V České republice je ročně spácháno až 12 000 znásilnění, nahlášeno je jich jen okolo pěti procent. Jedním z důvodů nízkého počtu nahlášených případů je, že ve společnosti panuje stereotypní představa znásilnění jako násilného činu odehrávajícího se v noci v parku, kdy oběť přepadne neznámý muž.

Tato představa se odráží bohužel i v platné definici znásilnění, jež předpokládá, že oběť klade fyzický odpor. Realita je však obvykle jiná, velmi časté jsou případy paralýzy, kdy oběť není schopna jakkoli reagovat, neboť šokem či strachem úplně „zamrzne“. Časté jsou také případy ve vztahovém násilí, kdy se oběť po minulé zkušenosti raději nebrání, neboť ví, že by odpor situaci jen zhoršil. Definici znásilnění je proto v trestním zákoníku třeba změnit.

Ministerstvo spravedlnosti nestojí dostatečně na straně obětí

Ministr spravedlnosti Blažek měl na základě dohody většiny parlamentních stran předložit dvě varianty nápravy definice znásilnění, jednu takzvanou nesouhlasnou, která vyžaduje aktivní projev nesouhlasu oběti, a druhou takzvanou souhlasnou, která by definovala znásilnění jako sex bez souhlasu. Dohodu však ministr Blažek porušil a předložil pouze dvě varianty „nesouhlasné“.

Předložené nesouhlasné varianty nechrání oběti dostatečně. Naopak, dokonce by mohly současný stav ještě zhoršit a obětem znásilnění způsobit více utrpení. Blažkovy návrhy mohou totiž právní řád značně znepřehlednit — vedle trestného činu znásilnění zavádí další trestný čin: „nesouhlasný pohlavní styk“ — a v důsledku by se vedly dlouhé roky trvající právní spory ohledně správné kvalifikace konkrétních skutků, což by bylo pro oběti extrémně zatěžující. A bezpochyby nejen pro ně, ale také pro podezřelé a zároveň drahé pro stát.

Problém předložených nesouhlasných variant lze spatřovat dále v tom, že určitým způsobem zvýhodňují pachatele a kladou nároky na chování oběti znásilnění ve stresové a extrémní situaci. Oběť totiž podle nich musí projevit svou vůli, tedy nesouhlas se sexuálním aktem. Pokud tak neučiní, nejedná se o znásilnění. Vyžadování projevu nesouhlasu oběti s konáním pachatele je absurdní požadavek.

Vezměme si jiný trestný čin, například krádež, ač jejich závažnost je samozřejmě nesrovnatelná. Přece také není nutné projevit aktivní nesouhlas proti tomu, aby někdo ukradl vaše auto. Jste jeho vlastníkem, to je dostačující. Nemusíte na zloděje křičet, že s krádeží „nesouhlasíte“ nebo své auto dokonce fyzicky bránit. Pokud nedáte jiné osobě k jeho užití souhlas, je to prostě krádež.

A obdobně by mělo být pohlíženo na otázku souhlasu u znásilnění. Moje tělo je jen moje, bez mého souhlasu nemá nikdo právo s ním svévolně nakládat. Podobně jako u jiných trestných činů proto není žádoucí po oběti vyžadovat aktivní projev nesouhlasu.

Dle návrhů ministerstva spravedlnosti by se navíc za znásilnění nepovažovaly výše uvedené případy paralýzy a vztahového násilí, neboť ani v jednom případě oběť aktivní nesouhlas nevyjádří. Ministerstvo sice do návrhů zahrnulo rozšíření pojmu bezbrannost, čímž by výše uvedené případy mohly také pod jimi navrhovanou definici znásilnění spadat. Záleželo by však mnohem více než u definice založené na absenci souhlasu na orgánech činných v trestním řízení, jak určitou situaci posoudí.

To by mohlo vytvářet nejednotnost v aplikační praxi a nejistotu pro oběti. Na určitých místech České republiky by se případy paralýzy k soudu ani nemusely dostat, neboť policie anebo státní zastupitelství by v nich nespatřovaly bezbrannost oběti, a proto by je odložily. Taková právní úprava by nepřinesla pro oběti ani veřejnost jasnost a přehlednost, která je v této oblasti natolik žádoucí.

Obavy z nárůstu falešných obvinění nepotvrdily

Pirátská strana prosazuje definici znásilnění jako sexu bez souhlasu. Pod ni by případy paralýzy a vztahového násilí spadaly až na výjimky vždy. Občas někdo prohláší, že by v případě této varianty bylo nutné před sexem podepisovat souhlas na papíře, což je samozřejmě nesmysl. Museli byste si však být jisti, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít sex také s vámi, tedy že sex je pro oba zcela dobrovolným aktem. Souhlas nemusí být výslovný, dovozuje se z okolností a jednání druhé strany.

Důležité je také zdůraznit, že by nebylo jednodušší znásilnění prokázat. Nadále bude samozřejmě dodržována presumpce neviny a princip „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, ze kterého vyplývá, že státní zastupitelství musí nade vší pochybnost prokázat, že souhlas nebyl dán.

Definice znásilnění založená na absenci souhlasu by vyslala do společnosti jasný signál, že sex bez souhlasu je znásilnění, čímž by se do budoucna mohl snížit počet znásilnění. Statistická čísla ukazují, že se v České republice bohužel stále dvě pětiny lidí domnívají, že za znásilnění nese vinu oběť.

Změna definice znásilnění by vedla také ke zvýšení počtu nahlášených případů — a nejenom případů nahlášených, ale také těch, které se dostanou před soud. Oběti totiž díky změně legislativy a diskuzi, která jí provází, přestanou za znásilnění považovat pouze jeho stereotypní podobu, tedy násilný čin spáchaný cizí osobou v noci v parku, a budou mít větší důvěru a odvahu obracet se na policii. Zahraniční zkušenosti obavy z nárůstu falešných obvinění nepotvrdily.

Souhlasnou definici přijalo třináct evropských států, které k redefinici znásilnění přistoupily. V Anglii nebo Irsku platí již desítky let. I my bychom měli poskytnout obětem sexualizovaného násilí možnost dovolat se spravedlnosti.