Je to doma. Vše nejlepší, Ivano!
Saša UhlováÚstavní soud vyhověl ústavní stížnosti porodní asistentky Ivany Königsmarkové, která byla odsouzena za údajné pochybení u plánovaného domácího porodu. Pěkný dárek k narozeninám.
Ústavní soud zrušil rozsudek nad porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou, který dostala v důsledku vedení komplikovaného domácího porodu v červenci roku 2009. Dítě po dvaceti měsících života zemřelo.
Obecné soudy podle nálezu Ústavního soudu nekriticky přijaly závěry znaleckých posudků lékařů, kteří vznášeli nepřiměřené nároky pro vedení porodu v domácnosti, které prakticky vedení těchto porodů vylučují.
Problém spočíval především v tom, že souzena nebyla ve skutečnosti Ivana Königsmarková, ale domácí porody jako takové. K těm se v obecné rovině v nálezu ÚS uvádí mimo jiné toto:
„Nelze zajisté vyloučit, že i klidně probíhající fyziologický porod se může rychle změnit; předpokládat všechny možnosti a reagovat na ně v poměrně značném předstihu by de facto muselo vést k naprostému vyloučení možnosti tzv. domácích porodů.
Tu Ústavní soud připomíná, že moderní demokratický a právní stát je založen na ochraně individuální a nedotknutelné svobody, jejíž vymezení úzce souvisí s důstojností člověka. Tato svoboda, jejíž součástí je i svoboda v osobních věcech , které člověk činí, je doprovázena určitou mírou přijatelného rizika.
Právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu - z hlediska rodičů - je limitováno jen zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte, tento zájem však nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci porodů ve zdravotnických zařízeních.“
A máme to doma. Rozhodnutí vyvolalo řadu reakcí, protože domácí porody, byť jsou v tuzemsku okrajovou záležitostí, v západoevrospkých zemích jsou považované za normální, u nás vzbuzují velké emoce. Představa, že porod není pod absolutní kontrolou zdravotníků, řadu lidí irituje. A to i těch, kteří jsou v jiných otázkách svobodomyslní a individuálními svobodami se rádi ohánějí.
Nejhloupější komentář napsal nikoli překvapivě Jiří X. Doležal, kterému se však zřejmě nevědomě povedlo zasáhnout jádro sporu. Radí ženám, aby nerodily doma, protože doma rodí gorily. Jako příklad uvádí případ porodu gorily Kamby v pražské ZOO, která přetrhla pupeční šňůru a bez císařského řezu by nebylo možné mrtvé mládě dostat z těla matky.
Představme si, že by gorila Kamba rodila v gorilí porodnici. Jakým způsobem by gorilí porodníci zařídili, aby si pupeční šňůru nepřetrhla? Přivázali by jí ruce? Tak jako mně přivázali lidští porodníci během porodu nohy? Nebo by ji pro jistotu svázali celou? A víme, zda by se to odehrálo stejně, kdyby rodila opravdu doma?
Představa zoologické zahrady jako domova je totiž fascinující. Doležal zřejmě neslyšel nikdy nic o tom, že se zvířata v zajetí hůř rozmnožují a některé druhy dříve umírají. Vědci si například lámou hlavu nad tím, proč v zajetí předčasně uhyne až třetina lidoopů. Nejčastější příčinou jsou srdeční choroby. Opice těmito závažnými nemocemi trpí, i když mají zdravou stravu, dostatek pohybu a podstupují pravidelná vyšetření. Proč jim sakra ta péče nevyhovuje a klidně si umírají? Je to prostě záhada nad záhadu.
A podobná záhada je porod. Nelze si racionálně říct, že porodím bez problému. Nelze ženu donutit, aby se cítila bezpečně, začala okamžitě vylučovat oxytocin a bez problému porodila. Není to otázka racionálního rozhodnutí. Celé je to takové iracionální a zvířecí, a to je přece odporné. Ale i o neracionáních záležitostech lze diskutovat racionálně s vědomím, že součástí našeho života jsou i momenty, které nelze naprosto kontrolovat. K takovým momentům patří všem známá smrt, ale také porod.
Pro úspěšný porod je naprosto zásadní, aby se žena cítila v bezpečí. Bez toho pocitu se to většinou bez komplikací neobejde. I kdyby se všichni pseudoracionalisté postavili na hlavu. Proto může být za jistých okolností pro ženu bezpečnější rodit doma. Samozřejmě při zachování určitých pravidel. K těm například patří i to, že samostatné porodní asistentky mají jasně vymezený prostor určený legislativou. A to se v České republice neděje. Za odpírání péče ženám a dětem u porodu doma se bude Česká republika v září zodpovídat před Evropským soudem pro lidská práva.
Uvidíme, jak to dopadne. Zatím jsme díky rozhodnutí Ústavního soudu vykročili správným směrem. Ivaně Königsmarkové sice nikdo roky zmařené po soudech nevrátí, ale ve světle středečního rozhodnutí získávají nový smysl. Ten den jí bylo právě šedesát let. Chtěla bych jí touto cestou pogratulovat a poděkovat za to, že mi zavolala, když jsem během těhotenství ležela v porodnici, kde mě považovali za narkomanku a nikdo se se mnou nebavil.
Nikdo mi první dny nevysvětlil, proč tak strašně krvácím. Když jsem se ptala, všichni jen odvraceli hlavu, dívali se jinam. Ležela jsem tam a myslela jsem si, že umírám. Když mi Ivana Königsmarková zavolala a vysvětlila mi, co se zřejmě stalo, dost se mi ulevilo. I když jsem se v těch dnech s možnou smrtí smířila, bylo mi líto mých dětí. Ivaninu hypotézu po několika dnech vyslovil i jeden mladý lékař. Škoda, že jich tam nebylo takových víc. Nebo možná škoda, že jsem neměla svou porodní asistentku, které bych hned mohla zavolat. Třeba právě Ivanu Königsmarkovou.
Zkušenost s přivázanýma nohama a lhostejnosti okolí při krvácení musela být nemilosrdně silná.
(počítám, že to přivazování nohou je kvůli usnadnění přístupu, řečeno nešikovně)
Jsou to veliké obrazy - svázanost a nelidskost institucí. I ten malý obrázek nad textem je svým způsobem veliký.
Ale přesto mě trochu znepokojuje, že se to příiš hrotí - není přece jen dost důležité, aby tady lékaři byli pro každého?
Jak to, že to co má sloužit, stojí jakoby proti?
Pokud se domácí porod nebude konat v blízkosti a za připravenosti specializovaného porodního sálu (do několika desítek vteřin, max. jednotek minut), což z 99% nelze zajistit, je v podstatě na základě možností současné medicíny maximálně bezpečný domácí porod vyloučen. Je s podivem, že názory a zkušenosti odborníků jsou neustále zpochybňovány pod nálepkou omezování svobody nebo finančních zájmů. Zeptejte se jakéhokoli zkušeného porodníka na jeho pocity při úmrtí dítěte nebo jeho matky při porodu.
Jiný můj kamarád, stejně starý se mnou, zemřel před dosažením čtyřicítky na infarkt. Stalo se mu to uprostřed Prahy a stačil si mobilem zavolet záchranku, ale stejně zemřel ještě před jejím příjezdem. Kdyby ho infarkt býval postihl v nemocnici, na dosah operačního sálu, mohli ho zachránit.
Existuje řada dalších rizik, která závažně ohrožují život člověka, pokud se nezodpovědně pohybuje mimo nemocnici. Nemluvě o takových hazardérech, kteří se odvažují chodit třeba do lesa.
Kapitalismus nutí každého, včetně lékařů a sester, usilovat o co největší zisk. Pokud je lékař placen za výkony, není v jeho zájmu, aby pacient byl zdráv. Také není v zájmu lékaře poskytnout pacientovi tu nejlepší péči, ale tu péči, na které on nejvíc vydělá. Do toho zasahují zdravotní pojišťovny, parazitický mezičlánek, jehož cílem je vybrat od pojištěnců co nejvíc a vyplatit lékařům co nejméně. V zájmu lékařů je pak poskytovat tu péči, kterou jim pojišťovna proplatí, například přestat léčit, když naplní smluvní limit, a tlačit na pacienta, aby si od nich nakoupil co nejvíc nadstandardu za hotové.
Prvním krokem ke zničení našeho zdravotnictví bylo už zavedení zdravotních pojišťoven, velkým skokem pak uzákonění regulačních poplatlů, které učí pacienty platit a lékaře vybírat peníze. Vzorem kapitalistického zdravotnictví je zdravotnictví USA, hrdiny kapitalistické práce v Česku jsou zubaři.
Většina zdravotnického personálu jedná do značné míry v rozporu se svým ekonomickým zájmem: jsou to naši nepřizpůsobiví občané, kteří si vzali do hlavy, že nám budou pomáhat, ať to stojí, co to stojí. Představa přizpůsobivého lékaře, který dělá důsledně to, co se mu nejvíc vyplatí, je děsivá. Míra nepřizpůsobivosti má však své meze a tlak systému je silný. Kdo by jednal důsledně v zájmu pacienta, byl by rozdrcen.
Jestliže chceme, aby lékaři byli našimi přáteli, musíme se stát miliardáři a platit si rodinného lékaře, nebo snad raději celou rodinnou nemocnici, nejlépe po starém čínském způsobu, kdy lékař bere plat za každý den, kdy je jeho pacient zdráv. Anebo musíme odstranit kapitalismus, přinejmenším ze zdravotnictví.
Například zde:
Outcomes of planned home birth with registered midwife versus planned hospital birth with midwife or physician
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19720688
Systém povinného zdravotního pojištění zavedený kancléřem Bismarckem v úspěšné snaze snížit sílu dělnického hnutí tím, že jim vyjde vstříc, byl zaveden dávno před ekonomickým rozvojem USA. Jde o dva naprosto odlišné systémy. Máte ale pravdu v tom, že pojišťovny jsou hlavním nepřítelem systému (ne tedy lékaři) a na našem zdravotnictví v podstatě parazitují, protože je nikdo neomezuje, ale naopak.
Rozdíl mezi tím, zda ve 40 náhle umře někdo na infarkt a úmrtím dítěte při porodu jsou dva. Porod jako rizikovou událost lze předvídat. Nenarozené dítě navíc nemá dostatek možností se o svá práva na život a zdraví postarat, chodit na pravidelné preventivní prohlídky, volit si bezpečnější metodu porodu, než tu méně bezpečnou.
Již několikrát jsem tu psal, že neporovnáváme dvě stejně rizikové metody, jak píše pan Krušina, ale někdy se statisticky nepřiměřeně srovnává stejně četný výskyt komplikací doma a v porodnici, zcela bez ohledu na následky. Doma mohou být fatální, v porodnici banální. To, že jsou rozsáhlé skupiny nerizikových rodiček neznamená, že obětujeme ty rizikové.
Zbavme se projekcí o útlaku ve zdravotnickém systému, protože bez minimálních pravidel, které tam každá rodička musí respektovat, tento systém nemůže vůbec fungovat. Potom se klidně můžeme vrátit k novorozenecké úmrtnosti 10-20% jako před sto a více lety.
L., čtvrtý měsíc, 3 dítě - bude opět rodit v porodnici v Kutné Hoře, dítě bylo po porodu odebráno asi na pět minut, kdy je prohlédl lékař, jejími slovy "... což bylo tak akorát, abych se vzpamatovala. Celkově velká spokojenost."
S., bude se vdávat - "Doma nebudu rodit v žádném případě."
Koukám, že ve Švýcarsku se s tím nemazlí, pane Hájku.
Uděláte-li si krátkou rešerši příběhů domácích porodů na http://www.pribehyproivanu.cz/, nejspíš zjistíte, že valná většina žen se k porodu doma rozhodne po předchozí stresující zkušenosti v porodnici. Kdyby všechny zkušenosti byly stejně pozitivní, jako měla L., domácích porodů by nejspíš bylo mnohem méně. Jenže nejsou. Vyhýbat se stresu při porodu a po něm je normální a vlastně i celkem rozumné ze zdravotního hlediska.
Pověry ostatně nejsou novinka, jen se jim dnes lépe daří. V padesátých letech minulého století například většina lidí (nejen v ČSSR), včetně zdravotníků, uvěřila tomu, že tehdejší(!) umělá výživa byla lepší než mateřské mléko, a pověra vydržela nějakých dvacet let.
Jak jste sám podotkl, problémem (nebo jedním z problémů) této diskuse jsou hoaxy. Váš obraz o "nepoměrně větší jistotě bezpečnějšího porodu", je zřejmě produktem právě některých těchto hoaxů. Je to prosté - já vám tvrdím, že tohle nikdy nikdo přesvědčivě nedokázal, že by plánovaný porod doma v podmínkách rozvinutých zemí byl nějak významně nebezpečnější. Po pětiminutové rešerši odborných článků na internetu zjistíte, že pokud je něco jasné, tak to, že celosvětová odborná veřejnost se na tom neshodne. Existují studie vycházející pro i proti, vesměs nějak zpochybněné. Přesvědčivé důkazy nemáte vy, nemá je ČLK, nemá je MZ, nemá je nikdo. Zásadním problémem je velmi nízká úmrtnost obecně a nízké procento domácích porodů v rozvinutých zemích (s výjimkou Nizozemí).
Představa, že vyhýbání se porodnímu stresu je pouze hledání pohodlí, je rovněž nesmyslná. Stres může mít celkem závažné následky jako laktační psychózu, která sice zpravidla novorozence nezabije (i když i to se může stát), ale emočně nebo i psychicky jej může doživotně zasáhnout.
Pro mě je to vcelku jednoduché. Domácí porod představuje pro novorozence /i matku/ rozhodně větší riziko, než porod ve zdravotnickém zařízení. Tohle žádný "odborník" neokecá. Stres pro rodičku se dá odstranit tím, že při porodu v nemocnici u ní bude její porodní asistentka.
Operovat termínem svoboda je v tomhle případě příliš ošidné. Jaká svoboda, když volba matky může znamenat ohrožení života druhého člověka? Pokud nebudete chtít podstoupit zákrok, který by vám zachránil život, je to vaše věc. Ale když tím ohrozíte život i někoho dalšího a je zcela jedno, jestli je to vaše dítě, či někdo jiný, už to vaše věc není. Svoboda přece končí tam..... Příliš mi to zavání tím, že matky se chovají, jako by děti byly jejich. Jejich vlastnictvím. Nejsou. Mají jen tu povinnost, radost atd. aby je dobře vychovávaly a tak připravovaly pro život. Na tohle se vztahuje jejich svoboda. Ne na to, aby je, díky nějakým LAICKÝM pokusům ohrožovaly na životě.
Nezlobte se, ale argumentujete podobně jako odpůrci potratů: "Žena nemá co rozhodovat o svém těle, když v něm je jiný tvor, který nepatří jí, ale Bohu, Státu, Obci..." atd.). Patříte i k nim?
Jako odporce potratů neargumentuji. Nejsem jim. Plně podporuji právo žen na potrat. Jenže právo na potrat je ohraničeno určitým časovým obdobím, stářím plodu, jak jistě sama víte. A tato debata je o domácích porodech, kde z plodů jsou již děti, což zákon striktně právě tím určitým obdobím vymezuje. Takže žena, která se rozhodla, že z jejího plodu bude dítě, se tímto rozhodla respektovat jeho práva, práva člověka. A mezi tato práva patří právo na lékařskou péči. To znamená: 1) o děti se stará lékař, který je na péči o děti odborně připraven, vzdělán 2) lékařská péče o děti je nedílnou součástí primární péče. Lékař, obvykle se dvěma atestacemi, který je celoživotně vzděláván, ne matka, i kdyby měla právnickou fakultu, neboť to je pro zdraví dítěte irelevantní. Porod je totiž událost, vyžadující péči, která nemůže být stejně kvalitně poskytnuta v domácím léčení. Nebo je o tomto nějaký spor?
Ale co, hlavně že soukromé porodní báby budou mít po živnosti...
Já vidím stále dost zásadní rozdíl mezi potraty a domácími porody. V případě zakázaných potratů není pro ženu lepší volba, tak se musí uchýlit k té horší. V případě porodů se k té nebezpečné uchylovat nemusí. Navíc, v případě potratu, rozhoduje jen za sebe, v případě porodu už by nesla zodpovědnost i za jiného člověka.
Pro podobně postižené, zde je pár víceméně náhodných odkazů na zmíněné odborné články. Řadu dalších lze dohledat klikáním na reference.
http://www.bmj.com/lookup/external-ref?access_num=000267879700006&link_type=ISI
http://www.cmaj.ca/content/181/6-7/377.abstract
http://dx.doi.org/10.1136/bmj.d7400
Jenže. Jsou obory, kde, přes všechny pochyby, přivítáte raději pomoc odborníka, než nevzdělaného laika. Těžko by jste sedl do letadla, které by nepilotoval pilot s vysokou odborností, ale jen letuška. A dítě by měla rodit porodní asistentka a ne lékař-porodník? Navíc ne v nemocnici, ale doma, ve značně nesterilním prostředí, kde nemohou být po ruce přístroje okamžitě potřebné ve stavu nebezpečí života? Se psem jdete zřejmě k veterináři, porod dítě by jste ale nechal na starosti jen asistentce?
Odbornými články pro a proti se tu můžeme přebíjet donekonečna. Ti, kteří mají skutečně pochybnosti, si je ale budou vyhledávat od OBOU stran.
Vychovával jsem své děti 7 let sám. Balil jsem je do mokrých prostěradel při horečkách, prožil jsem s nimi operace, otřesy mozku atd. Leckdy jsem byl k lékařské péči skeptický, nejvíce snad, když mi dětská lékařka léčila alergickou dceru Stoptusinem. Ale, nevím o lepším způsobu péče o zdraví dětí, než je svěřit kvalifikovanému lékaři. Mám je příliš rád, než abych s jejich zdravím, či životem hazardoval. Navíc, poznal jsem pár "léčitelů" a proto klidně píšu o šarlatánech. Byli to lidé, kteří měli hromadu pěkných, rádoby odborných řečí,ale hlavně si uměli namazat vlastní kapsu.
Kdybyste si prošel citace, jak jsem doporučoval, tak byste ji tam našel hned několikrát. Možná vás to překvapí, ale ti vaši "šarlatáni" dokonce citují stude "z té druhé strany". Problém je, že ne všichni na vědu slyší. A rozumět jí, to chce čas. Je o mnoho pohodlnější spolehnout se na to, že někdo je expert a ví nejlépe, co máte dělat.
Pokud jde o sterilní prostředí, představte si, že v EU umírá přes 30 tisíc lidí ročně na infekce získané v nemocnici při poskytování péče, lidově "nemocniční bacil". Nakazit se něčím doma lze jen výjimečně, zejména pokud umíte používat savo. Problém je v tom, že do nemocnic chodí nemocní lidé. Pravda, na gynekologicko-porodnickém oddělení jich tolik nebude, ale třeba personál mezi pavilony pendluje, vybavení se může přenášet, taky se tam musíte dostat a tak dále.
Mě z těch tří porodů, které jsem zažil, připadal nejnebezpečnější ten v porodnici, kdy matka prvních 12 hodin po porodu dítě neviděla, do místnosti pořád někdo cizí chodil (kdo předtím byl kdoví kde), a po těch třech dnech jsme dítě museli převézt (bez sedačky, protože taxíky je nemají) přes celou Prahu - tahle část byla vůbec nejnebezpečnější. Jistě, kdyby se něco stalo, dokázali by mu lékaři rychleji a lépe pomoci, problém je v tom, že to riziko tam vůbec nemuselo být.
A v některých nemocnicích to tak třeba ani není, ale v jiných ano, a zpravidla to předem nezjistíte. Až bude ve všech nemocnicích tak bezrizikové prostředí, jako doma, domácí porody nejspíš nebudou existovat.
Jsem si vědom toho, že moje výše uvedené pocity z porodnice jsou subjektivní (stejně jako vaše). Proto se (zřejmě narozdíl od vás) snažím věřit více statistikám a výzkumům.
Ponechávám vám váš názor na to, co je primitivní. Připomínám jen, že potraty jsou naprosto legální, čímž pro mě odpadá nutnost bojovat za právo na ně. Tím, že uznávám toto právo, netvrdím, že jsou potraty žádoucí. Naopak, mělo by jich být co nejméně. Toť vše.