Představy ministerstva spravedlnosti o pomoci obětem znásilnění jsou scestné

Klára Kadár

Minulý týden Ministerstvo spravedlnosti představilo dvě varianty možné úpravy definice znásilnění a nastínilo tak, kudy by se debata o nové definici měla ubírat. Návrhy však situaci pro oběti znásilnění spíše zhoršují, než zlepšují.

Je skvělé, že se politická reprezentace shodla na potřebě otázku řešit a jako jeden ze svých úkolů si vytyčila nápravu definice znásilnění. Nyní to ovšem spíše vypadá, že ministerstvo navrhlo špatnou legislativní změnu záměrně, aby tím změnu oddálilo. Foto Steve Rhodes, flickr

Podle odborných výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně dvanáct tisíc znásilnění. Policii je však ohlášeno jenom okolo šesti set případů, z toho přibližně tři sta dospěje k soudnímu řízení.

Současný trestní zákoník definuje znásilnění jako užití násilí nebo zneužití bezbrannosti. Proč tomu tak je? Znásilnění bylo v minulosti chápáno jako něco, co pošpinilo čest ženy. Cudná žena musela dát najevo nesouhlas s aktem tím, že se bránila, a tudíž pachatel musel použít násilí.

Dnes již dávno víme, že takto znásilnění neprobíhá, a až sedmdesát procent obětí při znásilnění „zamrzne“. Jedná se o stav, při němž nedokážete pohnout končetinami, tělem, nebo i pouze verbálně dát najevo nesouhlas.

Mohlo by se zdát, že i tento stav lze zahrnout do kategorie „bezbrannosti“. Ta se ale v České republice vykládá jako absolutní bezbrannost — tedy stav, kdy se oběť nachází ve stavu kómatu, těžké opilosti, nebo zdrogování. Jednoduše řečeno v takovém stavu, že neví o světě, a proto se nemůže aktivně bránit a pachatel tedy nemusí vyvíjet násilí.

×