Podle výzkumu Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády se každá třetí žena a každý desátý muž ve veřejné dopravě v České republice během svého života setká se sexuálním obtěžováním. Pětina cestujících zažila nevyžádané narušení intimní zóny, doteky či pokusy o líbání. Šest procent dotazovaných pak uvedlo, že v hromadné dopravě čelili pokusu o znásilnění nebo ho přímo zažili.

Nová kampaň Dopravního podniku hl. m. Prahy, Pražské integrované dopravy a organizace Konsent formy nevhodného chování od nevyžádaných doteků přes zírání pojmenovává. Vybízí přitom také k tomu, aby přihlížející takové jednání neignorovali, ale obětí se zastali.

Bezprostředně po spuštění kampaně následovala vlna kritiky, ke které se přidal i bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. „Nemohu se zbavit dojmu, že kampaň je motivována frustrací těch, které pohledy nepřitahují.

,Když nečumí na mě, nebudou čumět na nikoho!‘,“ napsal na síť X Kalousek a nezapomněl důkladně projevit své nepochopení nad tím, že ženy se hezky oblékají a upravují a pak si dovolí žádat, aby na ně lidé nezírali. Bývalý poslanec tak pohotově ukázal, že nejenže nepochopil smysl kampaně, ale pravděpodobně také nerozumí základním mezilidským interakcím.

Žít, abychom potěšili

Ženy totiž neexistují pouze pro libost (či nelibost) mužů, natožpak náhodných spolucestujících v hromadné dopravě. Ženy se oblékají a upravují podle počasí, svého denního programu, pro vlastní potěšení, podle nálady a (pozor!) někdy dokonce tak, aby se líbily mužům. A na tom není nic špatného. Je fascinující, že bývalý politik spolu s desítkou rozhořčených komentujících nedokáží rozlišit obyčejný pohled od nevhodného zírání. Pražská kampaň skutečně necílí na muže, kteří se na ženu v hromadné dopravě jen kouknou či usmějí.

Osvětová kampaň v pražské dopravě existuje kvůli faktu, že ženy se (nehledě na míru své upravenosti nebo oblečení) pravidelně setkávají s projevy, které do kategorie komplimentů skutečně zařadit nejde. Asi jen málokterá žena za projev neškodné náklonosti označila dlouhé dotěrné zírání, nevhodné poznámky, osahávání nebo onanování, se kterým se podle zmíněné studie setkalo 19 procent cestujících. To již nejsou zanedbatelná čísla.

Nejen Kalousek tak reprodukuje dávno vyvrácený mýtus, podle něhož je sexuální obtěžování vlastně trochu neohrabaným projevem obdivu. Tato náklonnost pak podle něj vadí především těm „ošklivým a neupraveným“, protože ve skrytu duše závidí, že předmětem zájmu nejsou právě ony. Jenže sexuální obtěžování a násilí není otázkou atraktivity, nýbrž moci. I proto většina žen zažije sexuální obtěžování na ulici poprvé už mezi 11. a 17. rokem. Nejde tu přitom o vyzývavé oblečení nebo líčení, ale o skutečnost, že prepubertální děti jsou jednoduše snazším terčem než dospělé ženy.

Viníkem z principu

Kampaň sklidila kritiku také za to, že je příliš zaujatá vůči mužům. Navzdory tomu, že samotné plakáty ani jedno pohlaví nezmiňují. To, že muži tvoří v ČR naprostou většinu pachatelů sexuálně podmíněného násilí na ženách i dětech, je však nezpochybnitelným faktem. A přesto v případech znásilnění alespoň z části viní oběť až 40 % obyvatel České republiky.

Pokud se někdo pouhou existencí kampaně cítí explicitně napaden, možná by měl oslovit pár žen ve svém okolí a zeptat se, za nakolik bezpečné své město považují. Jak často se ohlížejí při večerní cestě domů, když sdílejí chodník s cizím mužem. Kolikrát na ně někdo na ulici pískal nebo sprostě pokřikoval. A jestli je během života někdo obtěžoval v tramvaji. Pro mnoho žen jsou totiž nepříjemné interakce a nebezpečné situace každodenní realitou.

Kampaň z mužů ovšem nedělá apriorní viníky už z principu, necílí totiž primárně na pachatele. Koneckonců jen málokterého z nich by asi o závažnosti jeho činů přesvědčil pastelový letáček v tramvaji. Z osob využívajících veřejné dopravy se pouze snaží udělat vnímavější cestující, kteří nevhodné chování nebudou ignorovat, ale upozorní na něj a nenechají v tom oběť samotnou.

To, že se ženy ve veřejném prostoru často necítí bezpečně, navíc není žádným výmyslem české metropole a jedné neziskové organizace. Už dříve na tuto skutečnost reagovala například londýnská kampaň #DontCrossTheLine, která na plakátech přímo uváděla, že „nechtěné dotyky, líbání, osahávání, chytání, sledování nebo slovní urážky jsou zločin“. Česká obdoba ve srovnání s britským protějškem komunikuje velmi mírně.

Další kampaň, opět z Londýna, ve stanicích metra ilustruje různé formy sexuálního obtěžování spolu s adekvátní reakcí přihlížejících a krizovou linkou, kam se oběť může obrátit. Dalším důkazem poptávky po bezpečnější dopravě je i nedávné rozhodnutí indické aerolinky IndiGo, která svým pasažérkám nově umožňuje zvolit si při výběru místa možnost, nesedět na místě vedle muže.

V Japonsku zase v rámci hromadné dopravy již několik let fungují ženské vagóny, které cestující chrání před sexuálním obtěžováním ze strany mužů. Obdobně fungují také ženská kupé ve vozech Českých drah. Dnes již běžná záležitost v době zavedení příznačně čelila podobné kritice jako současná kampaň proti sexuálnímu obtěžování.

Kupé byla označována za diskriminační, a dokonce postavena na stejnou rovinu jako xenofobie nebo antisemitismus. Zavedení ženských kupé i letáky proti obtěžování s sebou kromě nařčení z diskriminace přinesly ještě jednu výtku, konkrétně kritiku, že „problém se tímto nevyřeší“. Tato poznámka paradoxně přichází zpravidla od těch, kteří sexuální obtěžování nepovažují za problém hodný toho, aby se vůbec nějak řešil.

Kampaň jako první krůček

Česká plakátová kampaň potrvá do poloviny září a město vyšla na 65 tisíc. Nosiče a reklamní plochy patří městu, a prostředky tudíž byly vynaloženy pouze na grafické zpracování, tisk a propagaci. Za relativně malý obnos tak město může dát najevo, že mu není lhostejné, jak se v něm jeho obyvatelé cítí.

Ukazuje, že vnímá a reaguje na slova těch, kteří se při cestě domů nebo do práce stali z minuty na minutu obětí, a především jasně sděluje, že sexuální obtěžování není a nesmí být normou. Samotná osvěta obtěžování v hromadné dopravě pravděpodobně nevyřeší, může se ale stát jedním z prvních kroků.

V návaznosti na kritické ohlasy ke kampani se se svými zkušenostmi s cestováním po České republice svěřili desítky lidí, včetně známých osobností. Případy z minulosti i příběhy zveřejněné v posledních dnech na sociálních sítích a v médiích dokazují, že podobnou kampaň jednoduše potřebujeme. A to nejen kvůli tomu, aby se počet obětí do budoucna snižoval. Zásadní je totiž také proto, aby ti, kteří obtěžování už zažili, věděli, že jejich hlasům někdo naslouchá.