Zvědavě jsem v pondělí pročetla titulky českých mainstreamových zpravodajských serverů a nenašla téměř žádnou informaci o právě začínajícím Světovém týdnu respektu k porodu. K čestným výjimkám se řadí veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas. To je vzhledem k významu akce poněkud neúměrné, nikoli ovšem překvapivé. Kdyby existovalo kvalitní médium pro ženy, určitě by se zpráva o takové události objevila na jeho nejatraktivnějších pozicích.

V prvním plánu se tedy ptám, proč se mezi českým mainstreamovým „ženským čtením“ najde jen lektura o tom, jak být krásná a co uvařit manželovi k večeři, případně kde nakoupit dětem oblečení. I když někteří považují ženská témata za dostatečně zastoupená například díky existenci magazínu Ona Dnes, domnívám se, že v tomto ohledu je stále co dohánět.

I když zmiňovaný magazín přináší čtení například o profesně úspěšných ženách a kriticky komentuje některé genderové neduhy v české společnosti, recepty a kosmetické tipy jsou jeho pravidelnou a z mého pohledu více než zbytnou součástí. Hledejme tedy dále.

V letech 2010-2012 vycházel feministický magazín Fema. Aktuálně je však dostupný pouze online pod názvem Femag a redakci se nedaří obsah každodenně aktualizovat. Příčiny tohoto stavu si umím živě představit. I kdyby se ovšem dařilo zajímavé texty aktualizovat častěji, Femag rozhodně nelze označit za mainstreamové čtení. A to nejen proto, že má v záhlaví napsáno, že je feministický.

Zajímavý je projekt rakouského deníku Der Standard: jeho název Die Standard vtipně nahrazuje mužský určitý člen Der ženským Die. Nebyla by to dobrá inspirace pro české deníky a týdeníky? Například Respekt by mohl mít s trochou nadsázky sestru nesoucí název Respekta. Aktuálně.cz zase Aktuálku.

Psalo by se v nich podobně jako v Die Standard o násilí páchaném na ženách v různých koutech světa, upozorňovalo by se na genderovou nerovnováhu, informovalo o ženách v politice, analyzoval by se pracovní trh a šance žen všech věkových kategorií na získání práce, uděloval by se Kyselý citrón sexistickým reklamám apod. Pokud by existovala taková Die Standard v českém prostředí, jistě by psala také o potlačování práva žen na volbu způsobu a místa porodu.

V druhém plánu a v souvislosti s (ne)informováním o letošním Světovém týdnu respektu k porodu konstatuji, že české zpravodajské servery pravděpodobně vnímají stav českého porodnictví jako vyhovující, tedy po převedení na novinové titulky nezajímavý.

A přitom je toho tolik co zlepšovat. Ke zdánlivým drobnostem v mediální praxi patří přiživování stereotypní představy o tom, že porod vede LÉKAŘ-ODBORNÍK. Role rodící ženy zůstává ve zpravodajství o porodech nezřídka buď zcela neviditelná, případně směšně marginalizována.

Jak si jinak vysvětlit opakující se formulace, podle nichž „vede porod“ lékař, a nikoli tandem žena-dítě? Z titulku iDnes.cz „Rodíme, volal muž záchranářům. Během dvanácti minut musel ženě pomoci sám,“ se dokonce zdá, že bez svého otce a pomoci záchranářů by se dítě ani nenarodilo.

Nedávno zveřejněný rozhovor v tolik čteném Blesku pasoval v perexu lékaře vedoucího porod také do role uvítacího výboru: „Na začátku života je tma. Poté přijde světlo a v něm miminko uvidí tvář lékaře. Obličej špičkového porodníka Antonína Pařízka (55) vidělo jako první 10 000 dětí.“

Co je ale horší: Většina českých médií nevidí, jak jsou v některých porodnicích ženy a čerstvě narozené děti separovány, a to současným poznatkům navzdory. Nevidí, že během porodů dochází ke zbytečným lékařským zásahům, které by se daly označit za násilí.

Naopak ti, kdo se snaží nezdravý stav narovnat, jsou prezentováni jako podivíni, sluníčkáři a objímači stromů. A tak kritikům a kritičkám českého porodnictví nezbývá nic jiného než vyhrát ještě několik soudních sporů. A do té doby si zoufalství a bezmoc ulehčovat humorem ve facebookovém Hnutí pro nepřirozený porod.