Mně nemusíš nic vykládat

Saša Uhlová

Konsenzuálnost a snaha o dialog patří k demokracii. Na druhé straně nemůžeme úplně zahladit konflikt, ktrerý ve společnosti probíhá. Co je tedy lepší, své formulace v rozhovoru s názorovými protivníky mírnit, nebo jít do konfliktu?

„Mně nemusíš nic vykládat, já jsem v pražský kavárně vyrostla,“ slyšela jsem se říct při jedné živější výměně názorů před druhým kolem prezidentských voleb. Variace na ujištění, že já mám s těmi, které se mi oponent snaží popsat či spíše pomluvit, zkušeností dost. Často tu větu používají antirasisti při diskuzích s anticiganisty: „Mně nemusíš nic vykládat, já jsem z Ústí nad Labem,“ říkávají mí přátelé z Ústí. A tak by se dalo pokračovat různými městy. Prostě všichni „víme svoje“. My i oni.

Napadlo mě při té příležitosti, že bych mohla sepsat všechno, o čem „mně nemusí nikdo nic vykládat“, aby všichni věděli, že už všechno vím, a že se tedy nemusejí obtěžovat s nějakými zbytečnými informacemi. Jenže tak to není. Když zrovna nejsem v ajfru a nehádám se do krve, dobře vím, že dokud živa budu, budou mě lidí překvapovat svými názory, zkušenostmi, postřehy i životními osudy a tím, jak se vyvíjejí. A proto jsem šťastná. Odpusťte ten patos, ale tak to cítím.

O to víc mne mrzí, že žiju v silně polarizované společnosti. Namátkou: Pražáci vs. zbytek republiky, etničtí Češi vs. Romové (popř. další), bohatí vs. chudí, a taky samozřejmě levice vs. pravice. Prezidentské volby rozdělení společnosti snad neposílily, ale odhalily v celé jeho obludnosti. A já cítím ve svém nejbližším okolí rostoucí nechuť s těmi „druhými“ vést dál dialog.

Jsou chvíle, kdy taky ztrácím naději, že je další dialog možný. Třeba když se znova a znova pokouším vysvětlit, proč mi vadí antikomunismus a setkám se při tom s obviněním, že obhajuju totalitu. Možná to ale vysvětluju špatně. Nebo to špatně pojmenovávám. Protože vlastně nejde až tak o komunismus, ale o tom zase někdy jindy. A tyhle moje pochyby a tahle „možná“ jsou asi tím důvodem, proč většinou dobře vycházím i s lidmi, kteří mají odlišný světonázor.

Nevyčerpala jsem všechny možnosti konstruktivního dialogu a vím, že jednou přijde ten den, kdy se aspoň vzájemně pochopíme, byť spolu stále nebudeme v mnoha ohledech souhlasit. Kromě samotné radosti z výměny názorů a debaty jako takové mě motivuje ještě obava z toho, co nás čeká. A že chceme-li žít v demokracii, je diskuze nutná a potřebná. To je můj postoj.

Alternativní postoj však vnímá konflikt jako nutnost. Jako něco, co se musí postupně vytěžit, jako cestu ke katarzi, bez které společenská změna, která nás čeká, i když si to mnozí ještě nechtějí připustit, nebude pozvolná, ale nabude rozměrů krvavé revoluce.

Pokud nepochopení jednotlivých částí společnosti, sociálních a názorových skupin, nevyústí v konflikt teď, vybublá prý s o to větší intenzitou později. Neřešený konflikt Čechů a Slováků vyústil v rozdělení republiky. Češi si nechtěli připustit, že by existoval jakýkoli problém, a proto se Československo muselo nakonec rozdělit. Příklad uvádím při vědomí toho, že zůstane možná nepochopen, „protože jsme se přece rozdělili proto, že si Slováci pořád něco vymýšleli.“

Ti, kteří historii vnímají jinak než já, mohou zabrousit do oblasti svých vztahů a vzpomenout si na hádky, které pročistily vztah a na vztahy, ve kterých se problémy neřešily, ale odsouvaly a vztahy proto skončily konfliktem tak velkým, že to vztah neunesl — rozchodem.

Ale proč to píšu: Můj milý kolega Vráťa Dostál potkal minulou neděli svého souseda. Mluvili spolu o prezidentské volbě a peripetiích, před kterými stojí sociální demokraté. Vráťa poznamenal, že by případná koalice ČSSD s TOP 09 byla zradou sociálnědemokratického programu. Soused reagoval větou: „Nejradši mám v DR Sašu Uhlovou, je taková nestranná a neagresivní...“ Za kompliment samozřejmě děkuju, potěšil mě. To je asi normální, všichni jsme rádi, když nás mají rádi. Zároveň mě však nutí postavit se konečně čelem vstřícnosti „zprava“, které se těším.

Není to poprvé, co mě při tom, když mě chválili coby „slušného levičáka“, napadla analogie se „slušným Cikánem“. Každý aspoň částečně integrovaný Rom slouží etnickým Čechům ve svém okolí jako důkaz toho, že oni nejsou rasisti. Úvaha se ubírá zhruba tudy: Ostatní „Cikáni“ jsou strašní, ale já předsudky nemám, protože Gejza Horváth ten je dobrej a já to klidně uznám. Je to nepříjemná pozice, protože v hloubi duše Gejza dobře ví, že není lepší než ostatní Romové. Jen se mu podařilo získat obdiv gádžů, protože to s nimi nějak umí, měl štěstí, neztratil práci, nebydlí v ghettu...

I já bych nerada sloužila jako důkaz toho, že konflikt (levice s pravicí, Prahy se zbytkem republiky, lidí zajištěných s lidmi v existenčním stresu...) není nutný, protože je možné se se mnou domluvit. Nechci svou vstřícností potvrzovat, že problém je vlastně v tom, že je levice sektářská, neschopná dialogu, uzavřená, ufňukaná a já nevím co ještě, protože to není pravda. Respektive v každém názorovém uskupení se najdou lidé, kteří dialog zabíjejí, ale na levici jich není víc než jinde. Jen byla levice dlouhá léta po převratu v roce 1989 zaháněna do kouta a jaksi apriorně podezřelá. Vím o čem mluvím, protože se tam i onde pohybuju. (Další variace na „mně nemusíte nic vykládat“).

Dva a půl roku jsem vedla názorovou rubriku Deníku Referendum. Přečetla jsem všechny komentáře a sloupky, které za tu dobu vyšly, a dobře vím, že prostředí, které se tu vytvořilo, představuje opravdu široké spektrum názorů od křesťanského středu až po radikální levici. A že je to prostředí v mnoha ohledech otevřené dialogu. Také jsem si nemohla nevšimnout, že když mi při výběru textů vynechal unavený mozek, radostně se slétli kritici s tím, že je zde další důkaz toho, jak je DR (a s ním i celá levice) sektářský, totalitní, antidemokratický, a tak dále, a tak podobně.

Konflikt, který - spíš pracovně - nazývám pravolevý, se snažím tlumit. Možná je to špatně. O to větší se totiž zdvihá konflikt ve mně. Klidným tónem diskutuju s každým, kdo o to stojí, někdy i s těmi, kteří mě pro moji levicovost napadají. Agresi se snažím přebít tu vtipem, tu seriózní argumentací, a v zoufalosti pak ironií. A v duchu se mi honí hlavou, zda to celé k něčemu je. Často mám při obzvlášť povedených debatách, když třeba můj názorový oponent projevuje dojemnou starost o stav sociální demokracie a dokazuje mi, jak strašně strašná je, chuť odpovědět: „Tak jo, když je tak strašná, tak já budu teda volit komunisty,“ nebo něco podobně nepatřičného.

Ale nakonec to neudělám. Dál se budu bavit přátelsky s každým, kdo o to projeví zájem. Budu konsenzuální, i přes to, že třídní nenávist pro mě není abstraktním pojmem, ale zažívaným pocitem. Budu pečlivě zvažovat, které své postoje dokážu srozumitelně vysvětlit, a o ostatních budu mlčet.

Konflikt má totiž očistný smysl jedině tehdy, když jsme schopni ho řešit. A zdá se mi, že tohle umění nějak neovládáme. Nebo je to možná jen výmluva. Obelhávám sebe sama, protože jiná být neumím. A tak mi nezbývá než doufat, že tím nepřispívám svým nepatrným dílem k oddálení konfliktu a tím i k jeho následnému výbuchu.

    Diskuse (20 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    February 13, 2013 v 19.26
    Tedy třídní nenávist mně k vám vůbec nesedí, Sašo. Vy byste určitě odpustila i Kalouskovi a ani by nemusel moc brečet :) Ale ten, kdo má přátele levicové i pravicové, zaujme patrně roli jakéhosi nárazníku, což může být velice náročná až vyčerpávající pozice, zejména když se snaží se všemi vyjít v naprostém klidu. Podobná situace se může vyskytnout v rodině, když se někdo zničehonic ocitne mezi dvěma vzájemnými "nepřáteli", z nichž oba představují osoby, na nichž je jedinec citově závislý. To je pak "na mašli", jak se říká. S přáteli nebo kolegy a jejich politickými názory to až tak vážné nebývá (protože na nich člověk citově závislý není), ale zlobit to někoho může také. Zvlášť když je tomu vystaven často.
    Oddalováním konfliktu s tím, že ho vyřešíme v budoucnu, až budeme vědět jak, si moc nepomůžeme. Konflikt se podle mého názoru řeší teprve, až se otevře. Do té doby to možná ani není konflikt, ale jen nějaký nepříjemný pocit, nahromaděné emoce. Čím víc se nahromadí, tím je asi následné řešení konfliktu bouřlivější. Ono se sice někdy říká: "nerozčiluj se, dostaneš infarkt", ale já myslím, že je to spíš naopak. Ten, kdo se vůbec nerozčiluje a všechno v sobě tutlá, onemocní možná dřív, než ten, kdo čas od času (průběžně) někomu trochu vynadá. Lidem, kteří se musejí (třeba pracovně) stýkat s mnoha jinými lidmi - přičemž se chovají vždy korektně, jsou za každou cenu klidní, mají pro všechny pochopení a snesou opravdu hodně - já někdy říkám "držitelé řádu". V době, kdy je potřeba držet řád, jsou naprosto k nezaplacení. Jenže oni někdy drží i ten řád, který už stojí za starou bačkoru. A oddalují konflikt.
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    February 13, 2013 v 21.22
    "Držitelé řádu" - pěkně řečeno.

    A třeba taky, když budou ten řád dost dlouho držet a on se opravdu udrží, tak je taky nějakým řádem, metálem či medailí odmění :-).

    Kdo vás však odmění či pochválí za uspíšení konfliktu? I když ho nakrásně "vyhrajete" či díky konfliktu ten starý neřád konečně odejde na smetiště dějin, tak stejně vám stále budou mnozí vyčítat něco ve smyslu: a to to nešlo jinak? lépe? klidně? dohodou? prostě, muselo to bejt?
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    February 13, 2013 v 21.24
    chceme-li žít v demokracii, je diskuze nutná a potřebná. To je můj postoj.
    Atropologická konstanta stálého mocenského střetu.
    nabízí dvě velmi vitalizující možnosti - vzestupu do elity/koncentrované špice moci - a sestupu do závislé občanské základny tupé moci. 
    Dějiny jsou dokladem faktu, že o moc usilují a periodicky se jí také totálně zmocňují i zločinecké charaktery. 
    Reálný demokratický režim se vyznačuje snahou o otupení této antropologické konstanty nabídkou systému soupeření na sobě vzájemně závislých seskupení a tím vědomí, že veškerá politickospolečenská seskupení se nachází v recipročním vztahu.
    Takovéto vědomí dopomáhá vzniku prostředí, ve kterém občanská většina je schopna ovládat své narcistické založení a tedy i nutnou a potřebnou diskuzi.
    Jenže jak dnes na to..........kdybych se uvztekal tak na to nepřijdu.
    JS
    Jiří Silný
    February 13, 2013 v 21.26
    Díky.
    Ten text se dotýká několika rovin, i těch hlubokých, o kterých nevíme, odkud se berou a proto je, myslím si s Tebou, Sašo, na místě opatrnost. To, proč někdo tíhne k levici nebo k pravici většinou není racionální rozhodnutí, ale třeba nějaká raná formace nebo rozhodnutí víry v boha nebo v člověka, nebo životní zkušenost a ta cesta je pořád otevřená. Analogicky k tomu, co říkají teologové: nenávist k hříchu ale láska k hříšníkovi. Tam, kde vládnucí třída vede třídní boj zhora, je třídní nenávist přirozená reakce, nenávist k zotročujícímu systému je třeba, máme-li ho změnit. Ale nenávidět protagonisty systému není snad nezbytné, navíc jsme v tom nějak zapleteni všichni. Ale zase jak říkají teologové osvobození: emancipace a prosazení spravedlnosti neosvobozuje jen utlačené ale i utlačovatele. I Kalousek potřebuje osvobodit, být zbaven možnosti škodit. Odpustit mohou ti, kdo byli poškozeni, pokud budou požádáni. A zase odpuštění pomáhá k novému životu viníkovi i tomu, kdo se odpuštěním zbaví zátěže křivdy a nenávisti vůči druhému. Kdy je čas na tvrdý konflikt (revoluci) je taky mimo naše rozhodování, to nejde naplánovat. Důležité je držet svou pozici, nezradit ji kvůli konsenzu a bránit ty, kdo se sami bránit nemohou.
    Jiří Kubička, psycholog
    February 13, 2013 v 21.27
    Milá paní Uhlová,
    já Vás naprosto obdivuji. V něčem jsem v trochu podobné situaci jako Vy - s něčím třeba tak trochu souhlasím, ale nelíbí se mi ty argumenty. Mezi mnoha maily, které mi došly mezi prvním a druhým kolem presidentských, byl jeden, který uváděl jako argument pro K.S. zásluhy jeho manželky jako lékařky a také nějaké detaily z jeho životopisu.

    Reagoval jsem mailem, ve kterém jsem říkal, že manželky obou kandidátů se jejich kampaně nezúčastnily a že by bylo slušné jejich rozhodnutí respektovat a že snad přece lidé chápou, že volíme presidenta a ne jeho manželku.Také jsem upřesnil některé údaje z c.v Karla S. To upřesnění životopisu K.S. bylo čistě faktické a bylo spíš v jeho prospěch než neprospěch.

    I tak malá výhrada ke kampani vyvolala negativní reakce - nebyly nijak extrémní, ale víceméně v tom duchu, že bych o fanoušcích knížete neměl mluvit pohrdlivě.

    Shodou okolností jsem v době presidentské kampaně byl dvakrát na Moravě (jsem Pražák jako Brno, ale na Moravu jezdím často). Když jsem svým pravicovým přátelům říkal, že třeba v Přerově ani vysokoškolsky vzdělaní lidé nemají jasno v tom, že tady šlo o nějaký zásadní boj dobra proti zlu, a s voliči Zemana se normálně baví jakoby šlo o prostý rozdíl názoru, nebo jim je celá ta volba ukradená a třeba ani nevolili nikoho, tak tomu dílem nechtěli věřit, dílem to chápali jako projev zaostalosti.

    Docela bych měl chuť o tom obecném fenoménu neochoty k diskusi něco napsat, třeba do Referenda, ale zdá se mi, že tohle téma nikoho nezajímá. Možná to ale přece napíšu.
    Eva Hájková, penzistka
    February 13, 2013 v 21.47
    P. Holubcovi
    Konflikt se nedá vyhrát. Leda na čas a brzy je nahrazen jiným konfliktem. Patrně je třeba naučit se s nimi žít. Nicméně co se rozumí pod slovem konflikt? Podívala jsem se pro jistotu do internetového slovníku cizích slov, abychom věděli o čem mluvíme. Je tam následující výklad: neshoda, rozpor, střet, střetnutí, válka. To je poměrně rozsáhlý význam slova, že? O rozporu nemusí nikdo vědět, o válce nikdo nemůže nevědět. Rozporům se vyhnout nemůžeme, válce jistě ano. Rozpor může být uvnitř člověka, válka bývá většinou mezi státy. Ačkoliv - jak to kdo vezme! Básník to třeba vezme takhle:

    J. Nohavica: Moje malá válka

    Do klopy jsem si vetkl
    rekrutské třepetálky
    a odcházím dnes večer
    do svojí malé války
    ne není vyhlášena
    patentem císařpána
    jen ustoupit už nelze
    když padne první rána
    Tamboři mého srdce
    do oslích kůží bijí
    a ve mně šikují se
    korouhve kompanií
    já - pacifista lásky
    a věčný mírotvorce
    kreslím teď lebku s hnáty
    pastelkou na praporce
    Velice moc se bojím
    držte mi prosím palce
    poteče hodně krve
    v té mojí malé válce
    vzpomeňte na mě v dobrém
    až přijdou zprávy z fronty
    já prostě odcházím jen
    bránit své horizonty
    Bránit svůj kousek země
    čtvrt čtverečního metru
    víc místa nezabírám
    v botách čapce a svetru
    berou mi moje moje
    a proto dneska večer
    jdu do své malé války
    jdu proti mečům s mečem
    Eva Hájková, penzistka
    February 13, 2013 v 22.3
    Nicméně, pokud je konflikt nějakým pohybem energie nebo přímo výměnou energie, pak je nutný. Dalo by se to nějak teoreticky rozebírat poměrně dlouho. Otázka je, zda to má smysl.
    Saša Uhlová, novinářka
    February 13, 2013 v 22.4
    Nenávist k hříchu, láska k hříšníkovi
    To je přesné, JIří, a Vy máte, Evo, samozřejmě pravdu. I toho Kalouska bych vzala na milost. Lidi nenávidět neumím.
    PL
    Petr Litschmann
    February 13, 2013 v 22.20
    Tak mě nad tímto sloupkem napadá, že na zabití dialogu musí být vždy dva. I kdyby se zrovna oba neshodli, že bude lepší v rozmluvě ustat, tak minimálně je tu jeden, který řekněme vidí, že tudy cesta k jeho cíli nevede a druhý, který s tímto jeho (zamlčeným) rozhodnutím nic nenadělá, i když to třeba bude zkoušet. Aneb dialog je dobrý, jen když potvrdí "moji pravdu", jinak se plánuju se urazit či převést řeč na ....
    ... kouzelně na Sašu Uhlovou (pokud ta věta pokračovala od tématu)?
    (Bonusový příklad na dobrou noc ;-)
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    February 14, 2013 v 0.21
    p. Hájkové
    Hm, konflikt = neshoda, rozpor, střet, střetnutí, válka. Nepěkně se to od té neshody stupňuje. A přitom z neshody to lze vzít také přes rozdíl a odlišnost k divezitě a rozmanistosti, tedy k uznání toho, že neshody poukazují na jedinečnost každého z nás. A obrana této jedinečnosti může vést třeba i k té Nohavicově Malé válce.
    Jak říká Jiří: "Důležité je držet svou pozici, nezradit ji kvůli konsenzu a bránit ty, kdo se sami bránit nemohou."

    Když tak nad tím Sašiným textem přemýšlím, důležitá mi přijde schopnost řešit konflikty "rytířsky", s vědomím toho, že protivník má svojí důstojnost a lidskost. Když totiž, ve jménu vítězství v nějaké totální válce za jedinou pravdu, útočím i na tyto atributy, útočím i na vlastní důstojnost a lidskost. A takto vedený konflikt opravdu nelze vyhrát. Je to jen plýtvání energií, nikoli její výměna.
    + Další komentáře