Ženy se necítí bezpečně. A to se musí změnit

Viktorie Varvařovská

Sexuální obtěžování není nic než forma sexuálního násilí. Jakákoli jeho bagatelizace je proto devastující nejen pro jeho oběti, jichž jsou tisíce, ale i pro celou společnost. Český veřejný prostor je v otázce řešení násilí zoufale pozadu.

Kde není tolerováno sexuální obtěžování, tam není prostor ani pro bagatelizaci závažnějších forem sexuálního násilí. Taková spojitost nám ale v České republice stále chybí, neboť oběti nejsou brány vážně a nenalézají dostatečnou podporu jak u svých blízkých, tak u policejních orgánů. Foto Free-Photos, pixabay.com

Když v březnu v Londýně znásilnili a zavraždili Sarah Everardovou, kterou předtím unesli při návratu domů, téma bezpečnosti žen ve veřejném prostoru se začalo řešit i v České republice. Zatímco část společnosti ho nepovažuje za důležité, u spousty žen naopak rezonuje silně.

Začaly se proto svěřovat s různými omezeními, která musí jen z důvodu svého pohlaví dodržovat, aby nejen při večerní cestě domů získaly alespoň nějaký pocit bezpečí. Ženy chodí na kurzy sebeobrany, nechávají se doprovázet ze zastávky domů, na veřejnosti neposlouchají hudbu a nečtou si, kontrolují, zda nejsou pronásledovány, ráno volí takové oblečení, aby nebyly obtěžovány, a obuv podle toho, jak dobře se v ní utíká.

Jistě se nabízí otázka, zda to trochu nepřehánějí? Nepřehánějí. Podle průzkumu Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády se totiž se sexuálním obtěžováním ve veřejné dopravě setká každá třetí žena a každý desátý muž. Nejčastěji uvádějí znepokojující zírání, sexuální narážky a gesta nebo bezdůvodné vstupování do intimní zóny. Hojně zastoupeny jsou ovšem i daleko drsnější projevy.

Před čtvrtinou žen ve veřejné dopravě někdo onanoval

Průzkum se zaměřil na ženy i muže, nicméně výrazně více se se sexuálním obtěžováním ve veřejné dopravě podle očekávání setkávají právě ženy. Průzkum uvádí, že až osm procent jich ve veřejné dopravě zažilo pokus o znásilnění, deset procent bylo donuceno k ukojení rukou nebo jinou částí těla a před čtyřiadvaceti procenty z nich někdo onanoval. U mužů jsou čísla zhruba o polovinu nižší.

Nutno přihlédnout i ke statistikám, které uvádějí, že zhruba každá desátá žena zažila znásilnění; oproti každému stému muži. To, co muži vnímají jako ojedinělou otravnou situaci, proti které se dokážou ubránit, mohou ženy vnímat jako traumatizující zkušenost či ohrožení na zdraví. Obtěžované ženě v tramvaji tedy nelze vyčítat, že má strach, že „neškodné“ zírání a sexuální narážky nebudou eskalovat.

Pasivita svědků

Průzkum se rovněž zaměřil na to, jestli jsou cestující schopni na sexuální obtěžování reagovat z pozice svědka. Až třetina respondentů a respondentek přiznala, že při zpozorování sexuálního obtěžování nijak nezasáhla.

Potvrdilo se, že významnou roli hraje znalost problematiky — ti, kdo se necítili dostatečně informováni o sexuálním obtěžování, zpravidla volili pasivní přístup a oběti nijak nepomohli. Častým důvodem k pasivitě je také strach v situaci zasáhnout.

U mužů naopak převažuje bagatelizace sexuálního obtěžování, řada z nich tedy situaci nevyhodnotí jako dostatečně vážnou k tomu, aby zasáhli. Na úrovni dopravních podniků a měst se jako nejvhodnější řešení podle průzkumu navrhuje zavedení nouzových tlačítek s možností přivolání obsluhy nebo větší zapojení Policie České republiky do kontroly veřejného pořádku — s důrazem na noční hodiny. Nezbytnou součástí takového řešení by ovšem muselo být kvalitní proškolení zaměstnanců a zaměstnankyň nejen dopravních podniků, ale i policie.

Nouzové tlačítko obsluhu přivolá. Ale pokud nebude dostatečně proškolena, nezbývá než spoléhat na osobní schopnosti a ochotu pomoci.

„Vždyť se tolik nestalo.“

Druhá polovina průzkumu jednoznačně dokládá, že základním nástrojem ke snížení výskytu sexuálního obtěžování ve veřejné dopravě je osvěta — alespoň na úrovni cestujících. Čím více lidí pochopí závažnost podobných situací a potřebu zasáhnout, tím méně bude sexuální obtěžování tolerováno.

A kde není tolerováno sexuální obtěžování, tam není prostor ani pro bagatelizaci závažnějších forem sexuálního násilí. Taková spojitost nám ale v České republice stále chybí, neboť oběti nejsou brány vážně a nenalézají dostatečnou podporu jak u svých blízkých, tak u policejních orgánů.

Místo toho jsou jejich prožitky zlehčovány a setkávají se s nedůvěrou či odrazováním od podání trestního oznámení. Pokud už se jim podaří případ dostat k soudu, padesát procent pachatelů stejně odejde jen s podmínkou.

Nemusíme nicméně zacházet tak daleko, na první překážku obvykle oběti sexuálního obtěžování a násilí narazí právě u svých přátel a rodiny. S obrovským množstvím těch, kteří se nesetkali s pochopením, se setkáváme i v projektu To po tom, který se věnuje podpoře obětí.

Ať už se jedná o nevhodné doteky či znásilnění, projevy nedůvěry mohou být pro danou oběť stejně devastující. Proto je nutné veřejnost informovat o závažnosti sexuálního obtěžování a násilí, abychom dokázali pomoci nejen když ho spatříme ve veřejné dopravě, ale abychom dokázali pomoci i svým blízkým, stanou-li se jeho obětí.

Ženský problém?

Ačkoliv se se sexuálním obtěžováním a násilím potýkají zejména ženy, neměli bychom tento problém klasifikovat jako výhradně „ženský“. Vyčleňujeme tak z diskuze muže, jejichž aktivita je pro zlepšení situace nezbytná.

Statistiky se sice shodují, že pachatelem sexuálního násilí je v pětadevadesáti procentech případů muž, ale to neznamená, že každý muž je potenciální násilník. Mluvme o svých zkušenostech a naslouchejme ostatním. Problém je celospolečenský. Snížení tolerance vůči sexuálnímu obtěžování a násilí je zodpovědnost nás všech.

Diskuse
JN

Připomínám, že po té vraždě Sarah Everardové zazněl od členky Sněmovny lordů, baronky Jenny Jonesové ze Strany zelených návrh na zákaz vycházení pro muže po šesté hodně večerní, aby se prý ženy mohly na ulicích cítit bezpečněji. Po vraždě Anežky Hrůzové naproti tomu žádný návrh na zákaz vycházení pro Židy nezazněl. Však ji také nezavraždil Žid, nýbrž muž.

Ano, Viktorie Varvařovská v článku sice uvádí, že bychom tento problém neměli klasifikovat jako „výhradně ženský“, byla by ale autorka ochotna distancovat se třeba od používání dehonestujícího „rasistického“ výrazu „toxická maskulinita“, který dnes v naznačeném kontextu zaznívá zcela běžně? Je „maskulinita“ horší než „židovství“?