Když v březnu v Londýně znásilnili a zavraždili Sarah Everardovou, kterou předtím unesli při návratu domů, téma bezpečnosti žen ve veřejném prostoru se začalo řešit i v České republice. Zatímco část společnosti ho nepovažuje za důležité, u spousty žen naopak rezonuje silně.

Začaly se proto svěřovat s různými omezeními, která musí jen z důvodu svého pohlaví dodržovat, aby nejen při večerní cestě domů získaly alespoň nějaký pocit bezpečí. Ženy chodí na kurzy sebeobrany, nechávají se doprovázet ze zastávky domů, na veřejnosti neposlouchají hudbu a nečtou si, kontrolují, zda nejsou pronásledovány, ráno volí takové oblečení, aby nebyly obtěžovány, a obuv podle toho, jak dobře se v ní utíká.

Jistě se nabízí otázka, zda to trochu nepřehánějí? Nepřehánějí. Podle průzkumu Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády se totiž se sexuálním obtěžováním ve veřejné dopravě setká každá třetí žena a každý desátý muž. Nejčastěji uvádějí znepokojující zírání, sexuální narážky a gesta nebo bezdůvodné vstupování do intimní zóny. Hojně zastoupeny jsou ovšem i daleko drsnější projevy.

Před čtvrtinou žen ve veřejné dopravě někdo onanoval

Průzkum se zaměřil na ženy i muže, nicméně výrazně více se se sexuálním obtěžováním ve veřejné dopravě podle očekávání setkávají právě ženy. Průzkum uvádí, že až osm procent jich ve veřejné dopravě zažilo pokus o znásilnění, deset procent bylo donuceno k ukojení rukou nebo jinou částí těla a před čtyřiadvaceti procenty z nich někdo onanoval. U mužů jsou čísla zhruba o polovinu nižší.

Nutno přihlédnout i ke statistikám, které uvádějí, že zhruba každá desátá žena zažila znásilnění; oproti každému stému muži. To, co muži vnímají jako ojedinělou otravnou situaci, proti které se dokážou ubránit, mohou ženy vnímat jako traumatizující zkušenost či ohrožení na zdraví. Obtěžované ženě v tramvaji tedy nelze vyčítat, že má strach, že „neškodné“ zírání a sexuální narážky nebudou eskalovat.

Pasivita svědků

Průzkum se rovněž zaměřil na to, jestli jsou cestující schopni na sexuální obtěžování reagovat z pozice svědka. Až třetina respondentů a respondentek přiznala, že při zpozorování sexuálního obtěžování nijak nezasáhla.

Potvrdilo se, že významnou roli hraje znalost problematiky — ti, kdo se necítili dostatečně informováni o sexuálním obtěžování, zpravidla volili pasivní přístup a oběti nijak nepomohli. Častým důvodem k pasivitě je také strach v situaci zasáhnout.

U mužů naopak převažuje bagatelizace sexuálního obtěžování, řada z nich tedy situaci nevyhodnotí jako dostatečně vážnou k tomu, aby zasáhli. Na úrovni dopravních podniků a měst se jako nejvhodnější řešení podle průzkumu navrhuje zavedení nouzových tlačítek s možností přivolání obsluhy nebo větší zapojení Policie České republiky do kontroly veřejného pořádku — s důrazem na noční hodiny. Nezbytnou součástí takového řešení by ovšem muselo být kvalitní proškolení zaměstnanců a zaměstnankyň nejen dopravních podniků, ale i policie.

Nouzové tlačítko obsluhu přivolá. Ale pokud nebude dostatečně proškolena, nezbývá než spoléhat na osobní schopnosti a ochotu pomoci.

„Vždyť se tolik nestalo.“

Druhá polovina průzkumu jednoznačně dokládá, že základním nástrojem ke snížení výskytu sexuálního obtěžování ve veřejné dopravě je osvěta — alespoň na úrovni cestujících. Čím více lidí pochopí závažnost podobných situací a potřebu zasáhnout, tím méně bude sexuální obtěžování tolerováno.

A kde není tolerováno sexuální obtěžování, tam není prostor ani pro bagatelizaci závažnějších forem sexuálního násilí. Taková spojitost nám ale v České republice stále chybí, neboť oběti nejsou brány vážně a nenalézají dostatečnou podporu jak u svých blízkých, tak u policejních orgánů.

Místo toho jsou jejich prožitky zlehčovány a setkávají se s nedůvěrou či odrazováním od podání trestního oznámení. Pokud už se jim podaří případ dostat k soudu, padesát procent pachatelů stejně odejde jen s podmínkou.

Nemusíme nicméně zacházet tak daleko, na první překážku obvykle oběti sexuálního obtěžování a násilí narazí právě u svých přátel a rodiny. S obrovským množstvím těch, kteří se nesetkali s pochopením, se setkáváme i v projektu To po tom, který se věnuje podpoře obětí.

Ať už se jedná o nevhodné doteky či znásilnění, projevy nedůvěry mohou být pro danou oběť stejně devastující. Proto je nutné veřejnost informovat o závažnosti sexuálního obtěžování a násilí, abychom dokázali pomoci nejen když ho spatříme ve veřejné dopravě, ale abychom dokázali pomoci i svým blízkým, stanou-li se jeho obětí.

Ženský problém?

Ačkoliv se se sexuálním obtěžováním a násilím potýkají zejména ženy, neměli bychom tento problém klasifikovat jako výhradně „ženský“. Vyčleňujeme tak z diskuze muže, jejichž aktivita je pro zlepšení situace nezbytná.

Statistiky se sice shodují, že pachatelem sexuálního násilí je v pětadevadesáti procentech případů muž, ale to neznamená, že každý muž je potenciální násilník. Mluvme o svých zkušenostech a naslouchejme ostatním. Problém je celospolečenský. Snížení tolerance vůči sexuálnímu obtěžování a násilí je zodpovědnost nás všech.