Článek Romana Šolce trpí řadou zkratových představ, se kterými je třeba se vypořádat, neboť zkreslují nejen problematiku diskriminace žen, ale problematiku diskriminace obecně.

Iluze o emancipačním hnutí a společnosti rovných

Nejlépe začít minulostí, neboť ta je pro přítomnost konstitutivní. Společnost nelze charakterizovat právním rámcem, není možné předpokládat, že diskriminace končí a začíná v liteře zákona. Velice pochybuji, že kolega Šolc objevil v dějinách nějaké emancipační hnutí, jehož záměrem by byla pouze legislativní úprava.

Cílem emancipačního hnutí nikdy nebyly pouze stejná práva, ale svobodný a rovný prostor pro rozvoj. V reálném světě je legislativní krok pouhým uznáním legitimity emancipačního boje mocí, nikoli však uznáním společenským. Ženství je přes antidiskriminační zákon a všeobecné volební právo nadále stigmatem, které uzavírá přístup žen do rozhodovacího procesu.

Předlohou pro širší právní rámec společnosti je značnou měrou nadále bílý muž. Stačí si přečíst některé analýzy dopadů právního uspořádání na ženy, například důchodové reformy či různých partií pracovního zákoníku.

Ve skutečném světě nemůžeme posuzovat přístup do politiky pouze podle práva na něj, musíme mít na paměti historický socio-ekonomický kontext. Rozhoduje-li se o pozicích na kandidátkách v pánských saunách, nemá smysl o nějaké rovnosti mluvit. Pokud naše úvahy mají empirický základ a nestojí čistě v rovině idejí neexistující rovnosti, zjišťujeme, že kritérium Fóra 50 % není zdaleka arbitrární.

To však není jediný problém Šolcova textu. Přisuzuje Fóru 50 %, že ostatní kritéria (charakter, schopnosti a názory) potlačují. Je nutné si uvědomit, že pokud nepředpokládáme, že ženy mají vlohy být méně schopné, více bezcharakterní a mít horší názory obecně, pak statistika dokládá, že tyto charakteristiky dodnes nebyly v procesu rozhodující, resp. dokládá, že pohlaví se jako kritérium do procesu nějak dostává.

Fórum 50 % vychází pouze z přesvědčení, že zmíněné charakteristiky (v podobě, na které má v politice záležet) jsou mezi ženami rozloženy stejně jako mezi muži.

Preferencí žen tedy může nějaký jedinec získat nezaslouženě méně hlasů, ale zároveň dochází v celém výběru naopak k vyrovnání oněch parazitních vlivů pohlaví. (Pokud by ve stranách nebyl dostatečný počet žen, pak by má slova platit nemusela, ale dnes tomu tak není).

Šolcův příklad prezidentských voleb tak stojí pouze na jakémsi nekorektně vysloveném citátu. Ženy mají přibližně stejně schopných i neschopných jako muži. Ve zdravé společnosti ke každé Bobošíkové musí být Fischerová, stejně jako ke každému Okamurovi Dienstbier.

Ve světle přítomnosti pohlaví jako kritéria ve zvycích (habitu) společnosti a stále přítomném i v právní struktuře tak lze o nějakém upozadění spravedlnosti ve jménu tohoto kritéria mluvit pouze z tepla pražských kaváren nedotknutých realitou diskriminovaných. I v těchto rovinách idejí však statistika dává za pravdu Fóru 50 %.

Abychom Šolcovy problémy vyčerpali, musíme se ještě zastavit u misinterpretace, ze které vzniká problém číslo dvě. Skutečně se někdo může domnívat, že žena ženu zastoupí lépe, já jsem vždy však volil zástupce mých idejí o společnosti, nikoli mého habitu. Opravdu však můžeme v otázce „proč nemají ženy polovinu v zastupitelských sborech, když tvoří polovinu populace“ spatřovat implicitně ideu, že ženy mají zastupovat ženy? Nikoliv, je to obsah, který si do textu vložil sám autor.

Považme: Já jako muž ve společnosti občanů, kteří se na pohlaví nedělí, mám 50% šanci, že zástupcem mých idejí bude žena. Přečteme-li si onen citát znovu, zjistíme, že je to otázka, kterou by dnes položil statistik. Jeho odpověď by zněla, že nesplýváme v jedné skupině občanů, že kritérium pohlaví tu je. Fórum 50 %, jak již bylo řečeno, odpovídá stejně. Nejde o to, že ženy mají volit ženy, ale že bez tohoto kritéria má přibližně 50 % mužů volit ženy.

K diskriminaci obecně

Mluvil-li jsem na začátku o zkreslování problematiky diskriminace obecně, měl jsem na mysli právě domnělou „pozitivní diskriminaci“. Přesně v tomto smyslu si mnoho lidí například neuvědomuje, jaké překážky mají dnes ve vzdělávání romské děti a v minulosti v Americe černoši (dnešní stav nechme pro tento text stranou).

Sociolog Merton si v této souvislosti všímá, že černoši, kterých po odstranění segregačních zákonů ve vzdělávání byla na středních školách výrazná menšina, měli procentuálně vyšší úspěšnost přechodu na školu vysokou. Statistikou tak odhalil, že pro černochy existuje implicitní požadavek na schopnosti, které bílí středoškoláci mít nemusí.

Existovali tudíž i černoši, kteří měli schopnosti požadované po bílých pro přijetí na střední školu, ale nestačilo jim to. Pozitivní subvence je zde pak na místě. Podobně je to u nás s Romy, jimž je přisuzována mentální nedostatečnost ve statisticky vyloučené míře a v jejich vzdělávání se uplatňuje sebenaplňující proroctví okolím připisovaného osudu.

Problémem dnešní společnosti je, že je čím dál méně schopná sama sebe reflektovat v živé podobě a spíše na sebe pohlíží skrze zvěcněné, ztuhlé a instrumentálně racionální podoby zprostředkované třeba literou zákona. Chceme-li se zhostit role intelektuála poctivě a rozkrývat vnitřní rozpory světa, musíme čas od času opustit kavárnu a dotknout se těchto rozporů ve světě samotném. Nestane se nám pak, že budeme na základě prosté deklarace rovnosti upadat do iluzí o „zpátečnictví“ emancipačního boje.

Konec polemiky, k věci samé

Mnoho lidí se bojí, že umožníme-li ženám dosahovat na mužské pozice, zničíme nakonec to „ženské“ v naší kultuře. To je ale nesmysl. Musíme si uvědomit, že emancipační vývoj je hluboko v hodnotách naší kultury, v jádru modernity. To lze těžko zamrzáním v přítomnosti zastavit, ale je s tím možné pracovat.

Chce-li žena dosáhnout uznání v této společnosti dnes, musí se stát takřka bílým mužem. Ten se však při nošení svého pomyslného břemene v dějinách příliš nevyznamenal. To podle mě není ideální stav, ale spíše něco na čem tratí muži i ženy. Když dáme ženám prostor, neohrozíme tím ženství, pouze tu jeho část, jež byla vynuceným mýtem - konstruktem bílého muže.

Domnívám se, že jako všichni „psanci této země“ (utlačovaní / vyděděnci) i ženy jsou v jisté míře nositelkami čehosi, čím svět bílého muže můžeme obohatit. Dejme jim prostor a učiňme svět trochu snesitelnějším pro všechny.