Zpráva o sesterském setkání
Alena ZemančíkováVe Varšavě se uskutečnilo setkání žen tří generací dvacet pět let po společenské změně v roce 1989. Po převratu bylo obtížné mluvit o rovném uplatnění žen a podpoře ženských práv. Jak jsme na tom dnes ve srovnání s jinými postsocialistickými zeměmi?
Jedním z největších zklamání popřevratové doby pro mě bylo, jak se změnilo postavení žen, respektive jak se nezměnilo, jak k vyrovnání příležitostí de facto nedošlo. A nejen že k tomu nedošlo fakticky, ale proti době pozdního socialismu se změnila i rétorika.
Společnost — včetně žen samých — jakoby zacouvala zpátky do konzervativně měšťáckých časů. Ne ve všem — například přestal být problém, když se narodí dítě neprovdané ženě, což jsem já v případě svého prvního dítěte narozeného v roce 1976 dostala v chování sester při přijetí do krčské porodnice naservírováno velmi výrazně.
Dnes fakt, že matka dítěte není vdaná, ani nemusí znamenat, že s otcem svého dítěte nežije, prostě to dnešní generace vidí i praktikují jinak, je to bohatě zpracováno v popkultuře a v tomto článku se tím ani zabývat nechci.
Do Varšavy na pozvání Friedrich-Ebert-Stiftung jsem na konferenci nazvanou Dreamers, Rebels, Diplomats jela zejména proto, abych se dozvěděla, jak proces, který mě v mé vlasti tak trápí a zlobí, probíhá v sousedních postsocialistických zemích: v tomto případě v Polsku, Maďarsku, Slovensku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku.
Mimochodem — název konference se pořádně do češtiny přeložit nedá, pro slovo snílek nemáme ženský ekvivalent, v českém jazyce žena může být rebelka i diplomatka, snílka však ve slovníku spisovné češtiny není (v polštině to jde). Tím se české ženě upírá duchovní rozměr, vize, pohled skrze tento svět někam dál: zajímavé.
V úvodu vystoupila profesorka Malgorzata Fuszara, zplnomocněnkyně pro rovné příležitosti v polské vládě. Ve své úvodní řeči řekla, že v Polsku (stejně jako u nás, dodávám já) po roce 1989 také upadla politická reprezentace žen. Jakoby demokracie pro rovné uplatnění nevytvářela podmínky. Otázka je, zda byly ženy vyřazeny, nebo samy odešly z veřejného života.
A teď trochu vážněji: na těchto stížnostech žen na to, že nejsou dostatečně reprezentovány v rozhodovacích procesech, se zdá skutečně lpět jedna zásadní argumentační závada - totiž jejich všeobecný, ahistorický a mimosystémový charakter.
O co jde? Samozřejmě, bylo by za prvé spravedlivé, aby ženy měly podíl na rozhodovacích procesech ve státu, který odpovídá jejich podílu v populaci; a za druhé, bylo by krajně žádoucí, aby do těchto politických struktur natrvalo a substanciálně vstoupilo něco takového jako "ženský element".
Jenže - položme si onu otázku po ženské účasti v politice nikoli abstraktně, s odhlédnutím od všech konkrétních historických a systémových souvislostí, nýbrž právě naopak, s jejich zohledněním.
Vyjděme z - asi obecně přijímaného - axiómu, že onen ženský element by měl do života vůbec, a tedy i do života státu, vnášet něco jiného nežli element mužský - čili více empatie, více jemnosti, více hřejivosti, dokonce více něžnosti.
Jenže: j a k ý je vlastně ten současný stát, současný svět? Není to snad náhodou stále ještě svět reálného k a p i t a l i s m u - tedy onen svět, kdy o všem rozhoduje jenom schopnost prosadit své vlastní osobní zájmy, ostré lokty, cílevědomost a tvrdost? Kam pak se asi ve "svobodné tržní ekonomice", v tomto novodobém eufemismu pro kapitalismus, může dospět s nějakou empatií, vstřícností, jemností, neřkuli ženskou něžností? Jak asi bude moci být úspěšný podnikatel (či podnikatelka), který/která bude brát ohledy na pocity svého konkurenta? A jak ve sféře komerční, tak i ve sféře politické - není snad tato "demokratická" politika nakonec jenom zrcadlovým obrazem poměrů v r e á l n é m životě, tedy ve sféře ekonomické? Je to skutečně jenom náhoda, že ty ženské tváře v (české) politice které by nejspíše odpovídaly onomu postulátu ženskosti (jmenovaná Petra Buzková, či Hana Marvanová) se z ní opět v tichosti vytratily?
Není to nakonec zcela převrácené vidění skutečnosti, kdy pro m u ž s k y tvrdý a bezohledný svět žádáme ženskou přítomnost? Nebylo by daleko spíše žádoucí a smysluplné, n a p ř e d změnit samotný charakter tohoto světa, implantovat tomuto světu reálné charakterové znaky jemnosti, vstřícnosti a vzájemné ohleduplnosti - a teprve potom do tohoto zjemnělého světa přivádět (a v něm přivítat) i zástupkyně ženského elementu?
A dá se dokonce očekávat, že v takto zjemnělém a zkultivovaném světě by nebylo zapotřebí přítomnost žen v řízení a vedení státu nijak uměle prosazovat - za takových podmínek by si takovýto tímto způsobem zjemnělý a zkultivovaný stát jejich přítomnost zcela přirozeným způsobem vyžadoval sám.