Systém, v němž žijeme, je dovednější v eliminaci svých protivníků než systém, v němž mnozí z nás žili dříve. Minulá diktatura měla potřebu odpůrce té karikatury socialismu, jíž v únoru 1948 nastolila, eliminovat. Proto je zpočátku popravovala a na dlouhá léta zavírala do vězení. Později represe poněkud zmírnila, ale s odpůrci si neuměla poradit. Když už je fyzicky přestala likvidovat, zachovávali si její křesťanští, liberální nebo socialističtí odpůrci svou identitu a byli připraveni se ujmout iniciativy, až se prohnilý systém sám rozpadne, což se stalo na rozmezí let 1989 a 1990.

Nový systém si protivníky kupuje, a to je daleko efektivnější. Ideové odpůrce zaměstnává. Paradigmatickým příkladem byl radikální kritik kapitalismu, příslušník euromarxistické první frankfurtské školy a otec nové levice Herbert Marcuse, který odešel z Německa do exilu před nastupujícím nacismem a po II. světové válce byl na počátku mccathyovských represí šéfem oddělení Státního departementu (ministerstva zahraničí) pro východní Evropu.

Zdrojem odporu proti vládnoucímu vulgárnímu materialismu a sociálnímu darwinismu by mohla být náboženská uskupení se smyslem pro duchovní dimensi života a s etikou smíření a solidarity. Systému se však většinou daří i církve si koupit. Zrovna teď se chystá kolosální tunel. Podaří-li se prosadit zákon o takřečeném narovnání mezi církvemi a státem v současné podobě, zbaví se stát v penězích či nemovitostech hodnoty mnoha desítek miliard korun a těmito částkami efektivně ucpe pusu církvím a umlčí jejich prorocko-kritický hlas. Udělá z nich ideologické byro režimu pro tu menšinu obyvatel, která musí být držena v poslušnosti systému nadějí na nebeskou odměnu nebo obavou z pekelných trestů v případě hříchu vlastního uvažování a svobodného jednání.

Krize systému je ovšem už tak hluboká, vztek široké veřejnosti tak mohutný, že tradiční metody umlčování opozice selhávají. V některých církvích se probudilo svědomí. Nedávno vydala krotké kritické prohlášení k poměrům synodní rada Českobratrské církve evangelické. V pátek bylo publikováno poněkud kritičtější stanovisko Ústřední rady Církve československé husitské. Proto nastupují represe. Posiluje se kontrola na občany pod záminkou teroristické hrozby. V době, kdy byly formulovány a začaly se prakticky uplatňovat občanské svobody, byli také násilníci napadající pokojné občany, i když se možná nemluvilo o teroru. Svobodě občanů se dávala přednost před domnělým nebo skutečným bezpečím.

Autoři současného systému zahájili důležitou etapu svého odporu tím, že se roku 1977 zastali mladých hudebníků, kteří porušovali veřejný pořádek podle tehdejšího pojetí. Pokládali svobodu projevu za důležitější. V únoru tohoto roku poslali do vězení oni sami nebo jejich pokračovatele mladého výtvarníka za to, že zcela zjevně porušoval veřejný pořádek tím, že vyměnil v semaforech skla. Ponechal červenou a zelenou, neporušil tedy bezpečí lidí. Jen obměnil tradičního stojícího a jdoucího panáčka za postavičky znázorňující různé podoby lidského utrpení. Roman Týc si odseděl v Praze na Pankráci jen měsíc. Systém si otestoval, budou-li mu občané tolerovat tuto novou záměnu bezpečí za svobodu.

Další test shovívavosti českého občanstva proběhl v podobě procesu již nepochybně politického. Roman Smetana zaplatil jediné straně, která se domáhala zaplacení škody, straně občansko-demokratické, škodu, kterou způsobil tím, že politikům různého zaměření přimaloval na plakátech tykadla. Přesto byl odsouzen manželkou významného politika ODS Ivana Langra. Jeho trest obnáší 100 dní, z nich už třetina uplývá. Uvidíme, kdy rozhodne Nejvyšší soud o podnětu ministra Pospíšila.

S kapitalismem se se nám spojuje demokracie a tam, kde jsou sebevědomí a aktivní občané, demokracie modifikuje kapitalismus tak dalece, že např. o skandinávských zemích se debatuje, je-li jejich systém spíš kapitalismem nebo demokratickým socialismem.

Počínaje sedmdesátými léty minulého století, dochází k nenápadným, příliš nevytrubovaným modifikacím ekonomického a politického systému podle neoliberální doktríny. Z analýz a úvah Miltona Friedmana a Friedricha Hayeka si politici udělali soubor dogmat a tuto novou ortodoxii politicky prosadili. Stará shoda liberalismu a demokracie skončila. Neoliberalismu vadí demokratická suverenita občanů jako jednotlivců a jako komunity. Vadí jim rozsah občanských svobod a lidských práv a chtějí, jak se vyslovil jejich guru Roman Joch, redukovat všechny práva na jediné, na právo vlastnit. A pokud je toto právo zpochybněno, mají podle téhož autora pravicoví gentlemani právo nastolit autoritativní režim.

Nemusí jít o gentlemany a nemusí dokonce být ani pravicoví. Autoritativní, ba diktátorský režim mohou ku prospěchu ekonomických zájmů obhajovaných neoliberály klidně nastolit politici, nad jejichž hlavami vlaje rudý prapor se žlutými hvězdami. Neoliberalismus nemůže potřebovat na svrchovanost státu nad ekonomikou a svobodu smluvního vztahu, pokud jde o vztah zaměstnavatele a zaměstnance. Zaměstnanci musí být přizpůsobiví, flexibilní, prostě ohební. Sílu kompenzující ekonomickou moc zaměstnavatelů poskytují pracovníkům silné a svobodné odbory. V Číně se zaměstnancům o něčem takovém může jen zdát. V Spojeném království se jejich vliv pokusila značně omezit Margaret Thatcherová.

Další test v osudovém soupeření klasické demokracie se současnou plutokracií poskytla čerstvá kauza Davida Ratha. Možná přijal úplatek, ale v demokracii platí, že do pravomocného rozsudku se přepokládá nevina a vinu musí žalobce dokázat. Tvrdívá se, že v politice platí presumpce viny. Platí-li, pak jen pro oblast politiky. Tam by mělo stačit vážné podezření na to, aby se údajný pachatel vzdal politických funkcí. Pro politika jako občana platí stejná práva, jako pro nás ostatní. U Ratha se ale vina předem předpokládá. Nejde ovšem jen o masivní mediální kampaň. Jde o to, že bylo policií, státním zastupitelstvím a soudem zpochybněno právo občana Davida Ratha jako poslance a koneckonců i jeho voličů. Článek 24 Ústavy ČR ve čtvrtém odstavci říká: (4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

Poslanec Rath byl zadržen a předsedkyně sněmovny ho do 24 hodin odevzdala soudu. Potud se vše odehrálo podle ústavy. Poslanci však bylo sděleno obvinění a bylo zahájeno trestní stíhání. Soud rozhodl o vazbě. Ve vazbě může být pouze stíhaná osoba. Přitom sněmovna dosud nedala ke stíhání souhlas. Cyril Svoboda, kterého sotva lze podezírat ze sympatie k sociálně demokratickému politikovi, se ve svém stručném prohlášení nevyjadřuje k jeho vině. To pochopitelně i jako zkušený právník ponechává na orgánech činných v trestním stíhání. Na Facebooku má vyjádření, že předsedkyně sněmovny mohla rozhodnout jen o přípustnosti zadržení, ale nemůže rozhodnout, je-li přípustné poslance obdařeného imunitou trestně stíhat. Uvádí výslovně, že poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. K tomu v případu Davida Ratha Sněmovna souhlas nikdy nedala. Nelze ho zatím trestně stíhat. Protože však lze vazbu uvalit jen na osobu, která je trestně stíhána, je podle mě postup orgánů činných v trestním řízení v rozporu s Ústavou. Dokud tedy Poslanecká sněmovna na své schůzi nevydá poslance Davida Ratha k trestnímu stíhání, měl by být ponechán na svobodě. Trestní stíhání lze zahájit až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Svůj stručně vyjádřený právní názor uzavírá slovy: Myslím si, že to je mimořádně vážné. Kromě ministra vnitra bych hlavně kladl otázky státní zástupkyni, která dlouze veřejně komentuje každý úkon v případu pana Ratha, ale evidentně pečlivě nečte ústavu.

Lze uvést dlouhou řadu případů vážného podezření na korupční jednání u politiků nedávné nebo současné vládní koalice. Činnost policie a státních zastupitelství se vleče léta a nic není dokázáno. Nebo proběhlo soudní řízení a případy s mnohem vyšší uznanou škodou, než se uvažuje v kauze s Rathovou účastí, a skončilo to komickými podmíněnými tresty. Teď se možná něčeho dopustil obávaný, prostořeký, drzý a mimořádně nepohodlný kritik vládní politiky, a Kubiceho policie nasadila mohutný aparát. Spolu se státním zastupitelským jednala překvapivě rychle a pohotově. Státní zástupkyně porušuje očekávanou mlčenlivost a sotva zahájené trestní stíhání nejen komentuje, ale zveřejňuje jednotlivé detaily vyšetřování.

Těsně před volbami do sněmovny v roce 2006 nechal dnešní ministr vnitra ležet, jakoby omylem, na místě přístupném novinářům dokument obsahující snůšku pomluv, které pak už nikdo nepokládal za potřebné prošetřovat. Účelu bylo dosaženo. Pár procent hlasů sociální demokracii ubylo. Tuto metodu nelze opakovat. Tentokrát se při zahájení kampaně před prezidentskou přímou volbou, před volbami do senátu a do krajských zastupitelstev se hodila mnohem lépe připravená akce.

Rathovu kauzu lze těžko označit za politický proces. Předpokládejme, že četné pojistky zajišťující spravedlivý proces, veškeré možnosti stížností a odvolání budou řádně fungovat. Že mu bude trestní jednání dokázáno, nebo bude zproštěn viny, případně propuštěn pro nedostatek důkazů. Ale vypadá to na politické využití případu, podle některých právníků možná dokonce možná s porušením ústavy. Není možné poslance Ratha mediálně zbavovat viny, stejně jako by televize, rozhlas a noviny neměli pokládat jeho vinu za hotovou věc. Právo na spravedlivý proces bude nutno v tomto případě zvlášť bedlivě sledovat.