Vymezování mantinelů s Marianem Jurečkou

Petr Bittner

Představa, že slabší se má podřídit, je české veřejné debatě příjemná. Ví to i Marian Jurečka, a tak se rozhodl blouznit o prospěšnosti bití dětí. Tolerance násilí je ale především zárukou reprodukce takových povah, jakou nese pan ministr.

Ježíšek naděluje dárky a rodiče pohlavky. U nás! Tolik k politice Mariana Jurečky. Foto FB Marian Jurečka

Marian Jurečka před časem překvapivě odmítl zanést do zákona jednoduchou zmínku, která rodičům zakazuje fyzické násilí na dětech s odůvodněním, že „pohlavek může vytyčit mantinely,“ a že by ho „rodičům nechtěl zakazovat.“

Zatímco zákon zakazující fyzické tresty ve výchově platí ve třiadvaceti zemích EU, Jurečkovi se podařilo „vytyčit mantinely“ toho, o čem se tady máme vážně bavit.

Problém s lidovci je, že jakmile se dostanou do vlády, tak sice dělají konsensuální, umírněnou a slušnou politiku, ale když přijde na společenská témata, začnou mluvit jako někdo, s kým byste opravdu nechtěli jít na pivo, protože v sobě zjevně nedokázal některé věci úplně zpracovat a vy byste se v jeho blízkosti necítili komfortně. Jinak je to určitě prima chlap, ale trávit s ním čas, nezlobte se, zrovna mi do toho něco vlezlo.

Že Marian Jurečka, věřící člověk, vyznavač tzv. tradičního rodinného modelu a člověk mnoha vnitřních předsudků používá na svých pět dětí fyzické tresty, mě tedy nijak dramaticky nepřekvapuje. Překvapuje mě, že si česká společnost nenechala ujít další příležitost k tomu, aby o tak zřejmém nesmyslu vedla seriózně se tvářící debatu.

Raději bolest

Naposledy kontroverzní konzervativní psycholog Jeroným Klimeš v rozhovoru pro Novinky.cz použil formulaci, z níž má vyplývat, že mlácení dětí je lepší, než když je doma, cituji, „dusno“. Ano, není totiž nic horšího, než když čtyřleté dítě přijede autem z práce, zuřivě zaparkuje, rozrazí dveře, ani nepozdraví, jen si jde udělat kafe, chvíli předstírá, že si čte noviny (zpravidla protože neumí číst) a pak rodině oznámí, že jde na pivo, práskne dveřmi a vrátí se ožralé dlouho po půlnoci.

„Tělesný trest je přípustný tak od tří let výš, ale nesmí to být každý den. Když dostane dítě maličký pohlavek, tak budiž. Ale na výprask by nemělo dojít častěji než jednou za měsíc,“ vymýšlí si psycholog Klimeš náhodná čísla pro svůj webinář Jak týrat dítě a zničit mu život.

V české společnosti, a zvláště v kondici, v níž se zrovna nachází, zjevně nemá smysl pouštět se do větších témat, jako je klimatická krize, pandemie nebo evropská integrace. A tak se tu v roce 2022 rozjela vášnivá debata o tom, jestli je v pořádku mlátit děti. (Ano, mlátit, tedy fyzicky ubližovat. Ano, děti, ty malé, nevinné, roztomilé bytosti, které vypadají napůl jako vy a napůl jako člověk, kterého milujete, a chtějí se vám jen ve všem vyrovnat, hrát si a tancovat.)

Plácání

Že nehodlá couvat ani o píď, dokazuje Marian Jurečka v rozhovoru pro DVTV, kde pro svou neobhajitelnou a v civilizovaném světě dávno odmítnutou pozici dál neohroženě argumentuje. Pokud by chtěl někdo situaci postihnout se vší slušností vůči panu ministrovi, mohl by použít třeba formulaci, že se v tom pan ministr plácá. My, kteří si myslíme, že slušnost je v politice často především nástrojem k prosazování neslušných myšlenek, můžeme s klidným srdcem říct, že se spíš brodí hnojem. Anebo že si něco podobného živočišného základu roztírá po tváři.

„Já jsem nemluvil o facce, ale o pohlavku, tak mě citujte přesně,“ vymezuje vicepremiér dál mantinely roztírání v nejnovějším rozhovoru, a ukazuje tak, že má situaci stejně pod kontrolou jako výchovu svých pěti dětí v hraničních situacích. Ta desetina českých dětí, které podle statistik zažívají domácí násilí, to jsou oběti tohoto vágního a lehkovážného přístupu k tomu, co je přijatelné ve výchově, který tu nastolují politické autority a který pak sdílí velká část společnosti.

Stávající systém nefunguje a obhajovat s jeho pomocí rozšiřování svobody rodičů vztáhnout ruku na své dítě je absurdní. Marian Jurečka má strach, že budou rodiče „popotahováni“ za lepanec na zadek. Obava z popotahování dospělých stojí ministru Jurečkovi výš než obava o 500 českých dětí, které jsou ročně obětí fyzického týrání. Netvrdím, že zákon tyto tragické případy vymýtí, vyslal by ale logicky na veřejnost signál, že násilí na dětech je principálně neakceptovatelné. A rodič, který neumí zvládat agresi, by věděl od prvního nápřahu, že dělá něco nepatřičného, a nepodléhal by dojmu, že vlastně akorát hledá ideální místo, kde vytyčit dítěti mantinel.

Kdykoli bude vláda s panem ministrem pro „tradiční rodinu“ zase vznosně provolávat, že „patříme na Západ“, navrhoval bych podrobit jej takovému testu: dvakrát ročně by Vládní zmocněnec pro dohánění Západu posbíral klíčové aspekty tuzemské debaty, a pak by je přednášel před Západní přijímací komisí. Jsem přesvědčený, že většinu české agendy by komise sledovala se spadlou čelistí, asi jako když se my koukáme na debatu o homosexualitě na ugandské televizní stanici NBS.

Cesta násilí

Pokud zastánci fyzických trestů rozlišují mezi plácnutím a domácím násilím, mají samozřejmě pravdu. Trestuhodně se ale mýlí, když takovému plácnutí přikládají jakýkoli výchovný aspekt. Pokud Jurečka tvrdí, že může nastat situace, kdy facka není selhání rodiče, vymýšlí si. Fyzické ubližování dítěti je vždycky selhání, jakkoli má samozřejmě svou škálu.

Samozřejmě že nemůžeme kriminalizovat plácnutí přes ruku u stolu — z pozice ministra pro rodinné záležitosti ale musíme být schopní dostatečně jasně říct, že i to je jen a jen selhání. Je to nesmysl, zkrat, který by měl každý rodič (i já) bezprostředně reflektovat a snažit se mu příště zamezit.

Facka, plácnutí ani pohlavek (tedy úder dospělou dlaní do dětské hlavičky zezadu, což Jurečka hájí jako o hodně lepší, než je facka do hlavičky zepředu) totiž dítěti nevytyčí žádný mantinel, ani je nenaučí žádnou hierarchii, jak se nechal v jedné facebookové diskusi slyšet jakýsi komunální politik. Jakýkoli fyzický úder od dospělého učí dítě jedinou věc, a to, že když je někdo větší a starší, tak je zpravidla silnější.

Jak si tento vpravdě Komenského poznatek dítě může přebrat? Až ho to přestane bolet a přestane plakat a bát se, tak asi následovně: až ho bude někdo silnější ve škole šikanovat, musí to akceptovat a snažit se svému trýzniteli zavděčit, aby se to neopakovalo.

Vždyť mu pouze vytyčuje mantinel z pozice staršího a silnějšího. Jde určitě o trest spravedlivý, neboť spravedlnost jde ruku v ruce s fyzickou převahou. Takhle mě to přeci učil tatínek. Tady je vytyčený mantinel. Až budu starší, budu to zase já, kdo bude stejně vytyčovat mantinely nějakému usmrkanci, který bude na řadě. Násilí ze strany autority je třeba zkousnout a pak předat dál.

Diskuse
JH
February 9, 2022 v 15.36
Když už je řeč o seriózní debatě,

"Ano, děti, ty malé, nevinné, roztomilé bytosti, které vypadají napůl jako vy a napůl jako člověk, kterého milujete, a chtějí se vám jen ve všem vyrovnat, hrát si a tancovat."

DR čtu už nějaký ten pátek, a dost mě překvapilo, že zrovna vy, pane Bittnere, dokážete napsat něco tak - s odpuštěním - hloupého.

Řečeno poeticky, děti mají sto tváří a tohle je jen jedna z nich. Odhlédneme-li od "tvrdých" případů domácího násilí, většina pohlavků či plácnutí v "normálních" rodinách asi těžko padne v situaci, kdy jsou děti roztomilé, hrají si a tancují, že?

Děti umí být také agresivní, protivné, dělat naschvály, nebo si ubližovat sobě a druhým. To jste musel už někde minimálně číst :)

Beru, že plácnutí nemá výchovný aspekt. A co má být? Když k tomu dojde, nemusí jít o žádnou výchovu, jen o rychlé a špinavé řešení zoufalé situace. Já se navíc domnívám, že většinou je to spíš tento případ. Představte si ono plácnutí v situaci, kdy dítě dělá například jednu z těchto věcí:

* vytrvale ubližuje (mladšímu) sourozenci i přes slovní zákaz

* schválně sabotuje pohyb městem nebo hromadnou dopravou, věda, že rodič spěchá dejme tomu na úřad, a pozdní příchod může mít závažné následky (například pozbytí sociální dávky)

* hazarduje s vlastním životem nebo zdravím či si jej přímo poškozuje

V takové situaci je každá rada drahá a na "intelektuální" řešení nedostatek času. Rodič to často může vyřešit fyzicky i bez plácnutí či facky - například dítě popadnout, přehodit si ho přes rameno jako pytel a jít dál (vlastní zkušenost, bohužel). Nebo mu fyzicky zabránit v bití sourozence. V principu jde ale o stejně násilné řešení, jako pohlavek. Využívám své fyzické převahy a dítě si to nepochybně uvědomuje.

Nazývat takové situace nabubřele "jen a jen selháním" je spíše nedostatkem empatie, nebo možná rodičovské zkušenosti. Dobrý rodič by se samozřejmě měl snažit násilí použít až jako poslední možnost. Ovšem říct, že se mu to nemělo nikdy stát, a pokud ano, tak jako rodič selhal, je podle mě zhruba stejná intelektuální arogance, jako tvrdit, že za dluhy si může každý sám.