Vymezování mantinelů s Marianem Jurečkou
Petr BittnerPředstava, že slabší se má podřídit, je české veřejné debatě příjemná. Ví to i Marian Jurečka, a tak se rozhodl blouznit o prospěšnosti bití dětí. Tolerance násilí je ale především zárukou reprodukce takových povah, jakou nese pan ministr.
Marian Jurečka před časem překvapivě odmítl zanést do zákona jednoduchou zmínku, která rodičům zakazuje fyzické násilí na dětech s odůvodněním, že „pohlavek může vytyčit mantinely,“ a že by ho „rodičům nechtěl zakazovat.“
Zatímco zákon zakazující fyzické tresty ve výchově platí ve třiadvaceti zemích EU, Jurečkovi se podařilo „vytyčit mantinely“ toho, o čem se tady máme vážně bavit.
Problém s lidovci je, že jakmile se dostanou do vlády, tak sice dělají konsensuální, umírněnou a slušnou politiku, ale když přijde na společenská témata, začnou mluvit jako někdo, s kým byste opravdu nechtěli jít na pivo, protože v sobě zjevně nedokázal některé věci úplně zpracovat a vy byste se v jeho blízkosti necítili komfortně. Jinak je to určitě prima chlap, ale trávit s ním čas, nezlobte se, zrovna mi do toho něco vlezlo.
Že Marian Jurečka, věřící člověk, vyznavač tzv. tradičního rodinného modelu a člověk mnoha vnitřních předsudků používá na svých pět dětí fyzické tresty, mě tedy nijak dramaticky nepřekvapuje. Překvapuje mě, že si česká společnost nenechala ujít další příležitost k tomu, aby o tak zřejmém nesmyslu vedla seriózně se tvářící debatu.
"Ano, děti, ty malé, nevinné, roztomilé bytosti, které vypadají napůl jako vy a napůl jako člověk, kterého milujete, a chtějí se vám jen ve všem vyrovnat, hrát si a tancovat."
DR čtu už nějaký ten pátek, a dost mě překvapilo, že zrovna vy, pane Bittnere, dokážete napsat něco tak - s odpuštěním - hloupého.
Řečeno poeticky, děti mají sto tváří a tohle je jen jedna z nich. Odhlédneme-li od "tvrdých" případů domácího násilí, většina pohlavků či plácnutí v "normálních" rodinách asi těžko padne v situaci, kdy jsou děti roztomilé, hrají si a tancují, že?
Děti umí být také agresivní, protivné, dělat naschvály, nebo si ubližovat sobě a druhým. To jste musel už někde minimálně číst :)
Beru, že plácnutí nemá výchovný aspekt. A co má být? Když k tomu dojde, nemusí jít o žádnou výchovu, jen o rychlé a špinavé řešení zoufalé situace. Já se navíc domnívám, že většinou je to spíš tento případ. Představte si ono plácnutí v situaci, kdy dítě dělá například jednu z těchto věcí:
* vytrvale ubližuje (mladšímu) sourozenci i přes slovní zákaz
* schválně sabotuje pohyb městem nebo hromadnou dopravou, věda, že rodič spěchá dejme tomu na úřad, a pozdní příchod může mít závažné následky (například pozbytí sociální dávky)
* hazarduje s vlastním životem nebo zdravím či si jej přímo poškozuje
V takové situaci je každá rada drahá a na "intelektuální" řešení nedostatek času. Rodič to často může vyřešit fyzicky i bez plácnutí či facky - například dítě popadnout, přehodit si ho přes rameno jako pytel a jít dál (vlastní zkušenost, bohužel). Nebo mu fyzicky zabránit v bití sourozence. V principu jde ale o stejně násilné řešení, jako pohlavek. Využívám své fyzické převahy a dítě si to nepochybně uvědomuje.
Nazývat takové situace nabubřele "jen a jen selháním" je spíše nedostatkem empatie, nebo možná rodičovské zkušenosti. Dobrý rodič by se samozřejmě měl snažit násilí použít až jako poslední možnost. Ovšem říct, že se mu to nemělo nikdy stát, a pokud ano, tak jako rodič selhal, je podle mě zhruba stejná intelektuální arogance, jako tvrdit, že za dluhy si může každý sám.