Ústavní soud zrušil rozsudek nad porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou, který dostala v důsledku vedení komplikovaného domácího porodu v červenci roku 2009. Dítě po dvaceti měsících života zemřelo.

Obecné soudy podle nálezu Ústavního soudu nekriticky přijaly závěry znaleckých posudků lékařů, kteří vznášeli nepřiměřené nároky pro vedení porodu v domácnosti, které prakticky vedení těchto porodů vylučují.

Problém spočíval především v tom, že souzena nebyla ve skutečnosti Ivana Königsmarková, ale domácí porody jako takové. K těm se v obecné rovině v nálezu ÚS uvádí mimo jiné toto:

„Nelze zajisté vyloučit, že i klidně probíhající fyziologický porod se může rychle změnit; předpokládat všechny možnosti a reagovat na ně v poměrně značném předstihu by de facto muselo vést k naprostému vyloučení možnosti tzv. domácích porodů.

Tu Ústavní soud připomíná, že moderní demokratický a právní stát je založen na ochraně individuální a nedotknutelné svobody, jejíž vymezení úzce souvisí s důstojností člověka. Tato svoboda, jejíž součástí je i svoboda v osobních věcech , které člověk činí, je doprovázena určitou mírou přijatelného rizika.

Právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu - z hlediska rodičů - je limitováno jen zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte, tento zájem však nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci porodů ve zdravotnických zařízeních.“

A máme to doma. Rozhodnutí vyvolalo řadu reakcí, protože domácí porody, byť jsou v tuzemsku okrajovou záležitostí, v západoevrospkých zemích jsou považované za normální, u nás vzbuzují velké emoce. Představa, že porod není pod absolutní kontrolou zdravotníků, řadu lidí irituje. A to i těch, kteří jsou v jiných otázkách svobodomyslní a individuálními svobodami se rádi ohánějí.

Nejhloupější komentář napsal nikoli překvapivě Jiří X. Doležal, kterému se však zřejmě nevědomě povedlo zasáhnout jádro sporu. Radí ženám, aby nerodily doma, protože doma rodí gorily. Jako příklad uvádí případ porodu gorily Kamby v pražské ZOO, která přetrhla pupeční šňůru a bez císařského řezu by nebylo možné mrtvé mládě dostat z těla matky.

Představme si, že by gorila Kamba rodila v gorilí porodnici. Jakým způsobem by gorilí porodníci zařídili, aby si pupeční šňůru nepřetrhla? Přivázali by jí ruce? Tak jako mně přivázali lidští porodníci během porodu nohy? Nebo by ji pro jistotu svázali celou? A víme, zda by se to odehrálo stejně, kdyby rodila opravdu doma?

Představa zoologické zahrady jako domova je totiž fascinující. Doležal zřejmě neslyšel nikdy nic o tom, že se zvířata v zajetí hůř rozmnožují a některé druhy dříve umírají. Vědci si například lámou hlavu nad tím, proč v zajetí předčasně uhyne až třetina lidoopů. Nejčastější příčinou jsou srdeční choroby. Opice těmito závažnými nemocemi trpí, i když mají zdravou stravu, dostatek pohybu a podstupují pravidelná vyšetření. Proč jim sakra ta péče nevyhovuje a klidně si umírají? Je to prostě záhada nad záhadu.

A podobná záhada je porod. Nelze si racionálně říct, že porodím bez problému. Nelze ženu donutit, aby se cítila bezpečně, začala okamžitě vylučovat oxytocin a bez problému porodila. Není to otázka racionálního rozhodnutí. Celé je to takové iracionální a zvířecí, a to je přece odporné. Ale i o neracionáních záležitostech lze diskutovat racionálně s vědomím, že součástí našeho života jsou i momenty, které nelze naprosto kontrolovat. K takovým momentům patří všem známá smrt, ale také porod.

Pro úspěšný porod je naprosto zásadní, aby se žena cítila v bezpečí. Bez toho pocitu se to většinou bez komplikací neobejde. I kdyby se všichni pseudoracionalisté postavili na hlavu. Proto může být za jistých okolností pro ženu bezpečnější rodit doma. Samozřejmě při zachování určitých pravidel. K těm například patří i to, že samostatné porodní asistentky mají jasně vymezený prostor určený legislativou. A to se v České republice neděje. Za odpírání péče ženám a dětem u porodu doma se bude Česká republika v září zodpovídat před Evropským soudem pro lidská práva.

Uvidíme, jak to dopadne. Zatím jsme díky rozhodnutí Ústavního soudu vykročili správným směrem. Ivaně Königsmarkové sice nikdo roky zmařené po soudech nevrátí, ale ve světle středečního rozhodnutí získávají nový smysl. Ten den jí bylo právě šedesát let. Chtěla bych jí touto cestou pogratulovat a poděkovat za to, že mi zavolala, když jsem během těhotenství ležela v porodnici, kde mě považovali za narkomanku a nikdo se se mnou nebavil.

Nikdo mi první dny nevysvětlil, proč tak strašně krvácím. Když jsem se ptala, všichni jen odvraceli hlavu, dívali se jinam. Ležela jsem tam a myslela jsem si, že umírám. Když mi Ivana Königsmarková zavolala a vysvětlila mi, co se zřejmě stalo, dost se mi ulevilo. I když jsem se v těch dnech s možnou smrtí smířila, bylo mi líto mých dětí. Ivaninu hypotézu po několika dnech vyslovil i jeden mladý lékař. Škoda, že jich tam nebylo takových víc. Nebo možná škoda, že jsem neměla svou porodní asistentku, které bych hned mohla zavolat. Třeba právě Ivanu Königsmarkovou.