Kdo týrá děti?
Saša UhlováSaša Uhlová reaguje na text Marka Řezanky o odebírání dětí z rodin. Velkým nedostatkem diskusí o institucích pro děti, které byly ve svých rodinách týrány, je, že se v nich často příliš nerozlišuje, o jaké věkové kategorie dětí jde.
Diskuze o odebírání dětí, týrání dětí, dětských domovech, výchovných ústavech, adopci a pěstounské péči obvykle končí ostrým sporem. Marek Řezanka se ve svém komentáři k dokumentu Převýchova, který promítali na festivalu Jeden svět, snaží o konsenzuální přístup: děti by se měly odebírat jen, když je to nutné, ale máme si vážit toho, že „zde máme relativně rozvinutou síť ústavní péče včetně tzv. Klokánků.“
S Řezankovým textem by se dalo dlouze polemizovat, a to přestože, nebo právě proto, že je smířlivý. Největším jeho nedostatkem ale je, že nerozlišuje děti podle věku. Komentář začíná popisem dokumentárního filmu, který se týká dětí s výchovnými problémy. Z dalšího textu je ale zřejmé, že se snaží obsáhnout všechny věkové kategorie.
To není jen Řezankův problém. Podporovatelé institucí pro děti často příliš nerozlišují, o jakých věkových kategoriích je řeč. Z mnohaleté praxe znám případy starších dětí, kterým pobyt v nějaké instituci pomohl. Ještě jsem ale nepotkala dítě, které by trvale nepoškodil pobyt v kojeneckém ústavu. Novorozenec si totiž v prvních dnech a měsících svého života buduje schopnost vytvářet vztahy. Pokud o něj nepečují rodiče, nebo jiná „mateřská“ osoba, která uspokojuje jeho emocionální i fyzické potřeby, ztrácí schopnost navázat vztahy obecně.
To si necucám z prstu, ale vycházím z rozhovorů s psychology, kteří se na teorii citové vazby specializují, s pěstouny a osvojiteli, kteří ústavní výchovou poškozené děti vychovávají, ale také z četné literatury, která na dané téma existuje a z vlastních zkušeností vychovatelky a pedagožky. Je to obecně uznávaná skutečnost, jen se ještě nedonesla všem odborníkům. Pro novorozence, kteří z nějakých závažných důvodů nemohou být u svých biologických rodičů, by měla fungovat dobrá síť přechodných pěstounů, kteří se o miminka budou starat.
Proto bych k tvrzení, že by se děti z rodiny měly odebírat, jen když je rodiče týrají, přidala ještě jedno. Děti do tří let, ale ještě lépe předškolní děti, by v žádných institucích být neměly. Je to totiž týrání.
Je dobré, že autorka pojmenovala nedostatečně zmiňovaný faktor - věk dítěte. Dítě v raném (kojeneckém, batolecím) věku potřebuje stabilní, laskavou, zřetelnou pečující osobu, která dovede potlačit vlastní negativní citové popudy a učit zvládat dítě ty jeho. Nemá ji s matkou závislou na drogách, s narušenou osobnostní strukturou, která střídá partnery, sama se neumí ovládnout nebo ani neví, co chce. Nemá ji ani v ústavu, kde se pečující tety střídají na směny a doma na ně čekají vlastní děti. Budou to však mít kojenci a batolata u profesionálních pěstounů? Jak tento systém funguje v angloamerických zemích? Já si dovolím zdravě zapochybovat. Srovnávat profesionální pěstounskou péči s pěstounskou péčí rodinnou může být zavádějící. Jak odfiltrujeme pěstouny "na kšeft"? Kolik dětí díky zrušení jakýchkoli ústavních zařízení je v anglosaském světě na ulici?
Souhlasím s pohledem Marka Řezanky. V prvé řadě musíme myslet na to, aby děti měli možnost nevyrůstat v patologickém prostředí. Nesmíme dopustit (bohužel se obávám, že se to děje), aby vyrůstala patologická generace a reprodukovala patologickou generaci další. A za posledních 25 let se toho pro rodinu udělalo skutečně málo. Neměli bychom jakékoli ústavy stavět do opozice proti zájmům dětí. Nezapomínejme na to, že u nás např. fungují i dětské domovy rodinného typu jako alternativy. Proč je nerozvíjet?
Spíše než být a priori proti jakékoli instituci (myšleno ústavní) je třeba myslet především na zájmy a potřeby dětí různého věku, a to i ve společenském a historickém kontextu.
Mělo by to fungovat takto: http://respekt.ihned.cz/c1-49633820-cekame-az-zazvoni-telefon
Problém dlouhodobé pěstounské péče u dětí, u které mají vlastní rodiče, kteří by se o ně možná mohli starat, je v tom, že vytváří psychologické a instituční tlaky na to, aby se stala fakticky nebo i legálně adopcí a tím děti o jejich vlastní rodiče připravila.Například kontakt dětí v pěstounské péči s vlastními rodiči je problém, pokud pěstouni touží po tom, aby dítě u nich zůstalo natrvalo. V tom případě ty vlastní rodiče dítěti vnímají jako ohrožení a tento pocit dětem předají, dokonce i když to ani vědomě nechtějí. Čím jsou děti menší, tím více reagují na emoce rodičů na rozdíl od toho, co rodiče říkají.
Není třeba si dělat iluze o tom, že neexistuje nebezpečí skrytého obchodu s dětmi. Důkazy o něm jsou po celém světě. Lidé, kteří touží po dítěti, chtějí hlavně děti malé, relativně zdravé a právně volné. Těchto dětí je mnohem méně, než párů, které po dětech touží.
Jako největší problém vnímám kojenecké ústavy (které jsem při tvorbě své stati na mysli neměl), kde jsou děti skutečně jen jako věci na běžícím pásu - a právě v prvních dnech, týdnech a měsících života potřebují poznat cit. To u "velkochovu", jakým kojenecké ústavy jsou, jednoduše nejde. Bohužel ale cit nepoznají ani v některých rodinách, kde se někdy od prvních chvil seznamují s krutostí a násilím.
I pro dítě do tří let pak může např. Klokánek být záchranou. Žije-li takové dítě např. v prostředí drogově závislých, je-li vystaveno týrání, potom je to pro něho ještě jakás takás šance.
U odložených kojenců narážíme na dvě práva, jež mohou jít proti sobě. Právo matky, jež se dítěte zřekne. Ano, jistě, může být momentálně v tíživé situaci, může dozrát, může být třeba jednou pro dítě bezpečným přístavem. A nebo také ne. A dítě bude zbaveno práva na domov, neboť se jednou za uherský rok "matka" ozve.
Děti potřebují cit, to je jedno velké lidské právo, o němž se bohužel moc nemluví - a jež neumíme spoustě svých bližních poskytnout...
Skutečné případy jsou daleko různorodější a také je pro ně charakteristické, že různé strany, každá jinak zaujatá, je podávají odlišně a prokazatelných faktů je poskrovnu.
Zbavení rodičovských práv je velmi vážná věc a mluvit o těch právech jako o nějaké formalitě, která jen nesmyslně brání, aby se děti dostaly do rodiny, která si je zaslouží víc než biologičtí rodiče, mi, promiňte pane Řezanko, přijde spíš jako agitka než jako analýza založená na znalosti věci.
Ten věk dětí je velmi důležitý a je moc dobře, že na to Saša Uhlová upozornila. Má to také tu stránku, že o malé děti nejvíce stojí potencální adoptivní rodiče.
právě že určitou znalost mám, takže si nemyslím, že jde o klišé. Když se podíváte např na děti v Klokáncích, uvidíte dost případů, kdy "rodiče" (uvozovky jsou na místě) zkrátka svým dětem spíše ubližují. Ty se těší na jakýkoli kontakt s nimi, a rodiče buď nepřijdou vůbec, nebo se dopouštějí na svých dětech manipulace.
Problematika matek, jež odkládají své děti po porodu, je složitější. A také jsem to tak postavil. Uvědomuji si, že někdy mohou svého kroku litovat - a mohou projít změnou, která bude ve svých důsledcích pro děti pozitivní. Mnohdy tomu tak ale není (a nikdy nebude). A samozřejmě - bavíme-li se o selhání matek, je potřeba se bavit také o selhání otců.
Pro děti je tím nejhorším nezájem. Znám děti, které už nevěří, že mohou žít v rodinném prostředí. Mají už tolik negativních zkušeností, že vše vidí černě. V sedmi osmi letech. Někdy i dříve.
Jak říkám, pojďme se bavit o právech dětí a nástrojích, jak je můžeme zajistit.