Zkušenosti obětí domácího násilí z řad cizinců: často boj na dvou frontách
Fatima RahimiČeská republika nedělá dost ani pro oběti domácího násilí u vlastních občanů. O to horší je situace cizinců — neznají svá práva, nemají kontakty, bojí se o děti… Popsány jsou i případy, kdy policie vyslechne jen agresora, protože je Čech.
„Už jsem nemohla dál pokračovat,“ říká Olga. „Naše manželství nikdy nebylo ideální, jenomže tady se to mnohem zhoršilo,“ vypráví lámanou češtinou. Do České republiky uprchla s manželem a dětmi před zhruba dvěma lety z východní Ukrajiny. V České republice pak požádali o azyl.
Při našem rozhovoru je zprvu nervózní a má pocit, že ji nemůžu rozumět, vzdychá. Uklidním ji tím, že odpovím v ruštině. Musím se přiznat, že moje ruština je ještě horší než její čeština. Vychází to ale, a Olga se rozpovídá.
Manžel začal pít. Skoro každý večer se opil a jeho stav se podle Olgy — čekáním na azyl a nejistotou — zhoršoval. Byl agresivní a bil ji. A to i před dětmi. Právě děti jsou spolu se ženami nejčastější skupinou, která se stává oběťmi násilí v rámci rodiny. Podle statistik organizace ACORUS se domácí násilí v devětašedesáti procentech případů odehrává za přítomnosti dětí.
V případě Olgy to tak bylo skoro pokaždé. Jednou ji manžel zbil tak, že sousedé museli zavolat sanitku. „Přišla i policie. Hodně jsme se lekla, bylo to těžké,“ vypráví přerývaně.
Manžel po několika dalších incidentech dostal zákaz přiblížit se na sto metrů. Ani to ale nepomohlo. Dál vyhrožoval. „Jeden den mi brečel do telefonu, druhý den zase vyhrožoval. Říkal mi, že nám ublíží, že policie stejně nestihne přijet včas, že mi ublíží, až budu venku. Bála jsem se chodit ven,“ pokračuje ve vyprávění. Olga se odmlčí, a pak hlasem z nějž je slyšet úleva řekne: „Nakonec ho deportovali.“
Oběti jsou ze západu i z východu
Pro psychoterapeuta Františka Cihláře dlouhodobě pracujícího s cizinci, je to téma, které často řeší se svými klienty ze západních i východních zemí. „Jedná se o téma, které se objevuje často. Pokud neřešíme partnerské násilí právě probíhající v České republice, řešíme jejich zážitky z minulosti. Čili v dětství nebo v období dospívání,“ říká psychoterapeut.
Stejně jako v běžné populaci i mezi cizinci se případy domácího násilí zkrátka vyskytují. Oproti českým občanům jsou ale svým postavením v řadě ohledů znevýhodněni.
„Jejich zranitelnost je vyšší z mnoha důvodů. Mohou to být jazykové bariéry, nízké povědomí o právech, sociální izolace či pobytový statut v České republice,“ říká Cihlář. To z nich podle Cihláře dělá snadnější oběti a způsobuje, že se násilí neumějí účinně bránit či se bojí dostupných možností obrany využít.
Narazí-li na případy domácího násilí, v prvé řadě je nahlásí policii, občas také zařizuje nutnou návštěvu lékaře. Když se násilí opakuje a hrozí, že by se mohlo stupňovat, řeší možnosti azylového bydlení, odchodu od partnera a také vydání zákazu přiblížení.
„Snažíme se obětí tímto procesem provést, jak prakticky, tak psychicky. Mojí rolí v takových situacích je snažit se z velmi nevýhodné pozice zneužívaného člověka dostat klienta do pozice, kdy se ze stresové situace vymaní. Společně také budujeme základy sebedůvěry. Aby byl člověk schopen žít samostatně a na násilníkovi nebyl závislý.“
I Olga by chtěla navštěvovat terapii, ale nemá na ni čas. „Musím pracovat. Mám tří dětí a hodně starostí,“ říká. Vypráví, že dnes už je na tom mnohem lépe, ale na začátku, když se ve stresové situaci ocitla, byla hodně špatná. Měla pocit, že ji nikdo nemůže pomoct. A cítila se sama.
Nechtějí ztratit pobyt
„Česká republika nedělá dost ani pro oběti domácího násilí u vlastních občanů. O to horší je situace cizinců.“
Z hlediska autorky:
Nevím, jestli Vám přijde v pořádku požádat „někoho“ o nezištnou pomoc a když ji poskytne jak umí, tak ho pomlouvat. Afghánistán tedy pro oběti domácího násilí dělá více než Česká republika? Podle progresivistického hlediska, za něž autorka nyní bojuje, je za domácí násilí odpovědný spíše stát, nebo jsou příčinou tohoto domácího násilí spíše ty nevhodné kulturní zvyklosti, tradice a předsudky, které je údajně potřeba vymýtit? Ztotožňuje se autorka s myšlenkou multikulturalismu? (Smíme mít v ČR svoje vlastní kulturní zvyklosti nějak podobně, jako na ty kulturní zvyklosti mají právo třeba muslimové?)
Reálným dopadem článku pak není zlepšení situace cizinců, ale naopak posílení společenského konfliktu, který situaci cizinců zhoršuje.
Jděte do háje.
Kolik generací předků svázaných s pražskou pravidelně poblitou dlažbou anebo s moravskou kupkou hnoje musí podle Vás člověk mít, aby směl říkat pravdu o tom, že se v České republice neděla pro oběti domácí násilí tolik, kolik bychom mohli - tedy nedělá se dost?
Vždyť to, pane Profante, říkám, že reálným dopadem článku je posílení konfliktu, který situaci zhoršuje. (Jinak byste mě neposílal do háje a prostě byste reagoval na položené otázky.)
Tady není, co vyostřovat. Civilizovaný člověk, lhostejno zda v českých zemích, v Afghánistánu nebo Turecku považuje týrání žen a dětí za zhovadilost. A pak existují fundamentalisté, kteří hledají různé důvody, proč se tomuto svinstvu nebránit systémově. Například idioti, kteří žvaní o genderové ideologii v Istambulské smlouvě.
K tomu, abych takovými pohrdal, opravdu nepotřebuji žádný článek od FR.
To, na co jsem reagoval, nebyl obsah článku, ale Váš rasistický výron, kterýsi navíc dovolujete nazývat otázkami.
Opět, pane Profante, zcela záměrně vyostřujete konflikt tím, že mi podsouváte společensky diskreditující stanovisko, které nezastávám.
Zapamatujte si už jednou, že civilizovaný člověk například ze skutečnosti Čapkova nesouhlasu s komunistickým (systémovým) programem „na ochranu dělníků“ nevyvozuje to, že by Karel Čapek schvaloval týrání dělníků. Čapek byl prostě proti komunistům a proti jejich SKUTEČNÉMU programu, nikoliv proti dělníkům (týraní - mimo jiné i těch dělníků - se pak v padesátých letech dopouštěli samotní komunisté).
Stejně tak, pane Profante, alespoň trochu inteligentní člověk nemůže z mého nesouhlasu s programem progresivistickým vyvozovat můj (údajný) souhlas s týráním žen a dětí.
Jako byl Čapek proti komunismu, protože mu na dělnících záleželo, jsem já proti progresivismu, protože mi záleží na osudu žen a dětí a protože jsem proti jejich týrání, které progresivismus bohužel právě umožňuje. Pokud budete mít zájem, tak Vám to vysvětlím blíže. (Chápu, že stejně jako zapálení komunisté před válkou toto nebezpečí komunismu pro samotné dělníky vůbec nevnímali, tak ani Vy nebezpečí progresivismu pro samotné ženy a děti nevnímáte také. A také chápu, že zapálený komunista si nic takového vysvětlit nenechal...)
Promiňte, jsem opravdu bezohledný. Vždycky znova zapomínám, že neumíte číst.
Takže opět ad usum Nusharti ve větách, pokud možno prostých:
a) Vyčítám Vám Vaší sprostotu vůči FR. Naznačujete, že nemá co mluvit do poměrů v Česku. Žije tu sice od dětství, ale její rodiče vyrůstali jinde.
b) Vyčítám Vám idiotskou myšlenku, že by se měla pravda uznávat podle toho, odkud pochází ten, kdo ji vyslovil.
c) Odpovídám na Vaší otázku: Smíme mít v ČR "svoje vlastní kulturní zvyklosti"?
Ano, smíme. V případě domácího násili tato kulturní zvyklost u kulturních Čechů znamená systematické potlačování domácího násilí.
d) Jak bylo ukázáno, článek paní Fatimy mohl u hloupých fanatických idiotů vyvolat pobouřenou reakci. To ale není vyostřování situaci, oni proto nebudou hloupější a fanatičtější.
Pane Profante,
„člověk je funkčně gramotný tehdy, jestliže nabyl dovedností ve čtení umožňujících mu, aby byl efektivně zapojen do aktivit, ve kterých se v jeho kultuře nebo skupině normálně předpokládá gramotnost“.
Jestliže tedy chcete být efektivně zapojen do diskuse, měl byste umět rozlišit svoje vlastní asociace, které ve Vás text vyvolává, od skutečného obsahu sdělení, a měl byste být schopen reagovat na otázky tak, jak byly položeny. Dovolím si Vám ty otázky připomenout:
1. Dělá Afghánistán pro oběti domácího násilí víc než Česká republika?
2. Je podle progresivistického hlediska za domácí násilí odpovědný spíše stát, nebo jsou příčinou tohoto domácího násilí spíše ty nevhodné kulturní zvyklosti, tradice a předsudky, které je (údajně) potřeba vymýtit?
3. Ztotožňuje se autorka s myšlenkou multikulturalismu?
-------------------------------
Otázka, zda Afghánistán dělá pro oběti domácího násilí víc než Česká republika není otázkou řečnickou, je úvodem k otázce po odpovědnosti za (domácí) násilí, tedy zda toto násilí je podmíněno spíše nečinností státu, nebo je naopak podmíněno spíše kulturními zvyklostmi, tradicemi a předsudky, které je jednak „potřeba vymýtit“, které ale současně z hlediska multikulturalismu mají naopak právo na své zachování a jsou dokonce vnímány třeba i jako obohacení různorodé a pestré multikulturní společnosti.
Jde tedy o to, zda tento koncept netrpí vnitřními rozpory a nevede v konečném důsledku k nějaké podobné situaci, jako je ta v Afghánistánu. To by si pak lidé, kteří přišli z těchto zemí, v tom horizontu nějaké bližší či vzdálenější budoucnosti asi moc nepomohli.
Už jsem se Vám omluvil. nejste schopen číst a chápat složitější myšlenky, takže opravdu na Vaší úrovni:
Jděte se svými rasistickými otázkami do řiti.
Zda a jak se zabraňuje domácímu násilí v Afghánistánu nemá nic společného s tím, že v České republice neděláme v této oblasti to, co bychom mohli a měli.
Je, pane Profante, samozřejmě úplně v pořádku, že to, jak se zabraňuje domácímu násilí v Afghánistánu, nemá nic společného s tím, jak se v této věci postupuje v České republice.
Vaší kompetencí ale pochopitelně není rozhodovat o tom, co bychom v té věci měli dělat nebo nedělat. Jako příslušník intelektuální elity se jistě na tato témata můžete zúčastnit různých debat - pokud ovšem při těch debatách dokážete zachovat určitá společenská pravidla. Pokud tato společenská pravidla zachovat nedokážete, můžete se těch debat zúčastnit jistě také, ale ne již jako příslušník intelektuální elity, nýbrž jako příslušník lůzy. (Abyste rozuměl - podle sociologické encyklopedie jde o sociální vrstvu vydělující se z ostatní společnosti svojí agresivitou, amorálností, egoismem, nekulturností atd. Jde o osoby s výrazně negativistickým vztahem k sociálnímu řádu a nedostatkem porozumění pro celospolečenské zájmy.)
Nusharte, Vy riskujete. Takové složité věty. Pamatujte se. Mohl by se Vám přehřát mozek a vybouchnout hlava. Tedy, žádná škoda, ale chudák ten, co to po Vás bude uklízet. Možná byste měl při psaní komentářů pro jistotu užívat motocyklistickou přilbu. Ta se pak jen vypláchne.
Vida, „humanistický“ fundamentalista Profant vyhrožuje fyzickou likvidací názorového oponenta. Není už čas kontaktovat policii, pane Profante?
Myslím, že policie má důležitější starosti než zda Vám hrozí přehřátí mozku. A navíc jsem, jak víte, stran euthanasie velmi liberální.
Eutanazie je, pane Profante, usmrcení na žádost (nejde o nechtěnou smrt v důsledku jiné činnosti). Velmi liberální přístup k eutanazii znamená, že na žádost někoho jiného než toho, kdo je usmrcen. Třeba Boris Němcov nebo Anna Politkovská byli také usmrceni na žádost někoho jiného. Snad tedy chápete, že Váš velmi liberální přístup k eutanazii je mi poněkud proti mysli.
Pokus o pokračování rozumného rozhovoru bez šílených výlevů nenávisti
Co, pane Profante, říkáte na tuto myšlenku:
„Rasismus nebo sexismus dříve znamenal posuzovat jednotlivce primárně na základě jeho rasy nebo pohlaví, dnes jimi je naopak skutečnost, že rasu či pohlaví nevezmeme v potaz. [Dnes je „rasismem“ to, že rasu nevezmeme v potaz - tedy rasismem je dnes bohužel právě to, co dříve bylo bojem proti rasismu!] Nediskriminace znamenala nerozlišování a rovný přístup, dnes suverénně požaduje rozlišování a nerovný přístup na základě původu, rasy či pohlaví...“
„Zahrnout názorové příkopy v české společnosti a smířit v on-line prostředí nesmiřitelné oponenty se v červnu pokusí projekt Česko si povídá...
Ambicí projektu je přivést tváří v tvář lidi, kteří si doteď na internetu jen nadávali, a zmenšit jejich vzájemnou nevraživost...
Názorový oponent jim také přestal připadat tak zlý, špatně informovaný a neschopný...
Ani v jednom případě se diskutující tváří v tvář nenapadli fyzicky ani slovně...“
Na podobné projekty se můžeme dívat pozitivně. Zároveň je ovšem třeba uvědomovat si, že představitelé bojujících stran, myslím teď ve válečném konfliktu, se přece rovněž nenapadají, je-li jim setkat se a jednat. Propaganda ovšem proto nepřestane jet na plné obrátky.
Lidé, kteří se jali "nosit vodu", ukáží, že nejsou horší než jejich oponenti, je to ostatně jednodušší a normálnější, dá se tím získat i kousek renomé a pak zase do práce!
A) Poskytne několika lidem peníze na práci, která není oblbující dřina -- reportérům, sociologům atd.
B) Ukáže se, že se něco dělá.
Jinak to bohužel stojí na podivných předpokladech:
- Lidé spolu nemluví, protože je oddělují příkopy mezi sociálnímu bublinami.
-- Nejsnáze se toto nemluvení prolomí v mediálně přenášené diskusi. Zřejmě se předpokládá, že k otevřené a navzájem vstřícné diskusi výrazně přispívá mikrofonový šok, obava z trapnosti a jistota, že mluvčího sledují ti z "jeho strany" a očekávají, že to tomu odnaproti natře. A určitě nehrozí, že to bude působit jako odlika "Máte slovo".
Nevěřím, že by první premisa platila. Mluvím dnes a denně s lidmi, se kterými se neshodnu na politických preferencích, v tvz. kulturních tématech a někdy mi dokonce tvrdí, že existují lepší piva než plzeňský Prazdroj, že se nemá pít často káva nebo že Michal David se dá poslouchat.
A pokud by existovali lidé, kteří přes ty příkopy nechtějí či neumějí mluvit s druhými, pak dvouhodinový rozhovor nepomůže.