Transexualismus, kdo vlastní diagnózu F64.0?
Rad BanditDoktorka Fifková pro deník Právo hovoří o těžkém údělu transsexuálů. Do jaké míry k němu přispívá medicína sama? A kdo vlastně diagnózu potřebuje víc, trans lidé, anebo lékaři?
Příběhy se příliš nemění, známe je desítky let a jeden takový další nám doktorka Fifková předložila optikou odbornice před pár dny. Anička se narodila s dívčím jménem i tělem, a jen ona již od mala věděla, že je kluk. Cítila se nepatřičně, okolí jí soudilo. Sexuoložka to říká jasně: Úděl transsexuálů je těžký. Naštěstí je tu pomoc.
Anička, tak jako stovky podobně „postižených“ mužů a žen, mohla o pár let později požádat o podporu odborníků při procesu přeměny pohlaví. Pokud Anička žila v České republice, byla přitom zkoumána, posuzována, diagnostikována, terapeutizována, léčena, operována a v závěru i sterilizována. Na konci tohoto několikaletého procesu jí byla umožněna změna jména a nová občanka s vytouženým M v kategorii pohlaví. To vše, pokud hrála podle pravidel.
Po léta neměnný železný řád, do kterého musí Anička zapadnout, předurčí způsob, jakým na ni bude nahlíženo, i to jak si sexuologové budou vysvětlovat její závadu zvanou F 64.0. Přestože již v roce 1994 byl ve světě termín „transsexualismus“ nahrazen pojmenováním „porucha genderové identity“, do ČR jakoby pokus o zrušení zastaralého stigmatizujícího výrazu „transsexuál“ prostě nedorazil. Přitom právě se sexualitou má genderová identita pramálo společného.
↗
Medicínská optika zkrátka dělí svět na muže/ženy, homo/hetero, anebo maskulinní/femininí. Porucha potřebuje opraváře a genderová identita normalizaci. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax
×
Domov → Komentář
17. července 2014 v 9.13
Související
Diskuse
IR
Naprosto souhlasím. Akorát mi není jasné, co vlastně ten údaj o tom, že jsem žena, v úředních dokumentech znamená. Prý pohlaví, ale v takovém případě je na místě otázka, proč na základě něj musím mít za každou cenu genderově ženské jméno a koncovku "-ová", když jsou tyto záležitosti čistě genderové. Mrzí mne, že jsou u nás pohlaví a gender smíchávány.
Například na mé škole, University College v Londýně, platí pravidlo sebeurčení - jestliže se člověk cítí být mužem, ženou, případně jinou genderovou identitou, je mu umožněno se za ni prohlašovat, ačkoliv má v úředních dokumentech něco jiného. V Británii jsou naštěstí pravidla mírnější než v ČR (není vyžadována operace), ale stejně se taky musí chodit před komisi.
Například na mé škole, University College v Londýně, platí pravidlo sebeurčení - jestliže se člověk cítí být mužem, ženou, případně jinou genderovou identitou, je mu umožněno se za ni prohlašovat, ačkoliv má v úředních dokumentech něco jiného. V Británii jsou naštěstí pravidla mírnější než v ČR (není vyžadována operace), ale stejně se taky musí chodit před komisi.
MK
July 17, 2014 v 14.20
Předně musím napsat jednu věc: Nemyslím si, že by měli lidé chodit z legrace pod kudlu. Takže pokud musí před komisi, která posoudí, zda si skutečně uvědomují, do čeho jdou a skutečně to potřebují, mi přijde naprosto logické. Naopak mi přijde divné, že "osmnáctiletým holkám, které si usmyslí, že chtějí větší prsa, aplikují implantáty na počkání" .
S tou otázkou "úřední změny" je to složitější. Nechci nikomu bránit v tom, aby měl nějakou genderovou identitu, ani aby ji případně změnil, ale taky nejsem schopen dívat se na gender jako na národnost, tedy něco, co může člověk měnit podle toho, co má k obědu. Koneckonců, drtivá většina mužů (p) jsou muži (g) a drtivá většina žen (p) ženy (g), takže spolu ty dvě charakteristiky úzce souvisí.
Je pochopitelně nesmysl, aby např. muž sportoval v ženské kategorii, ať už se cítí čím chce. Takže by se skutečně mělo jednat spíš o pohlaví.
A když si vezmeme, že existují osoby, které částečně či zcela popírají své lidství, a přesto jsou z právního hlediska lidmi, nepůsobí napojení právních otázek na charakteristiku řekněme objektivní, a nikoli tu identifikační, vůbec podivně.
S tou otázkou "úřední změny" je to složitější. Nechci nikomu bránit v tom, aby měl nějakou genderovou identitu, ani aby ji případně změnil, ale taky nejsem schopen dívat se na gender jako na národnost, tedy něco, co může člověk měnit podle toho, co má k obědu. Koneckonců, drtivá většina mužů (p) jsou muži (g) a drtivá většina žen (p) ženy (g), takže spolu ty dvě charakteristiky úzce souvisí.
Je pochopitelně nesmysl, aby např. muž sportoval v ženské kategorii, ať už se cítí čím chce. Takže by se skutečně mělo jednat spíš o pohlaví.
A když si vezmeme, že existují osoby, které částečně či zcela popírají své lidství, a přesto jsou z právního hlediska lidmi, nepůsobí napojení právních otázek na charakteristiku řekněme objektivní, a nikoli tu identifikační, vůbec podivně.
Souhlasím s Michaelem Kolaříkem. Posouzení a dlouhodobá spolupráce s odborným týmem, kde sedí sexuolog, psycholog, právník, psychiatr a další lékaři, je velmi důležitá. V praxi lze totiž vidět i tzv. transexuály, kteří ve skutečnosti trpí diagnózou poruchy osobnosti hraniční (F60.31). K té patří celková porucha identity, která se může vyznačovat i měnlivými pochybnostmi o své orientaci nebo pohlavní identitě. Operativní změna v takovém případě může znamenat trvalé poškození člověka.
Autorka píše jakoby zasvěceně, přitom ani neví, co je v našem právním řádu a ve forenzní psychiatrii považováno za duševní nemoc. Duševní nemocí není transexualita, pyromanie, transvestitismus ani specifická porucha osobnosti nebo fobie. Jsou to jen duševní poruchy.
Moc nerozumím tomu, proč autorka píše o sterilizaci. Nucená sterilizace u nás neexistuje, dobrovolná jen u společensky nebezpečných sexuálních deviací. A tu nám v Británii, která se snaží být v oblasti lidských práv papežštější než papež, jen závidí.
Pokud jde o názvosloví (změna názvu na poruchu genderové identity) zná psychiatrie (mezinárodní, nejen ta česká) spoustu příkladů vymizelých a zvulgarizovaných názvů (hysterie, psychopatie, debilita). Je vždy jen otázkou času, kdy zvulgarizují i ta nová korektní označení.
Na muže/ženy a hetero/homo/bi nedělí primárně medicínská optika, ale realita současné společnosti. Medicína ji a její proměny jen odráží ve své odbornosti bez ohledu na to, jestli si někdo do ní potřebuje kopnout a ulevit si od své frustrace.
Autorka píše jakoby zasvěceně, přitom ani neví, co je v našem právním řádu a ve forenzní psychiatrii považováno za duševní nemoc. Duševní nemocí není transexualita, pyromanie, transvestitismus ani specifická porucha osobnosti nebo fobie. Jsou to jen duševní poruchy.
Moc nerozumím tomu, proč autorka píše o sterilizaci. Nucená sterilizace u nás neexistuje, dobrovolná jen u společensky nebezpečných sexuálních deviací. A tu nám v Británii, která se snaží být v oblasti lidských práv papežštější než papež, jen závidí.
Pokud jde o názvosloví (změna názvu na poruchu genderové identity) zná psychiatrie (mezinárodní, nejen ta česká) spoustu příkladů vymizelých a zvulgarizovaných názvů (hysterie, psychopatie, debilita). Je vždy jen otázkou času, kdy zvulgarizují i ta nová korektní označení.
Na muže/ženy a hetero/homo/bi nedělí primárně medicínská optika, ale realita současné společnosti. Medicína ji a její proměny jen odráží ve své odbornosti bez ohledu na to, jestli si někdo do ní potřebuje kopnout a ulevit si od své frustrace.
IR
"Moc nerozumím tomu, proč autorka píše o sterilizaci. Nucená sterilizace u nás neexistuje, dobrovolná jen u společensky nebezpečných sexuálních deviací."
Paní Hetmánková nejspíš myslí operativní změnu pohlaví, při které nevyhnutelně ke sterilizaci dojde (odebrání vaječníků nebo varlat a sekundárních pohlavních znaků).
Paní Hetmánková nejspíš myslí operativní změnu pohlaví, při které nevyhnutelně ke sterilizaci dojde (odebrání vaječníků nebo varlat a sekundárních pohlavních znaků).
když jí vyčítá "udržování neměnného přístupu léčby bez dialogu s pacienty". U nás dnes fungující model přístupu k translidem z dialogu s pacienty vznikl. Nesoulad vnitřního přesvědčení o genderové identitě a genderem, který byl člověku přisouzen podle tělesných znaků, lze čistě hypoteticky řešit buď změnou toho vnitřního přesvědčení nebo změnou těla. Právě dialogem s pacienty medicína dospěla k tomu, že vnitřní přesvědčení translidé měnit nemůžou a především nechtějí. Začala tedy nabízet možnost změny těla, které v nějaké míře tělo přibližují vnějším znakům opačného pohlaví. Byla to cesta špatným směrem? Pro někoho asi ano, pro jiné ne.
Dialog může pokračovat. Pro transgenderové osoby, které si myslí, že nejde o poruchu, je zde možnost medicínu vynechat a snažit se o uznání možnosti změny matrikového pohlaví dialogem se zákonodárci a veřejností.
Pokud by ovšem diagnoza F64.0 byla ze seznamu Mezinárodní klasifikace nemocí vyškrtnuta, přišli by ti trangenderové, kteří medicínsky navozené tělesné změny chtějí, o možnost jejich financování ze zdrojů nemocenského pojištění. Homosexualita ze seznamu nemocí zmizela, ovšem homosexuálové žádnou specifickou medicínskou péči nepotřebují a nechtějí.
To, zda je možná změna biologického pohlaví a kdy nastává, je otázka konstrukce reality. Rad Hetmánková zmiňuje „nefunkční penisy“. Pochybuji, že v době důrazu na informované souhlasy i při banálních zákrocích by někdo v nedávné době nebyl informován o tom, že plně funkční sexuální orgány chirurgicky vytvořit nelze. Pokud mu tato informace unikla, tak proto, že ji slyšet nechtěl.
Pokud bychom biologické pohlaví definovali geneticky, tak ho není možno změnit vůbec vůbec, protože Y chromozom nelze do těla ani vpravit ani z něho odstranit ani teoreticky aniž by vznikla úplně jiná osoba.
Zatím je to u nás skutečně tak, že příslušné úřady změnu matrikového genderu umožňují jen, pokud jsou tělesné změny dovedeny do stadia, kdy dochází k nezvratné ztrátě fertility. To by se mohlo změnit. Žádný zákon na to ostatně není, ta oblast je jen vágně legislativně upravena.
Dovedu si i představit, že by gender byl zcela volitelný a byla by i volba gender nemít (u dětí je to již možné v Německu). Překážkou není medicína, ale to, že skoro všichni lidé se s tou či onou genderovou identitou identifikují, jak správně připomíná pan Unger. Je daleko těžší přesvědčit o změně genderu vlastní příbuzné včetně rodičů než sexuologa.
Dialog může pokračovat. Pro transgenderové osoby, které si myslí, že nejde o poruchu, je zde možnost medicínu vynechat a snažit se o uznání možnosti změny matrikového pohlaví dialogem se zákonodárci a veřejností.
Pokud by ovšem diagnoza F64.0 byla ze seznamu Mezinárodní klasifikace nemocí vyškrtnuta, přišli by ti trangenderové, kteří medicínsky navozené tělesné změny chtějí, o možnost jejich financování ze zdrojů nemocenského pojištění. Homosexualita ze seznamu nemocí zmizela, ovšem homosexuálové žádnou specifickou medicínskou péči nepotřebují a nechtějí.
To, zda je možná změna biologického pohlaví a kdy nastává, je otázka konstrukce reality. Rad Hetmánková zmiňuje „nefunkční penisy“. Pochybuji, že v době důrazu na informované souhlasy i při banálních zákrocích by někdo v nedávné době nebyl informován o tom, že plně funkční sexuální orgány chirurgicky vytvořit nelze. Pokud mu tato informace unikla, tak proto, že ji slyšet nechtěl.
Pokud bychom biologické pohlaví definovali geneticky, tak ho není možno změnit vůbec vůbec, protože Y chromozom nelze do těla ani vpravit ani z něho odstranit ani teoreticky aniž by vznikla úplně jiná osoba.
Zatím je to u nás skutečně tak, že příslušné úřady změnu matrikového genderu umožňují jen, pokud jsou tělesné změny dovedeny do stadia, kdy dochází k nezvratné ztrátě fertility. To by se mohlo změnit. Žádný zákon na to ostatně není, ta oblast je jen vágně legislativně upravena.
Dovedu si i představit, že by gender byl zcela volitelný a byla by i volba gender nemít (u dětí je to již možné v Německu). Překážkou není medicína, ale to, že skoro všichni lidé se s tou či onou genderovou identitou identifikují, jak správně připomíná pan Unger. Je daleko těžší přesvědčit o změně genderu vlastní příbuzné včetně rodičů než sexuologa.