↗

Asi si to zasloužila. To nevěděla, co ji čeká? Co měla na sobě? A proč si to nechala líbit? Proč od něj neodešla? Foto Brigitte Haseová, Evropský parlament

25. listopadu, na Mezinárodní den potírání násilí proti ženám, byla zahájena každoroční kampaň OSN 16 dní aktivismu proti genderově-podmíněnému násilí. Tato mezinárodně koordinovaná iniciativa si už posledních dvacet let klade stejný cíl.

Za pomoci různých jedinců, skupin a organizací po celém světě zvyšuje povědomí o nutnosti prevence a boje proti násilí, které ženy, dívky, ale také i genderově a sexuálně marginalizované osoby zažívají na denním pořádku. A jak víme, doba pandemie ještě umocnila mnohé společenské nerovnosti a míru sexualizovaného násilí ve společnosti.

Statistika „jedna ze tří“ snad už nikoho ani nepřekvapí. To, že každá třetí žena nebo dívka starší patnácti let má zkušenost s nějakou formou násilí, se bere jako normální věc. Asi si to zasloužila. To nevěděla, co ji čeká? Co měla na sobě? A proč si to nechala líbit? Proč od něj neodešla? A nevymyslela si to náhodou, aby byla zajímavá?

V českých zemích se k iniciativě, jež si klade za cíl boření mýtů a předsudků připojila například Česká Ženská Lobby, která ve stejný den pořádala konferenci nazvanou Společně proti násilí na ženách. Tato důležitá akce, na které vystoupily odbornice a aktivistky z oboru, připomněla, že i když v České republice existuje pomoc a služby pro potírání a řešení sexuálního násilí, tak podpora není komplexní a dostatečná.

Organizace proFem ve spolupráci s firmou Yves Saint Laurent Beauty k tomu spustila kampaň „Abuse is Not Love“, která chce předat většinové společnosti vzkaz, že láska a násilí se vzájemně vylučují. Láska opravdu nemá bolet. Médii také proběhla zpráva, že v České republice bude postaveno unikátní specializované centrum pro oběti sexuálního násilí.

Vážnost celého tématu pak ještě umocnila výzva Evropského Parlamentu, aby Česká republika společně s pěti dalšími členskými státy co nejdříve ratifikovala Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, tzv. Istanbulskou Úmluvu, a tím jasně uznala společně evropské hodnoty genderové rovnosti. Přestože uplynulo již deset let od doby, kdy Česká republika tuto úmluvu podepsala, fakt, že zatím ratifikována nebyla, vypovídá o mnohém.

Naši představitelé tím říkají, že násilí na ženách či jiné genderově podmíněné násilí v českých zemích není závažný společenský problém a tím pádem se nemusí aktivně řešit. Podobný postoj zaujalo například v nedávné době Turecko, které od dohody úplně odstoupilo, a nepřekvapivě negativně se k její ratifikaci staví konzervativní Polsko, Maďarsko, a také Litva a Lotyšsko.

Všechny uvedené státy odmítají daný dokument a argumentují tím, že úmluva podporuje „genderovou ideologii“ a rozděluje muže a ženy. Z takového přístupu se ovšem naopak dá usuzovat, že neřešení problému slouží k obhájení statusu quo a ochraně pachatelů násilí. Také to znamená, že většina žen, dívek, dětí a jiných marginalizovaných osob kvůli jejich genderu anebo sexualitě bude nadále žít v nespravedlivém prostředí s kulturně podporovaným míněním, že násilí prostě k životu patří. Pro mnohé to má fatální následky.

A co na to nová česká vláda, která se již poprvé od říjnových voleb neoficiálně sešla? Jaký bude mít postoj k této palčivé otázce, vezmeme-li v potaz, že jádro nové garnitury tvoří konzervativně liberální většina z ODS, TOP 09 a KDU-ČSL?

Jak se naši nově navržení členové a členky vlády, které jsou jako ženy zastoupeny pouze třemi křesly, pod vedením Petra Fialy postaví k tomu, že v Čechách a na Moravě byla téměř každá desátá žena znásilněna, každá druhá zažila nějakou formu sexuálního násilí či obtěžování a každý rok se odehraje přibližně sedmdesát až osmdesát vražd žen motivovaných osobními vztahy?

Bavíme se o tom navíc v situaci, kdy pachatelé znásilnění často odcházejí od soudu s nulovými nebo podmíněnými tresty. Jaký bude postoj vlády k tomu, že druhem genderového násilí je i násilí na těch, jejichž genderová identita anebo sexualita neodpovídá dominantním normám?

Co pro ně bude znamenat, že 86 procent trans-lidi v českých zemích zažilo diskriminaci v posledních pěti letech stejně jako více než polovina leseb (58 %) a třetina gayů? Jak se vyhradí vůči nuceným sterilizacím a potratům? Jaké stanovisko zaujme k migraci a násilí na uprchlických ženách a dětech, jehož jsme opět svědky na bělorusko-polské hranici?

Kolik peněz přerozdělí nová vláda občanským organizacím, které bojují za svět bez násilí pro nás pro všechny? Jak hodlá vymýtit nerovné postavení mezi mužem a ženou? A jak bude celý proces monitorován?

Klást si tyto otázky je v současné nelehké době stejně zásadní jako se zabývat otázkami zdraví, armády anebo bydlení. Tím, že Česká republika problém násilí na ženách neřeší, tak ji to podle dat Evropského Institutu Genderové Rovnosti ročně odhadem stojí 8,7 miliard euro, a to hlavně za zdravotní a právní náklady. Jedná se o sumu, která by bohatě stačila na pokrytí prevenčních aktivit, vzdělávání příslušných osob v genderově citlivém a kulturně obohaceném přístupu, na výstavbu domovů pro oběti násilí a na další investice do zlepšování vzdělávacího a trestně-právního systému.

Cena nicnedělání je ale ve skutečnosti daleko vyšší. Spočívá ve vyloučení České republiky z rodiny evropských zemí, jež vycházejí z demokratických hodnot, které respektují lidská práva pro všechny. A proto je nutné se ptát, ponese si nová vláda dědictví svých předchůdců, anebo můžeme i my opravdu věřit, jak psal Petr Fiala na svém Twitteru při své nominaci premiérem, že „změna je na dosah“? Je na ni opravdu nejvyšší čas.