátora a zpravidla také odpovídá stále stejnými frázemi, které pouze odvedou pozornost k jinému tématu. Mezi nejčastější takové polemiky patří otázka, zda je současný režim lepší, než ten předlistopadový. Stalinistické křídlo KSČM v tom má jasno a svou odpovědí se většinou chytí tazateli na vějičku, což jeho názor ihned vyřadí z veřejné debaty. Jsou ale i tací, kteří buď lavírují mezi oběma stranickými proudy, nebo se přiklání spíše k tomu progresivnímu a v odpovědi mlží. Podobně horké chvíle zažil nedávno poslanec Miroslav Grebeníček v roli hosta pořadu Hyde park.

Osobně se ale nedomnívám, že odpověď na otázku srovnávající polistopadový a předlistopadový režim musí být takto obtížná. Zkusme nejprve oba tyto režimy analyzovat a posoudit míru jejich represivnosti.

Patřím do generace Husákových dětí. Z bolševické normalizace si pamatuju zejména mléčné bary, prvomájové průvody a některé kuriozity tehdejšího potravinářského průmyslu. Dalo by se tedy namítnout, že nemohu mít srovnání, a tudíž ani právo kriticky psát na toto téma. V současnosti nicméně existuje tolik zdrojů (nemluvě o osobních svědectvích), že i mladší ročníky si mohou vytvořit poměrně objektivní a plastický obraz té doby. Společným jmenovatelem nakonec nezůstávají uranové doly, ale fenomén, který (nikoli překvapivě) platí i pro dnešní dobu. Kdo se podřídil, poslušně pracoval a hlasitě nic nekritizoval, mohl mít relativně spokojený život. A to i přesto, že nechodil na stranické schůze či vzal místo povinných manifestací děti na chalupu.

Který režim je tedy lepší? Nebudu daleko od pravdy, když nazvu ten současný diktaturou, stejně jako byl diktaturou oprávněně nazýván ten minulý. Nezaměstnaní jsou dnes nuceni brát z existenčních důvodů jakoukoli práci, čehož využívají zaměstnavatelé a přizpůsobují tomu své pracovní dohody. Ti dlouhodobě zaměstnaní jsou zase ve jménu konkurenceschopnosti omezováni na svých sociálních právech. A do toho všeho jsou pracující nuceni „dobrovolně“ migrovat za prací, často i za hranice vlastní země, ti sociálně hůře postaveni jsou dokonce sestěhováváni nedobrovolně. Je to tedy tržní systém, který nám diktuje, jak, co a za kolik budeme pracovat a kde budeme bydlet, aniž bychom měli možnost tento proces nějak zásadně demokraticky ovlivnit.

Je tedy konečně možné oba režimy srovnat? Domnívám se, že v žádném případě. Přestože normalizace byla v podstatě státním kapitalismem, který po roce 1989 vystřídal kapitalismus soukromnický, jsem přesvědčen, že oba režimy jsou vzájemně nesrovnatelné. Jde totiž o dvě zcela odlišné systémy útlaku a komparace by byla v tomto případě oním pověstným mícháním jablek a hrušek.

Důležitá je odlišná esenciální podstata obou systémů. Zatímco předlistopadový režim vykořisťoval člověka spíše politicky, současná diktatura je spíše ekonomická. Záměrně používám slovo „spíše“, protože i minulý režim se dopouštěl mnoha zločinů ve jménu „překračování plánů“, stejně tak je i dnes celá řada lidí politicky pronásledována za svobodné vyjadřování svých názorů. Tento odlišný způsob útlaku nám tedy znemožňuje najít spolehlivou metodu, která by konkrétní typ represe kvantitativně změřila. Lze porovnávat cenzurované spisovatele a zakázané kapely. Rovněž lze postavit na roveň neplacené přesčasy spolu s nelegitimními exekucemi. Budeme-li však tyto dvě skupiny jevů směšovat a hledat lepší z obou systémů právě na základě těchto dat, výsledek bude nutně ideologicky předpojatý.

Tento alternativní pohled na novodobou historii by tak mohl rozlousknout nekonečné debaty zarytých antikomunistů a normalizačních nostalgiků. Podívám-li se na věc z obou úhlů pohledu, jsem přesvědčen, že tato varianta může být přijatelná pro zástupce obou skupin - ostatně i proto, že obě skupiny se (alespoň verbálně) hlásí k demokracii.