Roman Sikora se nedávno rozezlil na články M. C. Putny a Matouše Hrušky. Zatímco Putnův článek jenom urazil Sikorův intelekt, ten Hruškův jej rovnou nadzvednul pro plamennou řeč. Oba texty jsou v mnohém symptomatické. Ať už v moralizujícím sarkastickém patosu nebo tam, kde je nastolena rétorika obhajoby obětí systému. Oba Sikorovy články se zde setkaly s velmi pozitivním ohlasem. Dovolil bych si ale vyjádřit poněkud skeptičtější náhled.

Je to na první pohled sympatický patos, který se milosrdně shýbá k vulgárnímu lidu a je ochoten akceptovat kdejaký jeho výstřelek, a který zároveň nemilosrdně hází změkčilé progresivní měšťáky přes palubu i s celou kulturní frontou, častujíc oba peprnými slovy, nicméně je na místě obava, že důsledky takového postoje jsou (především) pro onen zbídačovaný segment ve svém důsledku docela fatální. A o ten, nepletu-li se, jde tak nějak především.

Tvrdím, že je to mj. jistá rétorika oběti a milosti, která znemožňuje vytvořit ve společnosti potřebnou půdu pro celospolečenský sociální projekt a solidarizaci ekonomiky. Projekt sociálního státu nemůže stát na kořenech vytvořených permanentní buřtgulášovou kampaní a samolibými populisty.

Takové kořeny budou více než mělké a vyvrátí je první vzedmutí sil pravice. Jakkoliv se tato „estetická otázka“ celé věci může zdát marginálním výmyslem nějakého přecitlivělého snivce, je to nakonec otázka velmi fundamentální.

Levice si nesmí nabíhat na vidle pravicového populismu, který popisuje sociální stát jako nelegitimní nástroj pro socky, nemakačenka apod. Veřejná debata pak chorobně osciluje mezi cynickým oportunismem a sentimentálním populismem. Je sice hezké se ostentativně vymezovat vůči takovéto nechutné rétorice pravice, nicméně předtím, než se, patřičně posilněni moralinem, budeme rozhořčovat nad obludností takových sloganů, by stálo za úvahu, jestli by nejdřív nebylo od věci nezavdávat k takovým sloganům důvod, protože o oportunismu pravice si nelze dělat iluze.

Specialitou postkomunistické levice je ale právě tato „sentimentalita oběti“, která nedokáže začlenit sociálně vyloučené právě proto, že jim odnímá jejich participaci na univerzalitě společnosti. Zatímco je systém odstředivě vyhazuje na okraj i za něj, poukaz na ně jako na oběti je následně vyděluje ze společnosti napodruhé. Vyloučení má nakonec jak bázi materiální, tak je zároveň založeno v rámci veřejné debaty.

Současný chudý je tak dnes pod dvojím úderem: úderem zprava, který mu sebere důstojnost odebráním materiálních prostředků, aby za ním následně přišel sentimentální úder zleva, který člověka srazí na kolena podruhé v očích majoritně pravicové veřejnosti, jelikož levice se dostala k moci buřtem a gulášem a zapomněla jaksi vytvořit potřebnou oporu ve veřejném mínění svému horlivému sociálnímu úsilí.

Ostatně, proč by se tito hrdí bojovníci za potřeby spodních vrstev vůbec obtěžovali s rozmazleným měšťanstvem. To je tu patrně od toho, aby měla autentická levice na co nadávat a vůči čemu se vymezovat.

Tak se stalo módou během posledních dvou týdnů utahovat si například z „přiblblých studentíčků“, z této knížecí mládeže, která spustila kampaň, pro kterou levicoví komentátoři nenacházeli dost jízlivých slov a sarkastického humoru. Žel bohu, nepamatuji si, kdy naposled usilovala česká levice, ať už parlamentní nebo neparlamentní, v širším měřítku o oslovení právě těchto vrstev. O českou levici se mladá generace šířeji zajímala naposled tehdy, když jim rozehnala Czechtek.

Levicová inteligence si patrně představuje, že střední školy a univerzity budou produkovat rudou mládež jak na běžícím pásu, a následně je z deziluze rozčilená tím, jaktože tyto samozřejmé a jednoduché levicové pravdy nechápou. Následně dokáže vyprodukovat obdivuhodný výčet příčin tohoto stavu: od médií, manipulativních kampaní až po to, že tato pravicová mládež to má „prostě v krvi“. Předvádí tak ojedinělou schopnost sebereflexe.

To úplně minimální, co levice může v současné situaci udělat, je to, že přestane dosahovat sociálního státu buřtgulášovou politikou a legitimizovat ho viktimizační rétorikou. Jak pak lze vysvětlovat například smysl sociálních práv?

Sociální práva, mají-li být skutečnými právy, jsou v přímém rozporu s „patosem obětí“. Pakliže mají být sociální práva univerzální v dané společnosti a kultuře, tak nikoli kvůli obětem systému, ale proto, že idea rovnosti lidských bytostí vylučuje samotnou legitimitu propadu do bídy, včetně legitimity systému, který by něco takového dopouštěl.

Rozdíl je v tom, že hledisko je tu přísně systémové a nikoli morální, jakkoliv v etické pozici může v posledku kořenit. Požadavek rovnosti všech lidí a obecně požadavek základních lidských práv, včetně sociálních, není a nesmí sloužit k soucitu k obětem toho či onoho — však co jiného je pozice oběti, než dehumanizace člověka — ale k zamezení tomu, aby se člověk ocitl v podmínkách, které se neslučují s jeho důstojností jakožto člověka.

Pozice oběti se s jeho důstojností neslučuje ani z hlediska materiálního, ani z hlediska veřejného mínění. Nepleťme si sociální práva s charitou, jsou to dvě dost odlišné věci. Rétorika obětí je mnohem spíše knížecí rétorikou milosti, reliktem minulého, který pomáhá tu umělcům v nesnázích, tu paraplegikům, a zároveň je schopen bez mrknutí oka podporovat dryáčnickou sociální politiku. Rétoriku oběti přenechejme konzervativní pravici.

Žel bohu, a to je vůbec nejdůležitější, tento způsob legitimizace nemá v režimu postkomunistické liberální demokracie příliš dlouhého trvání, a tak je následně vystřídán pravicovými populisty a celá hra začíná nanovo. A když zrovna venku svítí sluníčko více než zdrávo, tak to nějaký blouznivec s úžehem nazve „prostě demokracií“. No, každopádně se levice může dojímat a spravedlivě rozhořčovat zas a znova. Do nekonečna. Ostatně — někteří si na tom postavili svojí živnost. Inu, dobrá.

Je ale vskutku s podivem, jak na jednu stranu dokáže česká levice zdůrazňovat sociální jistoty, a záhy se očividně vykašle na konstrukci takové levicové síly, která by si dokázala uchovat kontinuitu vlády alespoň na dvě, nedej bože tři volební období. Sociální stát, budovaný od píky každé čtyři roky, si tito milovníci proletariátu mohou docela dobře strčit zpátky tam, odkud si ho vymysleli a opájet se jeho platónskou ideou leda tak v říši své fantazie.

Ona „estetická dimenze“ totiž ve skutečnosti není jenom úletem nějakých progresivních snílků, které je třeba uzemnit kladivem tvrdé sociální reality, aby se probrali, ale je naopak čímsi, čehož nepřítomnost neustále podkopává možnost kontinuální levicové sociální i fiskální politiky.

Pro některé je tomu ale patrně tak, že levice, dokud její srdce není ukuto v žáru ostravských výhní a jejíž tvář není ošlehána větrem a deštěm na českých lukách a polích, není levice. Jen taková, pojídající chléb uhlím namazaný, dokáže přimhouřit oko tu nad xenofobií, tu nad šovinismem, vulgárním nacionalismem, rasismem a tak nějak vlastně nade vším, protože dobře ví, empatická až hanba, že za tyto výstřelky spodních vrstev může systém a pravicová vláda.

Člověk, toť kolečko v soukolí tu ďábelského, tu andělského hodináře.

Pokud tito skutečnější než skuteční levičáci mají na srdci osud českých obětí (ať už čehokoliv), pak by mohli být alespoň té dobroty, aby zkrotili své impulzivní animozity a začali si trochu vážit i středového, liberálního nebo nerozhodnutého občana, protože je to mimo jiné právě tento, kdo volby vyhrává a prohrává, ať už se to komu líbí nebo ne. Bez nich by totiž onomu zuboženému proletariátu mohly zůstat jen oči pro pláč.

Je to jednoduché — v situaci kulturní hegemonie antikomunistické pravice a nestabilní vulgární levice se budou tyto dvě síly stále jenom cyklit, ovšem s tím, že se nacházíme v rámci politického a ekonomického statu quo vychýleného v kontextu Evropy značně napravo. Švédský Folkhemmet si může snadno dovolit pustit na chvíli ke kormidlu konzervativce, v českém prostředí to má důsledky poněkud katastrofálnější.

Sociální stát zkrátka má, kantovsky řečeno, své podmínky možnosti: především pak určitý typ ekonomiky, která jej dokáže utáhnout. Taková ekonomika se vytváří poněkud delší dobu, než jedno volební období, po kterém navíc následuje konzervativní reakce, která vše smete a mele si následně svou pohádku o „návratu kapitalismu“.

Levice se ale svým postojem očividně příliš nesnaží vytvářet konsensus solidarity. Místo toho lapá hlasy ad hoc — buřtem a gulášem — a pokud se to někomu náhodou nelíbí, tak neví a nechápe, co to jsou levicové hodnoty, a může odejít zpátky do věčných kapitalistických lovišť.

Naprostá rezignace na vlastní univerzalismus má za následek, že jejími jedinými intelektuálními nástroji jsou průzkumy veřejného mínění a její jedinou komunikací s okolím jen sebeutvrzování vlastního politického ghetta, to vše za nadšeného potlesku jeho obyvatel.

Následkem je to, že bude muset neustále znovu a znovu zdůvodňovat svoji politiku tehdy, pokud bude viktimizovat celé segmenty populace a pokud se bude chovat jak ke svým voličům, tak ke zbytku společnosti, jako jakási celospolečenská charitativní instituce, která ke svému působení využívá vynucující prvky státu a příjmovou redistribuci. Charita je cosi dobrovolného a spontánního, solidarita cosi systémového a disciplinovaného. Charitativní postoj a vymáhání daní nejdou dohromady, that is the point.

Emancipační politika zkrátka není shrbením se k trpícímu, ale řešením kontextu, ze kterého situace trpícího vzniká — bez toho, že by s daným jednala jako s obětí. Jedná se o systémový zásah, opřený o demokratickou legitimitu, a tehdy a pouze tehdy si může zachovat trvalost. Bez této legitimity, vyrůstající z celospolečenského konsenzu, vytváříme jen charitu na jedno volební období, nikoli sociální stát.

Pokud ale bude levice pracovat na vytváření společenského diskursivního podloží, pak například nemalé množství příslušníků chudších vrstev nebude inklinovat k pravici, jelikož nebudou cítit ponížení sršící z této kryptokatolické „sekularizované milosti“ státu, ruku v ruce s armádou dojatých intelektuálů, kteří osvíceně vědí, že je nutno přibližovat se tomu sociálnímu segmentu, který má prý rozumět jen hulvátství, a lapat jeho hlasy jak se dá.

Následně s tím, že zbytek společnosti tím znechutí natolik, že bude levici vnímat jako sprostotu hodnou toho jména a ve volbách následujících ji zase spolehlivě sestřelí.

Struktura volebních (ne)úspěchů je následující: archetypální buřtgulášníci Paroubek a Zeman jsou ti, kteří svého času sociální demokracii pozvedli jakožto populistické slibotechny, aby ji následně poslali zpátky hrát opoziční housle a dívali se, jak pravice znovu a znovu plundruje tuto zemi. To ale nevadí, však jsou to přece levičáci a kníže je pořád arciďábel této vlády.

Možná by nebylo od věci popřemýšlet, jak se tam vlastně dostal. Jak se tam vlastně dostala celá tahle nenáviděná vláda. Na buřtu projela gulášem a ani se nemusela moc snažit — vše za asistence nového hradního spasitele, jehož zvolení kdo nechápe, tak by si měl srovnat priority.

Byla by nakonec skutečná škoda, kdyby pro samé dojetí z vlastní morálnosti zbyla pro sociálně vyloučené a chudnoucí zase jenom pravicová poušť, protože pokud budeme rezignovat na „moderní levici“ a budeme dále provozovat „buřtgulášovou politiku“, pak si o reálné a dlouhodobé eliminaci sociálních nešvarů můžeme nechat jenom zdát a budeme celou hru rozehrávat zas a znovu.

Málo platné nadávat na českou kulturní elitu, že se zbláznila do knížete. Buřtem a gulášem se tato nadchnout nedá, i kdybychom vlny spravedlivého hněvu posílali dalších deset let. Nejde tedy o to, ohrnovat nos nad „moderní levicí“ jako něčím příliš nóbl pro ducha proletariátu: levice bude buď moderní, nebo nebude vůbec.