Sedím v kině, na plátně se už několik minut souloží a já nevím, co se sebou. Sexuální extáze nás přivádí na hranici života a smrti. Čím více si uvědomujeme, že žijeme, tím blíže smrti se cítíme. Mám se cítit nadržená? Mám se stydět? Mám jim závidět? Mám přemýšlet o konečnosti lidského potácení?

Nezabývej se sebou, jseš v kině, pracuj na svém uměleckém zážitku soustředěným nasáváním artefaktu, domlouvám si. Tak dobře. Vidím dvě ženská těla, co vyměnila pozice. Nyní jsou do sebe zavrtány v poloze, o níž jsem dosud netušila, že je vůbec reálná. Sálem se ozývá hekání a vzájemné pleskání do zadečku a já to nevydržím a skloním hlavu na rameno mého kamaráda, který paralyzovaně zírá na vibrující ženská těla. Přivírám oči a čekám na střih.

Internet bezesporu demokratizuje společnost. A díky internetu se zdemokratizoval i náš přístup k pornu. Porno patří mezi nejvíce googlovaná slova a je nedílnou součástí naší mediální vesnice. Vlastně mi to nevadí a přijde mi to v pořádku. Každý svého štěstí strůjce. Každý své úzkosti odháníme jiným bičíkem.

Kdybych byla kovanější v oboru kulturní antropologie, tak bych dodala, že pornografické obrázky lidstvo vyrývalo už odpradávna na jeskynní stěny nebo je malovalo na džbánky, jejichž střepy se nám dosud zachovaly atd. Wikipedia definuje pornografii jako „neumělecké znázornění lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel, než podněcovat sexuální pud“. Proč je ale v poslední době vidět tolik explicitního porna v kině?

Nechci se nyní zabývat uměleckou hodnotou filmu Život Adele, která je nesporná a zobrazení vztahových dilemat v něm jedno z nejautentičtějších, které jsem kdy na filmovém plátně viděla. To, co v normálním seriálu zůstává mezi dr. Mázlem a dr. Mázlovou v růžové zahradě nedaleko gynekologické ordinace pouze naznačeno vášnivým polibkem a maximálně šmátráním po zádech — a střih!, tu sledujeme v real-timu, tedy od začátku akce do konce akce, tak jak tomu bývá v pornu.