„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Tak zní často citovaný Voltairův výrok na obranu svobody slova. Jaké jsou však limity svobodného vyjádření v současné české společnosti?

Úvahy nad touto otázkou není třeba začínat nějakými složitými rozbory. Pobouření dokáže vyvolat i nepatřičný potisk na tričku, v kterém přišel patnáctiletý břeclavský student do školy. Potisk trička totiž vyobrazoval fotku norského masového vraha Anderse Behringa Breivika, jehož nacionalisticky motivovaný teroristický čin má na svědomí 77 lidských životů. O případ se po upozornění ze strany školy začala zajímat policie. Pro břeclavského studenta nakonec nebyly vyvozeny žádné důsledky a jeho jednání bylo vyhodnoceno jako nevhodná recese. Policie se však zaměřila na prodejce triček se závěrem, že je podezřelý ze schvalování trestného činu. Co tedy můžeme bez obav nosit na svých tričkách?

Prezentovat grafiku znázorňující Adolfa Hitlera nebo nacistický hákový kříž je nepřípustné. Na první pohled se to zdá být pochopitelné. Nacistická ideologie má na svědomí miliony lidských životů. V tomto případě tedy ještě platí celospolečenská dohoda o tom, co je dobré a co je špatné. Skrytá problematičnost omezování svobody projevu se vyjeví až s otázkou komunismu. Jak to, že je společensky škodlivé mít na svém tričku obrázek Hitlera, ale obrázek Che Guevary je všeobecně přijímaný?

Mnoho lidí možná stále neví o Che Guevarově zločinech nebo o jeho vystoupení v OSN v New Yorku, kde prohlásil: „Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat.“ Mýtus humanistického revolucionáře tak přetrvává. Přes masové politické vraždy, které se na Kubě odehrály, je Che Guevara ikonou, která můžeme vidět mimo jiné právě na velkém množství triček. To se mělo v sousedním Polsku změnit, když bývalá polská ministryně pro rovné příležitosti Elżbieta Radziszewská navrhla rozšířit zákaz šíření totalitních ideologií i na zákaz vyobrazení osob, které jsou s nimi spojovány.

Problém dvojího metru u přístupu k nacismu a komunismu by se opravdu dal vyřešit tím, že by se potlačovaly obě ideologie stejnou měrou. To ale není v současné situaci dost dobře možné. Komunistické autory můžeme v dnešní době běžně studovat dokonce na univerzitách. Zakázal by se třeba Marxův Kapitál na ekonomických oborech, pro které je jednou ze stěžejních prací? Začaly by se psát černé seznamy nežádoucích publikací, jako to je například u knihy Mein Kampf, jejíž vydání u nás bylo taktéž velmi kontroverzní událostí? Největší překážkou při snaze o absolutní potlačení komunismu by pak byla existence KSČM, která má důvěru přibližně dvaceti procent voličů. Navzdory všudypřítomné antikomunistické rétorice se mnozí analytici shodují, že je KSČM po tak dlouhé době od revoluce nezrušitelná.

Snahy o potlačení aktivit pod hlavičkou údajně společensky nebezpečných ideologií se potýkaly s menšími či většími úspěchy. Národně-socialistická Dělnická strana byla rozpuštěna, ale na její místo nastoupila Dělnická strana sociální spravedlnosti. Také levicově radikální Komunistický svaz mládeže musel na nějakou dobu zastavit své oficiální působení, než soud jeho rozpuštění zrušil.

Soudně byly zrušeny i tresty pro tři pravicové radikály, kteří nesli při jedné z demonstrací transparent Evropo povstaň. Ten měl totiž odkazovat na heslo nacistů Německo povstaň. Vydavatel Vladimír Stwora byl naopak za podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod odsouzen poté, co byl dvakrát předtím obžaloby zproštěn. Trestného činu se prý dopustil tím, že publikoval na svém webu překlad článku, který problematizoval téma holocaustu. Stwora článek paradoxně ani nenapsal. Vydavatele nakonec omilostnila až amnestie prezidenta.

Pokud je svoboda vyjádření omezena, vždy to povede k podobným nejednoznačnostem, u kterých bude rozhodující spíše přístup soudních znalců a expertů na extremismus. Obrana svobody prostřednictvím omezování svobody je navíc do značné míry vnitřně rozporuplná. Jak řekl filozof Václav Bělohradský, svoboda přežije všechno s výjimkou zákonu na ochranu svobody. Druhou variantou je proto boj za neomezenou svobodu vyjádření. To ve svých důsledcích ale také znamená obhajovat právo na vyjadřování myšlenek, s kterými nesouhlasíme a které nechceme slyšet. Když se americký intelektuál Noam Chomsky zastal popírače holocaustu Roberta Faurissona, neznamenalo to, že sympatizoval s jeho názory. Jen bránil jeho právo vyslovit je.