Zkušenosti obětí domácího násilí z řad cizinců: často boj na dvou frontách

Fatima Rahimi

Česká republika nedělá dost ani pro oběti domácího násilí u vlastních občanů. O to horší je situace cizinců — neznají svá práva, nemají kontakty, bojí se o děti… Popsány jsou i případy, kdy policie vyslechne jen agresora, protože je Čech.

Po rodinné idyle touží snad všichni. Případů, kdy to vypadá docela jinak, bohužel není málo. Česká republika pokulhává v pomoci obětem domácího násilí i u svých vlastních občanů. V případě cizinců je situace ještě podstatně horší. Ilustrace Šárka Motyčková

„Už jsem nemohla dál pokračovat,“ říká Olga. „Naše manželství nikdy nebylo ideální, jenomže tady se to mnohem zhoršilo,“ vypráví lámanou češtinou. Do České republiky uprchla s manželem a dětmi před zhruba dvěma lety z východní Ukrajiny. V České republice pak požádali o azyl.

Při našem rozhovoru je zprvu nervózní a má pocit, že ji nemůžu rozumět, vzdychá. Uklidním ji tím, že odpovím v ruštině. Musím se přiznat, že moje ruština je ještě horší než její čeština. Vychází to ale, a Olga se rozpovídá.

Manžel začal pít. Skoro každý večer se opil a jeho stav se podle Olgy — čekáním na azyl a nejistotou — zhoršoval. Byl agresivní a bil ji. A to i před dětmi. Právě děti jsou spolu se ženami nejčastější skupinou, která se stává oběťmi násilí v rámci rodiny. Podle statistik organizace ACORUS se domácí násilí v devětašedesáti procentech případů odehrává za přítomnosti dětí.

V případě Olgy to tak bylo skoro pokaždé. Jednou ji manžel zbil tak, že sousedé museli zavolat sanitku. „Přišla i policie. Hodně jsme se lekla, bylo to těžké,“ vypráví přerývaně.

Manžel po několika dalších incidentech dostal zákaz přiblížit se na sto metrů. Ani to ale nepomohlo. Dál vyhrožoval. „Jeden den mi brečel do telefonu, druhý den zase vyhrožoval. Říkal mi, že nám ublíží, že policie stejně nestihne přijet včas, že mi ublíží, až budu venku. Bála jsem se chodit ven,“ pokračuje ve vyprávění. Olga se odmlčí, a pak hlasem z nějž je slyšet úleva řekne: „Nakonec ho deportovali.“

Oběti jsou ze západu i z východu

Pro psychoterapeuta Františka Cihláře dlouhodobě pracujícího s cizinci, je to téma, které často řeší se svými klienty ze západních i východních zemí. „Jedná se o téma, které se objevuje často. Pokud neřešíme partnerské násilí právě probíhající v České republice, řešíme jejich zážitky z minulosti. Čili v dětství nebo v období dospívání,“ říká psychoterapeut.

Stejně jako v běžné populaci i mezi cizinci se případy domácího násilí zkrátka vyskytují. Oproti českým občanům jsou ale svým postavením v řadě ohledů znevýhodněni.

„Jejich zranitelnost je vyšší z mnoha důvodů. Mohou to být jazykové bariéry, nízké povědomí o právech, sociální izolace či pobytový statut v České republice,“ říká Cihlář. To z nich podle Cihláře dělá snadnější oběti a způsobuje, že se násilí neumějí účinně bránit či se bojí dostupných možností obrany využít.

Narazí-li na případy domácího násilí, v prvé řadě je nahlásí policii, občas také zařizuje nutnou návštěvu lékaře. Když se násilí opakuje a hrozí, že by se mohlo stupňovat, řeší možnosti azylového bydlení, odchodu od partnera a také vydání zákazu přiblížení.

„Snažíme se obětí tímto procesem provést, jak prakticky, tak psychicky. Mojí rolí v takových situacích je snažit se z velmi nevýhodné pozice zneužívaného člověka dostat klienta do pozice, kdy se ze stresové situace vymaní. Společně také budujeme základy sebedůvěry. Aby byl člověk schopen žít samostatně a na násilníkovi nebyl závislý.“

I Olga by chtěla navštěvovat terapii, ale nemá na ni čas. „Musím pracovat. Mám tří dětí a hodně starostí,“ říká. Vypráví, že dnes už je na tom mnohem lépe, ale na začátku, když se ve stresové situaci ocitla, byla hodně špatná. Měla pocit, že ji nikdo nemůže pomoct. A cítila se sama.

Nechtějí ztratit pobyt

Olga se nakonec obrátila na sociální pracovníky ve Sdružení pro integrací a migraci — SIMI. S právními věcmi ji pomáhá Klára Holíková, právnička, která pro SIMI pracuje. „Jednou z podstatných okolností, které zvyšují zranitelnost migrantů a migrantek, je mimo jiné obava ze ztráty oprávnění k pobytu,“ začíná svůj výklad.

Zákon o pobytu cizinců je postaven na principu tak zvaného účelu pobytu a jeho plnění. Týká se to všech, kdo nemají oprávnění k trvalému pobytu — musejí být držiteli povolení k pobytu za určitým účelem a ten po celou dobu naplňovat. Pokud se to neděje, mohou jim české úřady zrušit víza či oprávnění k pobytu, anebo je neprodloužit.

Z hlediska postavení obětí domácího násilí je tedy rozhodující, jaký je jejich pobytový status. Pokud je pobyt obětí domácího násilí vázaný na agresora, ukončením vztahu, manželství či opuštěním společné domácnosti, může člověk o oprávnění k pobytu přijít. Různé parametry takových situací rozebírá manuál Nebudu obětí.

Jednou z takových situací může být „pobytové oprávnění za účelem sloučení rodiny“ — například při smíšených manželstvích, kdy jeden z partnerů je Čech a druhý z Ukrajiny. Rozvedou-li se a pokud spolu jako pár nežili dostatečně dlouhou dobu, zákon umožňuje odebrání povolení k pobytu.

To sice zůstane ženě zachováno, rozvádí-li se z důvodu obzvlášť těžkých okolností, mezi nimiž je výslovně uvedeno i domácí násilí. „Jenomže to je někdy složité dokázat,“ upozorňuje právnička s bohatými zkušenostmi z praxe Klára Holíková.

Za pokus může stát změnit pobytový status, to jest přejít na jinou formu víza, například na zaměstnaneckou kartu nebo na podnikání. „Taková možnost má ovšem omezení v tom, že hodně cizinek je ve svém partnerském vztahu sociálně izolováno. Manžel po nich chce, aby trávily čas doma a staraly se o děti, a tak často nemají jak si jiné sociální vazby vybudovat. Nevědí o svých možnostech. A nevědí ani to, že pobyt lze změnit,“ vysvětluje Holíková.

V případě manželství cizinky s Čechem stačí, pokud má zdejší státní občanství dítě — pečující osoba může svůj nárok na pobyt v České republice navázat na ně. I to může být cesta, jak přestat záviset na agresorovi.

Co ale když nevyhraju

Připomeňme si, jak velkým společenským problémem domácí násilí je. Podle kampaně Úřadu vlády České republiky na podporu rovnosti žen a mužů v České republice nazvané To je rovnost, devět z deseti obětí domácího násilí se nikdy neobrátí na policii.

Mezi cizinci bude takové číslo zřejmě ještě vyšší. Proč ohlašují domácí násilí méně? Kromě faktorů, které jsme již uvedli, je tu i fakt, že část cizinců se obává úřadů, nechtějí na sebe upozorňovat, anebo mají strach z toho, že před nimi budou proti partnerovi, který je Čech, znevýhodněni. „Strašně se bojí toho, že v okamžiku, když se začne domácí násilí řešit, bude mít partner navrch a vyhraje například spor o děti,“ říká právnička Klára Holíková.

Uvádí příklad, kdy její klientka měla nejistý pobytový status. Manžel a její tchyně však už měli trvalý pobyt, odvezli děti úplně do jiného města na druhou stranu republiky, kde si podali žádost o předběžné opatření. „Úřady jim vyhověly, aniž by vůbec vyslechly druhou stranu. My svým klientkám a klientům stále říkáme, že se musí brát ohled na nejlepší zájem dítěte, a že pobytový status by v tom neměl hrát žádnou roli, ale pak se bohužel stanou takovéto případy,“ zlobí se.

Právě takové zkušenosti a obavy z podobných konců způsobují, že ženy nechtějí „komplikovat“ situaci a zavírají oči před útrapami, jimž je jejich partner vystavuje. U migrantek k tomu navíc někdy přistupuje tlak rodiny ze země původu.

„Rodina ženám říká, že to musí vydržet, přece se dobře provdaly a teď žijí na západě,“ komentuje případy, s nimiž se setkává, právnička Klára Holíková. Doplňuje, že rodiny v zemi původu mohou být navíc závislé na penězích, jež dostávají od svých příbuzných v zahraničí a o něž by po rozchodu přišli.

Tlak na ženu mohou působit i dětí. Líčí příklad skrytého domácího násilí, kdy před lety řešila případ vysoce postaveného člověka. „Při jednání vypadal jako velmi distingovaní pán, ukázalo se ovšem, že doma sahá k brutálnímu násilí. Tehdy dcera nechtěla, aby matka od otce odešla, přestože věděla, co se děje. Přemlouvala ji, ať to vydrží, že se otec určitě zase bude chovat hezky,“ vzpomíná právnička.

Agresor má slovo

Podle Kláry Holíkové je častým problémem i počínání policie. Nemají odpovídající zkušenosti a školení, jak mluvit a pracovat s lidmi, kteří nemluví česky vůbec anebo jen málo. Vyskytly se případy, kdy policie přišla ke nějakému akutnímu konfliktu, zbitá žena neuměla česky a celou situaci tak popisoval agresor. Policie pak vycházela z jeho výpovědí.

„A nejedná-li se o atak s viditelnými následky, občas mají tendenci to bagatelizovat,“ doplňuje Holíková. Uznává, že při podobných situaci je složité zjišťovat, jakým jazykem osoba mluví a hledat nějakého tlumočníka. Současně je ale přesvědčena, že tlumočník by neměl chybět aspoň u výslechu.

Známy jsou totiž případy, že někdo sebere odhodlání a na policii přijde osobně. Špatně mu tam ale rozumějí, a tak ho pošlou pryč s tím, že má přijít někdy jindy.

V podobných situacích může sehrát velmi užitečnou roli interkulturní pracovník, který není pouze tlumočníkem, ale má i hlubší znalosti kultury země, z níž dotyčná osoba pochází. Díky tomu ví, jak se v podobných okamžicích zachovat, je empatičtější a snáze se spolu s obětí domácího násilí mohou doberat k podstatě věcí.

V čem se může ještě lišit situace migrantek od českých žen? Právnička ze Sdružení pro integrací a migraci líčí, že se setkala i s případy, kdy orgány činné v trestním řízení dokonce omlouvaly násilí odlišnou mentalitou spjatou s jejich kulturou či národností.

Oběťmi nemusejí být jen ženy

Domácí násilí se ani mezi cizinci netýká pouze žen. „Setkal jsem se mnohokrát s muži, kteří mají za manželku Češku. Partnerka je pak fakticky násilným způsobem nutí k tomu, aby na ni vydělávali. Ona nepracuje a pouze poskytuje výhodu pobytu. Psychicky je vydírá a ubližuje jim,“ popisuje svoje zkušenosti z praxe Cihlář.

Podle Cihláře si často pod slovem násilí představujeme pouze fyzické útrapy, existuje však řada různých forem násilí. Z jeho zkušeností terapeuta plyne, že klienti častěji zakoušejí násilí psychické. „Může to vypadat třeba tak, že partner s výhodnějším statusem stupňuje vydírání a hrozí druhému, že pokud si bude stěžovat, doplatí na to vyhoštěním,“ vysvětluje.

Domácí násilí se nevyhýbá ani seniorům, kteří jsou přitom jednou z nejzranitelnějších skupin. Spousty rodičů mají totiž svá povolení k pobytu navázána na „děti“. Klára Holíková vysvětluje, jak takový případ může vypadat: vezmeme starší paní z Ukrajiny, která žije v České republice a má tu přechodný pobyt rodinného příslušníka, to znamená, že je vázaná na své potomky.

V případě, že zakouší domácí násilí, její situace je velmi složitá. Její důchod nemusí postačovat k tomu, aby mohla změnit pobytový status. A nemůže-li už z důvodu věku pracovat, nemá ani možnost zažádat si o zaměstnaneckou kartu.

„Na rozdíl od příkladů žen, které jsem popisovala, v tomto případě je zranitelnost ještě větší, protože nejde o ekonomicky aktivního člověka. Pokud je něčí jediný příjem důchod z Ukrajiny, nemá prakticky šanci se osamostatnit. A nalézt řešení je pak velice těžké,“ říká právnička.

Azylový systém a jeho nedostatky

Další zvláště zranitelnou skupinou jsou žadatelé o mezinárodní ochranu — uprchlíci. Azylový zákon na domácí násilí nepamatuje. Snad jen na paragraf o udělení azylu z důvodu příslušnosti k sociální skupině lze napasovat i domácí násilí. Sociální skupinou se tu mohou rozumět ženy, které jsou oběťmi strukturálního násilí.

Holíková popisuje, jak v začátcích své dlouholeté praxe řešila případy žen ze Somálska. Nejednalo se u nich o případy splňující zdejší pojetí domácího násilí, ale o páchání obřízky a hrozbu znásilňování. Spadaly tak do sociální skupiny, která je skutečně v dané zemi perzekvována a napadána jako celek; obřízku tolerují i tamější úřady. Ženy ze Somálska pak na základě uvedeného paragrafu měly nárok na mezinárodní právní ochranu.

Není to však ideální řešení. Právní prostředí pro všechny ženy, Češky i cizinky, jež jsou oběťmi domácího násilí, by mohlo zlepšit přijetí Istanbulské úmluvy. „Jde o klasickou mezinárodní dohodu, která velmi komplexně řeší jak prevenci, tak sankce a postihy,“ shrnuje její přínosy Holíková. S přijetím Istanbulské úmluvy ovšem Česká republika otálí.

Česká republika patří spolu s Bulharskem, Maďarskem, Litvou, Lotyšskem a Slovenskem k půltuctu zpozdilých zemí Evropské unie, jež zatím neratifikovaly ani Istanbulskou úmluvu o násilí na ženách a domácím násilí. Kresba Rada Evropy

Podle Organizace spojených národů každá třetí žena nebo dívka během svého života zažije násilí. Migrantky patří k zvláště ohroženým skupinám, protože jejich pozice je z definice v řadě ohledů zranitelnější.

Zprvu často neznají ani jazyk, hůře se orientují v odlišném kulturním prostředí, nemají sociální vazby a neznají všechna svá práva. Největší ochotu řešit otázku domácího násilí tak mezi cizinkami projevují ženy, které již mají v České republice trvalý pobyt. To znamená, že se nemusejí obávat deportace. Český stát má v tom, aby dodal všem obětem domácího násilí odvahu promluvit bohužel stále velké rezervy — a ve vztahu k občanům jiných zemí to platí v násobné míře.

Text vznikl s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost Deník Referendum a nemusí odrážet postoje EU.

advertisment
Diskuse

„Česká republika nedělá dost ani pro oběti domácího násilí u vlastních občanů. O to horší je situace cizinců.“

Z hlediska autorky:

Nevím, jestli Vám přijde v pořádku požádat „někoho“ o nezištnou pomoc a když ji poskytne jak umí, tak ho pomlouvat. Afghánistán tedy pro oběti domácího násilí dělá více než Česká republika? Podle progresivistického hlediska, za něž autorka nyní bojuje, je za domácí násilí odpovědný spíše stát, nebo jsou příčinou tohoto domácího násilí spíše ty nevhodné kulturní zvyklosti, tradice a předsudky, které je údajně potřeba vymýtit? Ztotožňuje se autorka s myšlenkou multikulturalismu? (Smíme mít v ČR svoje vlastní kulturní zvyklosti nějak podobně, jako na ty kulturní zvyklosti mají právo třeba muslimové?)

Reálným dopadem článku pak není zlepšení situace cizinců, ale naopak posílení společenského konfliktu, který situaci cizinců zhoršuje.

MP
May 1, 2022 v 11.44
Jiřímu Nushartovi

Jděte do háje.

Kolik generací předků svázaných s pražskou pravidelně poblitou dlažbou anebo s moravskou kupkou hnoje musí podle Vás člověk mít, aby směl říkat pravdu o tom, že se v České republice neděla pro oběti domácí násilí tolik, kolik bychom mohli - tedy nedělá se dost?

Vždyť to, pane Profante, říkám, že reálným dopadem článku je posílení konfliktu, který situaci zhoršuje. (Jinak byste mě neposílal do háje a prostě byste reagoval na položené otázky.)

MP
May 1, 2022 v 15.25
Ale nikoliv...

Tady není, co vyostřovat. Civilizovaný člověk, lhostejno zda v českých zemích, v Afghánistánu nebo Turecku považuje týrání žen a dětí za zhovadilost. A pak existují fundamentalisté, kteří hledají různé důvody, proč se tomuto svinstvu nebránit systémově. Například idioti, kteří žvaní o genderové ideologii v Istambulské smlouvě.

K tomu, abych takovými pohrdal, opravdu nepotřebuji žádný článek od FR.

To, na co jsem reagoval, nebyl obsah článku, ale Váš rasistický výron, kterýsi navíc dovolujete nazývat otázkami.

Opět, pane Profante, zcela záměrně vyostřujete konflikt tím, že mi podsouváte společensky diskreditující stanovisko, které nezastávám.

Zapamatujte si už jednou, že civilizovaný člověk například ze skutečnosti Čapkova nesouhlasu s komunistickým (systémovým) programem „na ochranu dělníků“ nevyvozuje to, že by Karel Čapek schvaloval týrání dělníků. Čapek byl prostě proti komunistům a proti jejich SKUTEČNÉMU programu, nikoliv proti dělníkům (týraní - mimo jiné i těch dělníků - se pak v padesátých letech dopouštěli samotní komunisté).

Stejně tak, pane Profante, alespoň trochu inteligentní člověk nemůže z mého nesouhlasu s programem progresivistickým vyvozovat můj (údajný) souhlas s týráním žen a dětí.

Jako byl Čapek proti komunismu, protože mu na dělnících záleželo, jsem já proti progresivismu, protože mi záleží na osudu žen a dětí a protože jsem proti jejich týrání, které progresivismus bohužel právě umožňuje. Pokud budete mít zájem, tak Vám to vysvětlím blíže. (Chápu, že stejně jako zapálení komunisté před válkou toto nebezpečí komunismu pro samotné dělníky vůbec nevnímali, tak ani Vy nebezpečí progresivismu pro samotné ženy a děti nevnímáte také. A také chápu, že zapálený komunista si nic takového vysvětlit nenechal...)

MP
May 2, 2022 v 8.54
Jiřímu Nushartovi

Promiňte, jsem opravdu bezohledný. Vždycky znova zapomínám, že neumíte číst.

Takže opět ad usum Nusharti ve větách, pokud možno prostých:

a) Vyčítám Vám Vaší sprostotu vůči FR. Naznačujete, že nemá co mluvit do poměrů v Česku. Žije tu sice od dětství, ale její rodiče vyrůstali jinde.

b) Vyčítám Vám idiotskou myšlenku, že by se měla pravda uznávat podle toho, odkud pochází ten, kdo ji vyslovil.

c) Odpovídám na Vaší otázku: Smíme mít v ČR "svoje vlastní kulturní zvyklosti"?

Ano, smíme. V případě domácího násili tato kulturní zvyklost u kulturních Čechů znamená systematické potlačování domácího násilí.

d) Jak bylo ukázáno, článek paní Fatimy mohl u hloupých fanatických idiotů vyvolat pobouřenou reakci. To ale není vyostřování situaci, oni proto nebudou hloupější a fanatičtější.

Pane Profante,

„člověk je funkčně gramotný tehdy, jestliže nabyl dovedností ve čtení umožňujících mu, aby byl efektivně zapojen do aktivit, ve kterých se v jeho kultuře nebo skupině normálně předpokládá gramotnost“.

Jestliže tedy chcete být efektivně zapojen do diskuse, měl byste umět rozlišit svoje vlastní asociace, které ve Vás text vyvolává, od skutečného obsahu sdělení, a měl byste být schopen reagovat na otázky tak, jak byly položeny. Dovolím si Vám ty otázky připomenout:

1. Dělá Afghánistán pro oběti domácího násilí víc než Česká republika?

2. Je podle progresivistického hlediska za domácí násilí odpovědný spíše stát, nebo jsou příčinou tohoto domácího násilí spíše ty nevhodné kulturní zvyklosti, tradice a předsudky, které je (údajně) potřeba vymýtit? 

3. Ztotožňuje se autorka s myšlenkou multikulturalismu? 

-------------------------------

Otázka, zda Afghánistán dělá pro oběti domácího násilí víc než Česká republika není otázkou řečnickou, je úvodem k otázce po odpovědnosti za (domácí) násilí, tedy zda toto násilí je podmíněno spíše nečinností státu, nebo je naopak podmíněno spíše kulturními zvyklostmi, tradicemi a předsudky, které je jednak „potřeba vymýtit“, které ale současně z hlediska multikulturalismu mají naopak právo na své zachování a jsou dokonce vnímány třeba i jako obohacení různorodé a pestré multikulturní společnosti.

Jde tedy o to, zda tento koncept netrpí vnitřními rozpory a nevede v konečném důsledku k nějaké podobné situaci, jako je ta v Afghánistánu. To by si pak lidé, kteří přišli z těchto zemí, v tom horizontu nějaké bližší či vzdálenější budoucnosti asi moc nepomohli.

MP
May 2, 2022 v 15.21
Ano

Už jsem se Vám omluvil. nejste schopen číst a chápat složitější myšlenky, takže opravdu na Vaší úrovni:

Jděte se svými rasistickými otázkami do řiti.

Zda a jak se zabraňuje domácímu násilí v Afghánistánu nemá nic společného s tím, že v České republice neděláme v této oblasti to, co bychom mohli a měli.

Je, pane Profante, samozřejmě úplně v pořádku, že to, jak se zabraňuje domácímu násilí v Afghánistánu, nemá nic společného s tím, jak se v této věci postupuje v České republice.

Vaší kompetencí ale pochopitelně není rozhodovat o tom, co bychom v té věci měli dělat nebo nedělat. Jako příslušník intelektuální elity se jistě na tato témata můžete zúčastnit různých debat - pokud ovšem při těch debatách dokážete zachovat určitá společenská pravidla. Pokud tato společenská pravidla zachovat nedokážete, můžete se těch debat zúčastnit jistě také, ale ne již jako příslušník intelektuální elity, nýbrž jako příslušník lůzy. (Abyste rozuměl - podle sociologické encyklopedie jde o sociální vrstvu vydělující se z ostatní společnosti svojí agresivitou, amorálností, egoismem, nekulturností atd. Jde o osoby s výrazně negativistickým vztahem k sociálnímu řádu a nedostatkem porozumění pro celospolečenské zájmy.)

MP
May 3, 2022 v 13.9
Proboha

Nusharte, Vy riskujete. Takové složité věty. Pamatujte se. Mohl by se Vám přehřát mozek a vybouchnout hlava. Tedy, žádná škoda, ale chudák ten, co to po Vás bude uklízet. Možná byste měl při psaní komentářů pro jistotu užívat motocyklistickou přilbu. Ta se pak jen vypláchne.

Vida, „humanistický“ fundamentalista Profant vyhrožuje fyzickou likvidací názorového oponenta. Není už čas kontaktovat policii, pane Profante?

MP
May 4, 2022 v 18.57
Kvůli Vašemu sebepoškozování?

Myslím, že policie má důležitější starosti než zda Vám hrozí přehřátí mozku. A navíc jsem, jak víte, stran euthanasie velmi liberální.

Eutanazie je, pane Profante, usmrcení na žádost (nejde o nechtěnou smrt v důsledku jiné činnosti). Velmi liberální přístup k eutanazii znamená, že na žádost někoho jiného než toho, kdo je usmrcen. Třeba Boris Němcov nebo Anna Politkovská byli také usmrceni na žádost někoho jiného. Snad tedy chápete, že Váš velmi liberální přístup k eutanazii je mi poněkud proti mysli.

Pokus o pokračování rozumného rozhovoru bez šílených výlevů nenávisti

Co, pane Profante, říkáte na tuto myšlenku:

„Rasismus nebo sexismus dříve znamenal posuzovat jednotlivce primárně na základě jeho rasy nebo pohlaví, dnes jimi je naopak skutečnost, že rasu či pohlaví nevezmeme v potaz. [Dnes je „rasismem“ to, že rasu nevezmeme v potaz - tedy rasismem je dnes bohužel právě to, co dříve bylo bojem proti rasismu!] Nediskriminace znamenala nerozlišování a rovný přístup, dnes suverénně požaduje rozlišování a nerovný přístup na základě původu, rasy či pohlaví...“

„Zahrnout názorové příkopy v české společnosti a smířit v on-line prostředí nesmiřitelné oponenty se v červnu pokusí projekt Česko si povídá...

Ambicí projektu je přivést tváří v tvář lidi, kteří si doteď na internetu jen nadávali, a zmenšit jejich vzájemnou nevraživost...

Názorový oponent jim také přestal připadat tak zlý, špatně informovaný a neschopný...

Ani v jednom případě se diskutující tváří v tvář nenapadli fyzicky ani slovně...“

https://www.novinky.cz/domaci/clanek/cesko-si-povida-a-snazi-se-zakopat-nazorove-prikopy-mezi-lidmi-40394934

IH
May 7, 2022 v 22.49

Na podobné projekty se můžeme dívat pozitivně. Zároveň je ovšem třeba uvědomovat si, že představitelé bojujících stran, myslím teď ve válečném konfliktu, se přece rovněž nenapadají, je-li jim setkat se a jednat. Propaganda ovšem proto nepřestane jet na plné obrátky.

Lidé, kteří se jali "nosit vodu", ukáží, že nejsou horší než jejich oponenti, je to ostatně jednodušší a normálnější, dá se tím získat i kousek renomé a pak zase do práce!

MP
May 10, 2022 v 11.57
Ten projekt má určitě potenciál

A) Poskytne několika lidem peníze na práci, která není oblbující dřina -- reportérům, sociologům atd.

B) Ukáže se, že se něco dělá.

Jinak to bohužel stojí na podivných předpokladech:

- Lidé spolu nemluví, protože je oddělují příkopy mezi sociálnímu bublinami.

-- Nejsnáze se toto nemluvení prolomí v mediálně přenášené diskusi. Zřejmě se předpokládá, že k otevřené a navzájem vstřícné diskusi výrazně přispívá mikrofonový šok, obava z trapnosti a jistota, že mluvčího sledují ti z "jeho strany" a očekávají, že to tomu odnaproti natře. A určitě nehrozí, že to bude působit jako odlika "Máte slovo".

Nevěřím, že by první premisa platila. Mluvím dnes a denně s lidmi, se kterými se neshodnu na politických preferencích, v tvz. kulturních tématech a někdy mi dokonce tvrdí, že existují lepší piva než plzeňský Prazdroj, že se nemá pít často káva nebo že Michal David se dá poslouchat.

A pokud by existovali lidé, kteří přes ty příkopy nechtějí či neumějí mluvit s druhými, pak dvouhodinový rozhovor nepomůže.

+ Další komentáře