↗

Je skvělé, že se politická reprezentace shodla na potřebě otázku řešit a jako jeden ze svých úkolů si vytyčila nápravu definice znásilnění. Nyní to ovšem spíše vypadá, že ministerstvo navrhlo špatnou legislativní změnu záměrně, aby tím změnu oddálilo. Foto Steve Rhodes, flickr

Podle odborných výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně dvanáct tisíc znásilnění. Policii je však ohlášeno jenom okolo šesti set případů, z toho přibližně tři sta dospěje k soudnímu řízení.

Současný trestní zákoník definuje znásilnění jako užití násilí nebo zneužití bezbrannosti. Proč tomu tak je? Znásilnění bylo v minulosti chápáno jako něco, co pošpinilo čest ženy. Cudná žena musela dát najevo nesouhlas s aktem tím, že se bránila, a tudíž pachatel musel použít násilí.

Dnes již dávno víme, že takto znásilnění neprobíhá, a až sedmdesát procent obětí při znásilnění „zamrzne“. Jedná se o stav, při němž nedokážete pohnout končetinami, tělem, nebo i pouze verbálně dát najevo nesouhlas.

Mohlo by se zdát, že i tento stav lze zahrnout do kategorie „bezbrannosti“. Ta se ale v České republice vykládá jako absolutní bezbrannost — tedy stav, kdy se oběť nachází ve stavu kómatu, těžké opilosti, nebo zdrogování. Jednoduše řečeno v takovém stavu, že neví o světě, a proto se nemůže aktivně bránit a pachatel tedy nemusí vyvíjet násilí.

Pokud oběť zamrzne a následně jde na policii nahlásit znásilnění, vyšetřovatelé především zjišťují, zda bylo použito násilí. Pokud nikoliv, mohou případ posoudit tak, že skutková podstata znásilnění nebyla naplněna — tedy, že čin se nedá hodnotit jako znásilnění a nemůže být takto stíhán.

Na potřebě změnit danou definici a přinést zlepšení stavu pro oběti se shodli zástupci vládní koalice se zástupci opozičního ANO. Pavel Blažek a ministerstvo spravedlnosti, jež řídí, dostali za úkol vypracovat dvě varianty nové definice. Jednu založenou na absenci souhlasu, a druhou na vysloveném nesouhlasu — neboli proti vůli oběti.

První uvedená se uplatňuje ve čtrnácti zemích Evropy. V Irsku například již od 80. let 20 století. Po zavedení takto pojaté definice do legislativy se zvýšily počty nahlášených znásilnění i odsouzených za znásilnění.

Druhá varianta platí zatím pouze v Německu. Zkušenosti s definicí formulovanou na základě vyslovení nesouhlasu ovšem ukazují, že se sice navýšil počet nahlášených případů, počet odsouzených však klesl o třicet procent.

K překvapení všech, kdo se o nápravu zasazují, ministerstvo minulý týden skutečně dvě varianty představilo. Ani jedna ovšem neobsahovala absenci souhlasu. První z nich zavádí nový trestný čin „nesouhlasný styk“ a druhá obdobně jako německá definice říká, že znásilnění se dopustí ten, kdo vykoná pohlavní styk „proti vůli“ oběti.

Je tedy nepochopitelné, proč se ministerstvo ubírá pouze německou cestou a nepředstavuje i další variantu založenou na absenci souhlasu. Podpora pro tuto variantu jde napříč politickým spektrem a ze zahraničí víme, že právě takováto definice případy paralýzy-zamrznutí pokrývá.

Veřejnost navíc podle výzkumu, který jsme realizovali se společností NSM ví, že souhlas je důležitou součástí sexuální aktivity. Nesmyslům o tom, že zavedení podmínky souhlasu u sexu by vyžadovalo podepisování formulářů, věří jen pouhá dvě procenta lidí.

Úskalí představených variant

Navržené varianty nejsou vypracovány dobře. Formulace bezbrannosti v novém návrhu ponechává příliš velký prostor pro výklad, a není tedy jasné, že skutečně pokryje případy paralýzy strachem neboli takzvané zamrznutí či „disociativní stupor“. Nejspíše by se muselo opět čekat na judikaturu, která by výklad vyjasnila, a praxi by tak sjednotila. Nový trestný čin „nesouhlasný styk“ opět nezaručuje pokrytí případů paralýzy a v praxi může přinést spíše komplikace při rozhodování než řešení stávající situace.

Zavedení věkové hranice znásilnění také zůstalo na půl cesty a bylo nesmyslně stanoveno na pět let. To neodpovídá žádným odborným zjištěním, ani zahraniční praxi.

Běžně se odvozuje od věku, kdy mohou mít lidé v dané zemi legálně pohlavní styk a jsou trestně odpovědní. V České republice je tato hranice stanovena na patnáct let. Opravdu legislativcům připadá normální, že po pátých narozeninách se dítě může rozhodnout, že by chtělo mít sex?

Věci je třeba projasňovat, ne je znepřehledňovat a klást tak další tíži na bedra obětí, které již nyní nemají situaci v České republice jednoduchou. Je skvělé, že se politická reprezentace shodla na potřebě otázku řešit a jako jeden ze svých úkolů si vytyčila nápravu definice znásilnění. Nyní to ovšem spíše vypadá, že ministerstvo navrhlo špatnou legislativní změnu záměrně, aby tím změnu oddálilo.

To bude mít samozřejmě nepříznivé dopady především na oběti. Pokud by se některý nynější návrh přijal, situace obětí by se zhoršila, nikoliv zlepšila.