Prezidentské volby bezesporu přispěly k tříbení politických postojů. To někdy může být nepříjemné i bolestivé, v konečném důsledku je to ale velmi prospěšné. Není příjemné dozvědět se, že českoněmecká otázka a naše stále ještě nedávná (jsou ještě naživu pamětníci) minulost je něčím živým, nevyhaslým, schopným polarizovat společnost. Je to ale velice užitečné pro realistický pohled na to, jací skutečně jsme.

Duchové naší minulosti

Některé sny a idealizované představy byly drsně konfrontovány s realitou. Tou nejvýraznější z nich je „sen o knížeti“, představa, že z naší politické každodennosti lze ve znovunalezené jednotě uniknout do světa noblesy a šlechtických ctností. Výsledek voleb přinesl poučení: tím, co rozhodlo, byla schopnost kandidáta oslovit většinu voličů v tom, co nyní nejnaléhavěji prožívají.

Nuže, touto nejnaléhavější nouzí dnes není odpor k pokleslé „postkomunistické“ kultuře, ale odpor k současné vládě spojený se strachem ze změny historicky ustavených majetkových poměrů. Je tak obtížné si představit, že vláda, která přijala církevní restituce, prosadí také návrat majetku sudetským Němcům? Je jen projevem xenofobie a české malosti, že mnozí volili s takovou obavou v zádech? Nejde o to podobným obavám nadbíhat, ale rozumět jim a umět na ně adekvátně reagovat.