Sedím v kině, na plátně se už několik minut souloží a já nevím, co se sebou. Sexuální extáze nás přivádí na hranici života a smrti. Čím více si uvědomujeme, že žijeme, tím blíže smrti se cítíme. Mám se cítit nadržená? Mám se stydět? Mám jim závidět? Mám přemýšlet o konečnosti lidského potácení?

Nezabývej se sebou, jseš v kině, pracuj na svém uměleckém zážitku soustředěným nasáváním artefaktu, domlouvám si. Tak dobře. Vidím dvě ženská těla, co vyměnila pozice. Nyní jsou do sebe zavrtány v poloze, o níž jsem dosud netušila, že je vůbec reálná. Sálem se ozývá hekání a vzájemné pleskání do zadečku a já to nevydržím a skloním hlavu na rameno mého kamaráda, který paralyzovaně zírá na vibrující ženská těla. Přivírám oči a čekám na střih.

Internet bezesporu demokratizuje společnost. A díky internetu se zdemokratizoval i náš přístup k pornu. Porno patří mezi nejvíce googlovaná slova a je nedílnou součástí naší mediální vesnice. Vlastně mi to nevadí a přijde mi to v pořádku. Každý svého štěstí strůjce. Každý své úzkosti odháníme jiným bičíkem.

Kdybych byla kovanější v oboru kulturní antropologie, tak bych dodala, že pornografické obrázky lidstvo vyrývalo už odpradávna na jeskynní stěny nebo je malovalo na džbánky, jejichž střepy se nám dosud zachovaly atd. Wikipedia definuje pornografii jako „neumělecké znázornění lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel, než podněcovat sexuální pud“. Proč je ale v poslední době vidět tolik explicitního porna v kině?

Nechci se nyní zabývat uměleckou hodnotou filmu Život Adele, která je nesporná a zobrazení vztahových dilemat v něm jedno z nejautentičtějších, které jsem kdy na filmovém plátně viděla. To, co v normálním seriálu zůstává mezi dr. Mázlem a dr. Mázlovou v růžové zahradě nedaleko gynekologické ordinace pouze naznačeno vášnivým polibkem a maximálně šmátráním po zádech — a střih!, tu sledujeme v real-timu, tedy od začátku akce do konce akce, tak jak tomu bývá v pornu.

↗

Abdellatif Kechiche. Commons.wikimedia.org

Jedná se o pornografii, která je na rozdíl od běžného porna hezky nasvícená, těla jsou hezká, úhly kamery promyšlené a slyšíme všechny zvuky doprovázející akci — Kechiche tedy pornopasáže nikterak nestylizuje střihem či hudbou. Porno znázorňuje sexuální chování. Byť Život Adele a Nymfomanka jsou typické artové filmy, sexuální scény v nich znázorněné na mě působily stejně nekonečně jako v pornu.

Trierova Nymfomanka nám ukazuje obraz člověka, kterému se svět zúží na provozování sexu, myšlení na sex a obstarávání si sexu … a ztroskotá. Pronikneme-li do hloubky filmu, hlavním tématem tu není sex, ale ona marnost z takto (ale i všelijak jinak) vedeného života a jeho neodvratného ztroskotání. Depresivní mnohabarevný hlasitý výkřik do tmy o vině, bolesti a zklamání, které Trierovi, respektive nám, přináší jednotlivé životní události, ale i život sám jako celek.

Láska je tu od sexu zcela oddělena. Režisér pohlaví mužského se tu potápí do hlubin ženské sexuality a dává o ní podrobnou několikahodinovou zprávu. Je to Trierův film, a proto hlavní hrdinou musí být žena. Ostatně docílil by stejného uměleckého účinku, kdyby byl o současném Don Juanovi posedlém sexem?

U Kechicheho druhý plán pornoscén nacházíme jen stěží. Opět se tu režisér pohlaví mužského potápí do hlubin tentokrát ženské homosexuality a dává o ní podrobnou několikahodinovou zprávu. Kechicheho porno není tak odpudivé jako Trierovo, Emma s Adele jsou do sebe zamilované. Způsob a délka zobrazení ale na mě přesto působí jako porno, živočišné a zemité.

Adelino mlaskání při jezení, pootevírání úst, jakmile ji zahltí vlna smyslnosti, plácání zadečku při vášnivém milování — to všechno dotváří mozaiku, kterou nám Kechiche filmem chtěl zprostředkovat. Mozaika je navíc zastřešena angažovaným rámcem spočívajícím v tom, že se nejedná o heterosexuální svazek. Sex tu tedy není pouze sexem, ale také vítězstvím: Adele projevuje a realizuje svoji homosexuální touhu, přestože cítí, že veřejně to zatím zcela nedokáže.

Jedná se zde o angažovanost internalizovanou: Adele si sama pro sebe a v sobě vybojovala to, že má sex, po jakém toužila. To je zajímavé a zásadní. Jen vlastně nevím, proč je ve filmu nutný ten real-time sexuálních akcí?

K sexu nepotřebujete lásku ani funkční vztah zahrnující drobky na stole, řízky v neděli a víkendové výlety. Stačí (jakékoli) pohlavní orgány a jde se na to. To se už dávno ví a Pánu Bohu díky za ty dary. Uvolnilo se tím totiž napětí v mnoha rozkrocích a zamezilo se tak mnoha vztahům, které byly od počátku odsouzené k zániku.

Sex, kterému ti, co mají milostný vztah (a zrovna i dobrou náladu), říkají milování, je nedílnou součástí soužití. Tím myslím konzervativní monogamní svazky, ve kterých se partneři snaží o něco jako „velmi dlouhodobou udržitelnost“. U sexu jde o spojení dvou těl, jde o velmi krátkodobou udržitelnost, byť spojenou s mnoha dalšími emocionálními aspekty, které však pro naše zamyšlení nejsou příliš relevantní.

Součástí soužití bývají i jiné činnosti než zabývání se pohlavními orgány. Žádná z nich ale v současné době tolik (negativně) nehypertrofuje jako sex. Slyšeli jste například o nějaké kampani za souznění duší? Za společné snídání? Za společné usínání? Za povídání si o nesmrtelnosti brouka? Za společné přebírání fazolí? Za společné promazávání lineckých koleček? Za společné drhnutí kachliček?

Přestože i tyhle činnosti zabírají ve společném soužití celkem dost času, jsou jaksi mainstreamově out. Byť i ony mívají patřičné vyvrcholení. Ovšem není patřičně extatické, jednoznačné vzájemností propojených těl (a někdy i duší) jako sex. Soužití se tedy dnes v mainstreamovém podání začíná dělit na dvě dimenze: sex a to ostatní.

Film Život Adele Jindřiška Bláhová (v článku Kechiche listuje v Životě Adèle kronikou dospívání bez kompromisů) komentuje následovně: „S ústy pootevřenými, jako by nebylo možné existovat jinak než v mírné extázi.“

Sex a s ním spojená extáze bývá v současné době znázorňován a tím pádem i některými vnímán jako něco, na co máme nárok bez ohledu na pohlaví, věk, sociální vrstvu a tak dále. Množství explicitně sexuálních záležitostí, které v poslední době zahlcují mainstreamovou kulturu, tak vypovídá o výrazných posunech ve vnímání sexu, porna, milování a lásky.

Porno je tedy něco, co se začátkem 21. století legitimizovalo natolik, že je to něčím naprosto běžným. Bude mít tato tendence za výsledek to, že se porno stane běžnou součástí kinematografie? A nebylo by lepší místo takových scén vložit alespoň jednu scénu při přebírání fazolí nebo promazávání lineckých koleček? Scéna může být předkoitální či postkoitální. Bude zajímavé sledovat, co si u toho hrdinové budou mít říct.