Daniel Soukup se ve svém sloupku Co nám odhaluje samorozpínací podprsenka věnuje vynálezu, který má specifické určení. Argumentace je postavena na zcela falešné představě, že podprsenka je snad určena k běžnému používání. Většinou se ovšem takovéto „vychytávky“ používají jako součást sexuálních hrátek. Stejně jako podobně „nesmyslně“ (ale pro někoho asi smyslně) navržené spodní prádlo, různé poutací nástroje a pod.

Soukup upozorňuje na fakt, že intelektuálskou kavárnu nahradil sexshop. Při stavu dnešní inteligence, bych to bral skoro za pozitivní. Bohužel mu musím dát za pravdu v tom, že s dnešním vztahem k sexualitě to — stále ještě — není v pořádku. A mě připadá, že to i jeho text naznačuje. Proto jsem se rozhodl napsat obranu sexshopů, erotických pomůcek i pornografie.

První sexshopy založila Beata Uhse — Rotermund. První německá letecká akrobatka, kapitánka Lufwaffe, která uprchla se synem a chůvou z obsazeného Berlína v posledním letadle, které zbylo na letišti; v Británii vystudovaná ekonomka, která po válce založila dosud největší řetězec sexshopů, tehdy orientovaný hlavně na pomůcky pro ženy, které ztratily muže v nesmyslné válce...

Většina těch věcí, včetně knih a časopisů se dala koupit již před tím, ale jen pokoutně. Beate Uhse se ve válkou rozvráceném Západním Německu rozhodla vykašlat na předsudky a s odhodlaností sobě vlastní rozjela obchod, který se ukázal jako velmi výnosný a následovaný mnoha dalšími. A to o celou dekádu dříve, než se začalo o nějaké sexuální revoluci vůbec mluvit.

Vedlo jí k tomu několik důvodů. Jako bývalé válečné pilotce ji spojenci zakázali létat a tak musela ovdovělá Beate hledat jinou obživu pro sebe a svého syna. Jako podomní obchodnice se setkala se spoustou žen, frustrovaných ze sexuálního života, z nechtěného těhotenství, z nedostatku mužů...

↗

Začala se věnovat problematice bezpečného sexu. V roce 1951 otevřela se čtrnácti zaměstnanci svůj první zásilkový obchod. Věnovala se především prodeji kondomů, knih o manželství a zdravém sexuálním životě. Její zásluhou se rozšířil tzv. ovulační kalendář, který alespoň částečně pomáhal ženám, které muže k použití kondomů nedonutily.

Před vánoci roku 1962 otevřela ve Flensburgu první „sexshop“ na planetě pod názvem Specializovaný obchod pro manželskou hygienu. Od prvních dní byl obchod pod palbou moralistů a byl označován za nebezpečí pro mravy a výchovu. Proti jejímu podnikání bylo vedeno několik tisíc soudů, zatím poslední zřejmě ve Francii. V roce 2002 zakázal soud v Rouenu na žádost nedaleké soukromé katolické školy Svaté Marie prodej sexuálního zboží v obchodě Beate Uhse.

Nejznámější spor je z roku 1962. Uhse byla žalována za ohrožení morálky, protože nabízela kondomy s povrchem, který zvyšuje dráždivost žen. „Soudíte tu orgasmus,“ řekla prý tehdy před soudem. Soud nakonec vyhrála a kondomy se staly zbožím, které je nejen běžně dostupné, ale dokonce i propagované veřejnými autoritami.

Není mi známo, že by kdy byl veden proces proti prodejnám se zbraněmi, nebo proti prodejnám s počítačovými hrami, v nichž se to jen hemží násilím a kam chodí záškoláci hrát demoverze her na volně přístupných počítačích. Násilné scény jsou v televizi dětem dostupné non-stop. Se sexem a nahotou je ale problém. Přitom násilí, na rozdíl od sexu a nahoty, není nic přirozeného a je třeba se proti němu stavět.

Na problému zobrazování násilí a sexu chci ukázat rozpor, se kterým se naše společnost potýká. Pohoršení nad sexshopy na našich ulicích, které jsme mohli číst v článku Daniela Soukup, je jen vrcholkem ledovce. Pornografie je představována jako zlo, ačkoli představuje jen to, co v nějaké podobě dělá, v nějaké části života, naprostá většina lidstva. A díky čemuž se udržuje na světě. Že je to často nevkusné, nepravdivé, nereálné, stereotypní a genderově nevyvážené? Určitě. Jako většina filmová produkce. Nemyslím si, že porno je o tolik horší než běžná televizní a filmová tvorba.

Sexshopy jsou obchody jako každé jiné. Pokud kolem nich procházíme s pocitem studu a bojíme se, jak to budeme vysvětlovat dětem, pořád jich ještě není dost a pořád musíme ještě téma sexu otevírat a věnovat mu zvýšenou péči.

To neznamená, že bychom měli do tohoto obchodu vodit naše nezletilce a vysvětlovat jim, k čemu slouží vibrátory, pornografická DVD, bičíky, pouta či podivné oblečky. Ale já bych nevzal dítě ani do mysliveckých potřeb...

Zakazovat či omezovat přístup k sexuálním materiálům je stejně irelevantní, jako dělat totéž s násilím a zbraněmi. Děti i dospělí si k tomu cestu vždy najdou. Proto je lepší jít cestou kultivace. V pornografii se o to snaží například feministické režisérky.

Beate Uhse se nestala součástí tzv. sexuální revoluce v šedesátých a sedmdesátých letech. Toto hnutí bylo krom jiného také silně antikapitalistické a tak v něm pro kapitalistickou bonvivánku nebylo místo. Navíc se také proti jejímu obchodu ozvala snad jediná oprávněná kritika. Přesto, že její podnikání bylo původně postaveno na osvobození sexuality žen, vizualizace sexu v produkci Beate Uhse AG představuje podle kritiků ženy především jako sexuální objekt.

V roce 1996 mohla Beate Uhse konečně otevřít v Berlíně na Stanici ZOO erotické muzeum. Byl jsem tam na výstavě Lédé. Naši pradědové, dědové a otcové nashromáždili neuvěřitelné množství sexuálních artefaktů. Nakradli je v Africe, Asii a Latinské Americe, ale i na jihu Evropy či v Malé Asii. A pak je pečlivě zavřeli hluboko do depozitářů, aby nepohoršovali konzervativní morálku (krást se to může, ale ukazovat se to nesmí). Muzeum Beate Uhse si je půjčuje a vystavuje v tématických výstavách i ve stále expozici. I za to jí patří dík.

↗

Přes komercializaci obchodu se sexuálními předměty je důležité, že se toto podnikání stalo součástí naší kultury, že se o něm můžeme bavit, kritizovat ho či chválit, a že, jak věřím, tato otevřenost může přispět i ke zlepšení intimní komunikace mezi potencionální partnery. To vidím jako nejdůležitější úkol. Přispívá to k prevenci partnerské frustrace, k omezení sexuálního násilí i k plánování rodičovství. A to byla také hlavní mise Beate Uhse, zakladatelky sexshopů a distribuce sexuálních předmětů všeho druhu.

Beate Uhse dostala v roce 1989 Spolkový řád za zásluhy. Ve Flensburgu, kde ji ještě v sedmdesátých letech odmítali přijmout do tenisového klubu, se po ní jmenuje ulice. Zemřela ve Švýcarsku na zápal plic v roce 1999. Čest její památce, bezpečnému sexu a radosti z erotiky pro všechny!