Roman Sikora se nedávno rozezlil na články M. C. Putny a Matouše Hrušky. Zatímco Putnův článek jenom urazil Sikorův intelekt, ten Hruškův jej rovnou nadzvednul pro plamennou řeč. Oba texty jsou v mnohém symptomatické. Ať už v moralizujícím sarkastickém patosu nebo tam, kde je nastolena rétorika obhajoby obětí systému. Oba Sikorovy články se zde setkaly s velmi pozitivním ohlasem. Dovolil bych si ale vyjádřit poněkud skeptičtější náhled.

Je to na první pohled sympatický patos, který se milosrdně shýbá k vulgárnímu lidu a je ochoten akceptovat kdejaký jeho výstřelek, a který zároveň nemilosrdně hází změkčilé progresivní měšťáky přes palubu i s celou kulturní frontou, častujíc oba peprnými slovy, nicméně je na místě obava, že důsledky takového postoje jsou (především) pro onen zbídačovaný segment ve svém důsledku docela fatální. A o ten, nepletu-li se, jde tak nějak především.

Tvrdím, že je to mj. jistá rétorika oběti a milosti, která znemožňuje vytvořit ve společnosti potřebnou půdu pro celospolečenský sociální projekt a solidarizaci ekonomiky. Projekt sociálního státu nemůže stát na kořenech vytvořených permanentní buřtgulášovou kampaní a samolibými populisty.

Takové kořeny budou více než mělké a vyvrátí je první vzedmutí sil pravice. Jakkoliv se tato „estetická otázka“ celé věci může zdát marginálním výmyslem nějakého přecitlivělého snivce, je to nakonec otázka velmi fundamentální.

Levice si nesmí nabíhat na vidle pravicového populismu, který popisuje sociální stát jako nelegitimní nástroj pro socky, nemakačenka apod. Veřejná debata pak chorobně osciluje mezi cynickým oportunismem a sentimentálním populismem. Je sice hezké se ostentativně vymezovat vůči takovéto nechutné rétorice pravice, nicméně předtím, než se, patřičně posilněni moralinem, budeme rozhořčovat nad obludností takových sloganů, by stálo za úvahu, jestli by nejdřív nebylo od věci nezavdávat k takovým sloganům důvod, protože o oportunismu pravice si nelze dělat iluze.

Specialitou postkomunistické levice je ale právě tato „sentimentalita oběti“, která nedokáže začlenit sociálně vyloučené právě proto, že jim odnímá jejich participaci na univerzalitě společnosti. Zatímco je systém odstředivě vyhazuje na okraj i za něj, poukaz na ně jako na oběti je následně vyděluje ze společnosti napodruhé. Vyloučení má nakonec jak bázi materiální, tak je zároveň založeno v rámci veřejné debaty.

Současný chudý je tak dnes pod dvojím úderem: úderem zprava, který mu sebere důstojnost odebráním materiálních prostředků, aby za ním následně přišel sentimentální úder zleva, který člověka srazí na kolena podruhé v očích majoritně pravicové veřejnosti, jelikož levice se dostala k moci buřtem a gulášem a zapomněla jaksi vytvořit potřebnou oporu ve veřejném mínění svému horlivému sociálnímu úsilí.

Ostatně, proč by se tito hrdí bojovníci za potřeby spodních vrstev vůbec obtěžovali s rozmazleným měšťanstvem. To je tu patrně od toho, aby měla autentická levice na co nadávat a vůči čemu se vymezovat.

Tak se stalo módou během posledních dvou týdnů utahovat si například z „přiblblých studentíčků“, z této knížecí mládeže, která spustila kampaň, pro kterou levicoví komentátoři nenacházeli dost jízlivých slov a sarkastického humoru. Žel bohu, nepamatuji si, kdy naposled usilovala česká levice, ať už parlamentní nebo neparlamentní, v širším měřítku o oslovení právě těchto vrstev. O českou levici se mladá generace šířeji zajímala naposled tehdy, když jim rozehnala Czechtek.

Levicová inteligence si patrně představuje, že střední školy a univerzity budou produkovat rudou mládež jak na běžícím pásu, a následně je z deziluze rozčilená tím, jaktože tyto samozřejmé a jednoduché levicové pravdy nechápou. Následně dokáže vyprodukovat obdivuhodný výčet příčin tohoto stavu: od médií, manipulativních kampaní až po to, že tato pravicová mládež to má „prostě v krvi“. Předvádí tak ojedinělou schopnost sebereflexe.