Příběhy se příliš nemění, známe je desítky let a jeden takový další nám doktorka Fifková předložila optikou odbornice před pár dny. Anička se narodila s dívčím jménem i tělem, a jen ona již od mala věděla, že je kluk. Cítila se nepatřičně, okolí jí soudilo. Sexuoložka to říká jasně: Úděl transsexuálů je těžký. Naštěstí je tu pomoc.

Anička, tak jako stovky podobně „postižených“ mužů a žen, mohla o pár let později požádat o podporu odborníků při procesu přeměny pohlaví. Pokud Anička žila v České republice, byla přitom zkoumána, posuzována, diagnostikována, terapeutizována, léčena, operována a v závěru i sterilizována. Na konci tohoto několikaletého procesu jí byla umožněna změna jména a nová občanka s vytouženým M v kategorii pohlaví. To vše, pokud hrála podle pravidel.

Po léta neměnný železný řád, do kterého musí Anička zapadnout, předurčí způsob, jakým na ni bude nahlíženo, i to jak si sexuologové budou vysvětlovat její závadu zvanou F 64.0. Přestože již v roce 1994 byl ve světě termín „transsexualismus“ nahrazen pojmenováním „porucha genderové identity“, do ČR jakoby pokus o zrušení zastaralého stigmatizujícího výrazu „transsexuál“ prostě nedorazil. Přitom právě se sexualitou má genderová identita pramálo společného.

↗

Medicínská optika zkrátka dělí svět na muže/ženy, homo/hetero, anebo maskulinní/femininí. Porucha potřebuje opraváře a genderová identita normalizaci.  Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Stejně tak si stojí i samotný výklad toho, co diagnóza F64.0 vlastně znamená. Při stanovení poruchy genderové identity musí existovat důkaz o silné a dlouhotrvající identifikaci v opačné pohlavní roli, která není touhou po získání kulturních výhod druhého pohlaví. Přetrvávající nepohodlí či pocit nepatřičnosti ve vztahu k biologické pohlavní roli je klíčem k identifikaci „poruchy“. Jak ale vymezujeme pohlavní role? A jak se měří míra nepohodlí? Zde vězí zakopaný pes.

Ukaž, že jsi dostatečně nemocen

Míra nepohodlí onoho člověka není to, čím se lékařství ve skutečnosti zabývá. Více než přání a pocity „postižených“ je pro medicínu určující genderová polarita. „Postižená“ žena se stane mužem a „nemocný“ muž naopak ženou. Medicínská optika zkrátka dělí svět na muže/ženy, homo/hetero, anebo maskulinní/femininí. Porucha potřebuje opraváře a genderová identita normalizaci. Řád světa bude zachován.

Trans lidé tak, aby dosáhli na pomoc, musí svoji poruchu obhajovat před komisí odborníků, ve které kromě psychologa, sexuologů a právníka zasedají také další dva lékaři či lékařky, kteří se jinak na prováděném zásahu neúčastní.

Ponižující praxe, kdy pacienti těmto cizím lidem dokazují, že jsou dostatečně nemocní, má své předem dané vzorce. Na ty lze narazit i na diskusních fórech: Když se tě ptají, jak dlouho to máš, řekni jim, odmalička. Když se tě zeptají, zda bys chtěl/a změnu úředního pohlaví i bez zákroku, řekni „ne“. Až ti budou sdělovat, že zákroky jsou spojeny se značným rizikem, anebo když ti řeknou, že nebudeš mít možnost už nikdy mít děti a dostaneš osteoporózu, nadšeně kývej. „Ano, to přesně jsem si vždycky přál/a!“

Nerovný boj, který trans lidé v rukou medicíny podstupují, však s komisí nekončí. Jejich nekritické přijímání nastolené léčby je často spojeno se značným psychickým vyčerpáním před zákroky, i úlevou po nich.

Není proto překvapivé, že pouze minimum z nich po dokončení svého maratonu přeměny vůbec kdy vznesou námitky proti nepovedeným zásahům, nefunkčním penisům a nepěkným kosmetickým vadám, o kterých předem nic netušili. Zatímco jsou operováni, a zatímco je před ně nastolena údajně jediná možná cesta, kterou mohli jít, paralelně se děje ještě něco jiného, podobně podivného.

Požadavky lidí, kteří by si přáli onu úlevu, jimž by jim poskytla pouhá úřední změna jména a kolonky pohlaví, aniž by drastické zákroky podstupovali, zůstávají nevyslyšeny. Stejně tak zůstávají v ČR nevyslyšeny, anebo rovnou odsuzovány žádosti o částečné chirurgické zákroky, které by ono zmírnění stresu a nepohodlí poskytly. Jedná se například o úpravy hrudníků, které tím, že jsou jedním z nejviditelnějších pohlavních znaků, mnohým trans lidem zcela postačí.

A tak zatímco se v ČR osmnáctiletým holkám, které si usmyslí, že chtějí větší prsa, aplikují implantáty na počkání, pro mastektomii musí lidé s trans identitou vyrazit někam na západ od české hranice. „Mladá pani, tady vám to nikdo bez komise neudělá, to by bylo zohyzdění, a jestli nechcete bejt muž, tak k tý komisi stejně ani nechoďte,“ dozvíte se třeba od zdravotní sestry na telefonní lince vyhlášené pražské sexuologické ordinace.

„Že vám je pětatřicet a máte volební právo, to nikoho nezajímá...“ Mýtus krásy a uhlazený genderový řád mají zkrátka navrch. A tak se praxe, odborné texty i léčba křečovitě drží představy, že výsledkem musí být za každou cenu osoba, která alespoň vypadá jednoznačně jako žena, nebo muž, ať to stojí, co to stojí.

Trans lidé nejsou uvěznění ve svém těle, jak se o nich někdy hovoří. Více než cokoli jiného jsou uvězněni v medicínském kolotoči, kdy je rozhodováno o nich a bez nich. Nakonec, víme z Argentiny, že by to šlo i bez diagnózy. Pokud se jí však čeští lékaři nehodlají vzdát, ať si ji klidně nechají. „Postiženým“ se alespoň dostane zákroků, které nepochybně potřebují.

Avšak uzurpovat si pro sebe, co ta diagnóza znamená a udržování neměnného postupu léčby bez dialogu s pacienty a bez schopnosti nahlédnout rozmanitost genderových identit, představuje praxi, která, tak jako léčba pijavicí, patří do propadliště dějin.