Obětem znásilnění přinese Blažkův návrh jen další utrpení

Klára Kocmanová

Návrhy redefinice znásilnění představené ministrem spravedlnosti jsou nepřijatelné. Nemůžeme klást požadavky na oběť. Znásilnění je třeba chápat jako sex bez souhlasu.

Definici znásilnění jako sexu bez souhlasu přijalo už třináct evropských států. Obavy z nárůstu falešných obvinění se nepotvrdily. Obrázek Lulo Vdk, Flickr

V České republice je ročně spácháno až 12 000 znásilnění, nahlášeno je jich jen okolo pěti procent. Jedním z důvodů nízkého počtu nahlášených případů je, že ve společnosti panuje stereotypní představa znásilnění jako násilného činu odehrávajícího se v noci v parku, kdy oběť přepadne neznámý muž.

Tato představa se odráží bohužel i v platné definici znásilnění, jež předpokládá, že oběť klade fyzický odpor. Realita je však obvykle jiná, velmi časté jsou případy paralýzy, kdy oběť není schopna jakkoli reagovat, neboť šokem či strachem úplně „zamrzne“. Časté jsou také případy ve vztahovém násilí, kdy se oběť po minulé zkušenosti raději nebrání, neboť ví, že by odpor situaci jen zhoršil. Definici znásilnění je proto v trestním zákoníku třeba změnit.

Ministerstvo spravedlnosti nestojí dostatečně na straně obětí

Ministr spravedlnosti Blažek měl na základě dohody většiny parlamentních stran předložit dvě varianty nápravy definice znásilnění, jednu takzvanou nesouhlasnou, která vyžaduje aktivní projev nesouhlasu oběti, a druhou takzvanou souhlasnou, která by definovala znásilnění jako sex bez souhlasu. Dohodu však ministr Blažek porušil a předložil pouze dvě varianty „nesouhlasné“.

×