Představy ministerstva spravedlnosti o pomoci obětem znásilnění jsou scestné
Klára KadárMinulý týden Ministerstvo spravedlnosti představilo dvě varianty možné úpravy definice znásilnění a nastínilo tak, kudy by se debata o nové definici měla ubírat. Návrhy však situaci pro oběti znásilnění spíše zhoršují, než zlepšují.
Podle odborných výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně dvanáct tisíc znásilnění. Policii je však ohlášeno jenom okolo šesti set případů, z toho přibližně tři sta dospěje k soudnímu řízení.
Současný trestní zákoník definuje znásilnění jako užití násilí nebo zneužití bezbrannosti. Proč tomu tak je? Znásilnění bylo v minulosti chápáno jako něco, co pošpinilo čest ženy. Cudná žena musela dát najevo nesouhlas s aktem tím, že se bránila, a tudíž pachatel musel použít násilí.
Dnes již dávno víme, že takto znásilnění neprobíhá, a až sedmdesát procent obětí při znásilnění „zamrzne“. Jedná se o stav, při němž nedokážete pohnout končetinami, tělem, nebo i pouze verbálně dát najevo nesouhlas.
Mohlo by se zdát, že i tento stav lze zahrnout do kategorie „bezbrannosti“. Ta se ale v České republice vykládá jako absolutní bezbrannost — tedy stav, kdy se oběť nachází ve stavu kómatu, těžké opilosti, nebo zdrogování. Jednoduše řečeno v takovém stavu, že neví o světě, a proto se nemůže aktivně bránit a pachatel tedy nemusí vyvíjet násilí.