Prezidentské volby bezesporu přispěly k tříbení politických postojů. To někdy může být nepříjemné i bolestivé, v konečném důsledku je to ale velmi prospěšné. Není příjemné dozvědět se, že českoněmecká otázka a naše stále ještě nedávná (jsou ještě naživu pamětníci) minulost je něčím živým, nevyhaslým, schopným polarizovat společnost. Je to ale velice užitečné pro realistický pohled na to, jací skutečně jsme.

Duchové naší minulosti

Některé sny a idealizované představy byly drsně konfrontovány s realitou. Tou nejvýraznější z nich je „sen o knížeti“, představa, že z naší politické každodennosti lze ve znovunalezené jednotě uniknout do světa noblesy a šlechtických ctností. Výsledek voleb přinesl poučení: tím, co rozhodlo, byla schopnost kandidáta oslovit většinu voličů v tom, co nyní nejnaléhavěji prožívají.

Nuže, touto nejnaléhavější nouzí dnes není odpor k pokleslé „postkomunistické“ kultuře, ale odpor k současné vládě spojený se strachem ze změny historicky ustavených majetkových poměrů. Je tak obtížné si představit, že vláda, která přijala církevní restituce, prosadí také návrat majetku sudetským Němcům? Je jen projevem xenofobie a české malosti, že mnozí volili s takovou obavou v zádech? Nejde o to podobným obavám nadbíhat, ale rozumět jim a umět na ně adekvátně reagovat.

Musí být řečeno jasně a bez vytáček: vyvolávání „duchů minulosti“ je hodné odsouzení. Ten, kdo se ho dopouští, bude brzy konfrontován s následky, tak jako Miloš Zeman, jemuž se jistě reakce německých deníků na jeho zvolení nesledovaly lehce. Je chyba, že vedení ČSSD nevyslechlo výzvy a neodsoudilo, dobře vyargumentovaným obecným prohlášením, tuto stránku kampaně.

Není ale na místě hledat vinu u těch voličů, kteří i přes to (či právě proto) dali Zemanovi hlas. Možná že v jejich rozhodování nakonec hrál důležitější úlohu neuvážený Schwarzenbergův výrok o prezidentu Benešovi před soudem v Haagu, svědčící přinejmenším o lehkovážnosti ve vztahu k oněm duchům minulosti, a o necitlivosti ke zkušenostem, představám a třeba i předsudkům značné části obyvatel. I s předsudky se totiž musí pracovat s rozmyslem a inteligencí, ne s přezíravostí.

Krásná nová levice

Jiným zklamaným snem těchto dní je vize krásné, nové, moderní levice. Pro někoho smutnou skutečností je, že nad vysněnou mladou, progresivní, postmateriální levicí, či spíše snem o tom, že ji lze založit tak nějak na zelené louce, znovu a lépe, tentokrát zvítězil onen často zmiňovaný „buřtguláš“ levice staré, levice sázející na jistoty a pragmatické, až materialistické.

Argumenty obhájců nové levice nelze snadno smést se stolu, skutečně úspěšná a prospěšná levicová strana musí být schopna oslovit středové voliče, nesmí nadbíhat populistické rétorice a měla by mít slušnou, sympatickou a lidsky věrohodnou tvář. Přesto se nelze zbavit dojmu, že ona krásná nová levice je především estetická kategorie: jde o to, aby (v tomto případě levicoví) politici splňovali kritéria vkusu určitého segmentu společnosti.

Snaha postavit do protikladu čistého a nezkorumpovaného šlechtice a temného oposmluvního pleticháře se na pozadí zkušeností s dnešní vládou, jíž k moci dopomohl coby hlavní tahák na voliče předseda TOP 09, zákonitě musela minout účinkem. Můžeme očekávat, že média nyní budou ztotožňovat levici a Miloše Zemana, a zejména pro ČSSD to před příštími sněmovními volbami může představovat velké nebezpečí. Pozitivum naopak může být v tom, že se sociální demokracie bude muset postavit vlastní nezpracované minulosti namísto bláhové snahy ji vytěsnit. Konfrontace se Zemanem na Hradě může české sociální demokracii pomoci najít čitelnější, sebevědomější tvář.

Zkušenost voleb je ostatně cenná ještě v jednom ohledu: na vizáži a způsobu vyjadřování až tak nezáleží, důležité je, zda ten či onen kandidát přináší alespoň náznak praktického řešení. Miloš Zeman se svou nutností investic namísto pouhého škrcení ho nabídl, Karel Schwarzenberg se v tomto ohledu prezentoval pouze vyprávěním o svých přátelských schůzkách se skutečnými, rozuměj západoevropskými sociálními demokraty.

Skutečná levice u nás bude i v budoucnu zřejmě odpovídat reálným možnostem a stavu společnosti. Bude mít své pragmatické, materialistické, na pohled možná nelákavé křídlo, a vedle něj složku moderní, emancipační, esteticky „hodnotnější“. Na levici i nadále budou zásadoví idealisté, všeho schopní prospěcháři i ryby, co vždy plavou s proudem. Doufejme, že těch prvních bude přibývat, těch druhých ubývat a ti třetí se přidají k převažujícímu směru. Je ovšem otázkou, zda to bude bude pro snílky o nové levici uspokojující.

Naše noční můry

Kromě několika zklamaných snů přinesly volby i noční můry, zatím naštěstí nenaplněné. Pro někoho znamená výsledek voleb nástup jakési „soft diktatury“, v níž se sice fyzicky nelikviduje, ale „jen“ krade a lže. Pro jiné se dokonce vrátily časy normalizace, kdy líbající Miloš Zeman na fotkách pouze vystřídal Leonida Brežněva; soudě podle jiných reakcí tím, kdo bude řídit naše osudy, bude od nynějška jistý Miroslav Šlouf. Zřejmě vážně míněné jsou obavy některých, že se tímto výsledkem posuneme do ruské sféry vlivu.

Odtrženost podobných názorů od reality stojí v každém případě za pozornost. Nemá cenu se jimi dopodrobna zaobírat, není moudré se jim vysmívat. I takové postoje je třeba respektovat a nakonec jen čas rozhodne, zda a nakolik byly oprávněné. Vypjaté emoce povolebních dní dříve či později opadnou a dostaví se střízlivější pohled. Bude příležitost hodnotit a spravedlivě posuzovat ne pouze zjev, slovní projev či přátele a rodinné příslušníky, ale skutečné výkony ve funkci.

I noční můry, ať již ve formě strachu z návratu sudetských Němců, obnovení sovětského impéria a návratu normalizace, či třeba znovuzavedení feudalismu a klerikální diktatury, si zaslouží zájem a úctu. Vždy je za nimi osobní zkušenost, zátěž minulosti, vliv prostředí. Je asi pravda, že většina z nás se pohybuje v homogenních sociálních a názorových „bublinách“, reálných i virtuálních. Tím, co je naléhavě zapotřebí, je citlivý přístup k rozmanitosti životních zkušeností a sociálních situací, snaha o otevřený dialog s jinak smýšlejícími, a především poctivé hledání skutečně prospěšných řešení na všech úrovních naší demokratické každodennosti.