„Už jsem nemohla dál pokračovat,“ říká Olga. „Naše manželství nikdy nebylo ideální, jenomže tady se to mnohem zhoršilo,“ vypráví lámanou češtinou. Do České republiky uprchla s manželem a dětmi před zhruba dvěma lety z východní Ukrajiny. V České republice pak požádali o azyl.

Při našem rozhovoru je zprvu nervózní a má pocit, že ji nemůžu rozumět, vzdychá. Uklidním ji tím, že odpovím v ruštině. Musím se přiznat, že moje ruština je ještě horší než její čeština. Vychází to ale, a Olga se rozpovídá.

Manžel začal pít. Skoro každý večer se opil a jeho stav se podle Olgy — čekáním na azyl a nejistotou — zhoršoval. Byl agresivní a bil ji. A to i před dětmi. Právě děti jsou spolu se ženami nejčastější skupinou, která se stává oběťmi násilí v rámci rodiny. Podle statistik organizace ACORUS se domácí násilí v devětašedesáti procentech případů odehrává za přítomnosti dětí.

V případě Olgy to tak bylo skoro pokaždé. Jednou ji manžel zbil tak, že sousedé museli zavolat sanitku. „Přišla i policie. Hodně jsme se lekla, bylo to těžké,“ vypráví přerývaně.

Manžel po několika dalších incidentech dostal zákaz přiblížit se na sto metrů. Ani to ale nepomohlo. Dál vyhrožoval. „Jeden den mi brečel do telefonu, druhý den zase vyhrožoval. Říkal mi, že nám ublíží, že policie stejně nestihne přijet včas, že mi ublíží, až budu venku. Bála jsem se chodit ven,“ pokračuje ve vyprávění. Olga se odmlčí, a pak hlasem z nějž je slyšet úleva řekne: „Nakonec ho deportovali.“

Oběti jsou ze západu i z východu

Pro psychoterapeuta Františka Cihláře dlouhodobě pracujícího s cizinci, je to téma, které často řeší se svými klienty ze západních i východních zemí. „Jedná se o téma, které se objevuje často. Pokud neřešíme partnerské násilí právě probíhající v České republice, řešíme jejich zážitky z minulosti. Čili v dětství nebo v období dospívání,“ říká psychoterapeut.

Stejně jako v běžné populaci i mezi cizinci se případy domácího násilí zkrátka vyskytují. Oproti českým občanům jsou ale svým postavením v řadě ohledů znevýhodněni.

„Jejich zranitelnost je vyšší z mnoha důvodů. Mohou to být jazykové bariéry, nízké povědomí o právech, sociální izolace či pobytový statut v České republice,“ říká Cihlář. To z nich podle Cihláře dělá snadnější oběti a způsobuje, že se násilí neumějí účinně bránit či se bojí dostupných možností obrany využít.

Narazí-li na případy domácího násilí, v prvé řadě je nahlásí policii, občas také zařizuje nutnou návštěvu lékaře. Když se násilí opakuje a hrozí, že by se mohlo stupňovat, řeší možnosti azylového bydlení, odchodu od partnera a také vydání zákazu přiblížení.

„Snažíme se obětí tímto procesem provést, jak prakticky, tak psychicky. Mojí rolí v takových situacích je snažit se z velmi nevýhodné pozice zneužívaného člověka dostat klienta do pozice, kdy se ze stresové situace vymaní. Společně také budujeme základy sebedůvěry. Aby byl člověk schopen žít samostatně a na násilníkovi nebyl závislý.“

I Olga by chtěla navštěvovat terapii, ale nemá na ni čas. „Musím pracovat. Mám tří dětí a hodně starostí,“ říká. Vypráví, že dnes už je na tom mnohem lépe, ale na začátku, když se ve stresové situaci ocitla, byla hodně špatná. Měla pocit, že ji nikdo nemůže pomoct. A cítila se sama.

Nechtějí ztratit pobyt

Olga se nakonec obrátila na sociální pracovníky ve Sdružení pro integrací a migraci — SIMI. S právními věcmi ji pomáhá Klára Holíková, právnička, která pro SIMI pracuje. „Jednou z podstatných okolností, které zvyšují zranitelnost migrantů a migrantek, je mimo jiné obava ze ztráty oprávnění k pobytu,“ začíná svůj výklad.

Zákon o pobytu cizinců je postaven na principu tak zvaného účelu pobytu a jeho plnění. Týká se to všech, kdo nemají oprávnění k trvalému pobytu — musejí být držiteli povolení k pobytu za určitým účelem a ten po celou dobu naplňovat. Pokud se to neděje, mohou jim české úřady zrušit víza či oprávnění k pobytu, anebo je neprodloužit.

Z hlediska postavení obětí domácího násilí je tedy rozhodující, jaký je jejich pobytový status. Pokud je pobyt obětí domácího násilí vázaný na agresora, ukončením vztahu, manželství či opuštěním společné domácnosti, může člověk o oprávnění k pobytu přijít. Různé parametry takových situací rozebírá manuál Nebudu obětí.

Jednou z takových situací může být „pobytové oprávnění za účelem sloučení rodiny“ — například při smíšených manželstvích, kdy jeden z partnerů je Čech a druhý z Ukrajiny. Rozvedou-li se a pokud spolu jako pár nežili dostatečně dlouhou dobu, zákon umožňuje odebrání povolení k pobytu.

To sice zůstane ženě zachováno, rozvádí-li se z důvodu obzvlášť těžkých okolností, mezi nimiž je výslovně uvedeno i domácí násilí. „Jenomže to je někdy složité dokázat,“ upozorňuje právnička s bohatými zkušenostmi z praxe Klára Holíková.

Za pokus může stát změnit pobytový status, to jest přejít na jinou formu víza, například na zaměstnaneckou kartu nebo na podnikání. „Taková možnost má ovšem omezení v tom, že hodně cizinek je ve svém partnerském vztahu sociálně izolováno. Manžel po nich chce, aby trávily čas doma a staraly se o děti, a tak často nemají jak si jiné sociální vazby vybudovat. Nevědí o svých možnostech. A nevědí ani to, že pobyt lze změnit,“ vysvětluje Holíková.

V případě manželství cizinky s Čechem stačí, pokud má zdejší státní občanství dítě — pečující osoba může svůj nárok na pobyt v České republice navázat na ně. I to může být cesta, jak přestat záviset na agresorovi.

Co ale když nevyhraju

Připomeňme si, jak velkým společenským problémem domácí násilí je. Podle kampaně Úřadu vlády České republiky na podporu rovnosti žen a mužů v České republice nazvané To je rovnost, devět z deseti obětí domácího násilí se nikdy neobrátí na policii.

Mezi cizinci bude takové číslo zřejmě ještě vyšší. Proč ohlašují domácí násilí méně? Kromě faktorů, které jsme již uvedli, je tu i fakt, že část cizinců se obává úřadů, nechtějí na sebe upozorňovat, anebo mají strach z toho, že před nimi budou proti partnerovi, který je Čech, znevýhodněni. „Strašně se bojí toho, že v okamžiku, když se začne domácí násilí řešit, bude mít partner navrch a vyhraje například spor o děti,“ říká právnička Klára Holíková.

Uvádí příklad, kdy její klientka měla nejistý pobytový status. Manžel a její tchyně však už měli trvalý pobyt, odvezli děti úplně do jiného města na druhou stranu republiky, kde si podali žádost o předběžné opatření. „Úřady jim vyhověly, aniž by vůbec vyslechly druhou stranu. My svým klientkám a klientům stále říkáme, že se musí brát ohled na nejlepší zájem dítěte, a že pobytový status by v tom neměl hrát žádnou roli, ale pak se bohužel stanou takovéto případy,“ zlobí se.

Právě takové zkušenosti a obavy z podobných konců způsobují, že ženy nechtějí „komplikovat“ situaci a zavírají oči před útrapami, jimž je jejich partner vystavuje. U migrantek k tomu navíc někdy přistupuje tlak rodiny ze země původu.

„Rodina ženám říká, že to musí vydržet, přece se dobře provdaly a teď žijí na západě,“ komentuje případy, s nimiž se setkává, právnička Klára Holíková. Doplňuje, že rodiny v zemi původu mohou být navíc závislé na penězích, jež dostávají od svých příbuzných v zahraničí a o něž by po rozchodu přišli.

Tlak na ženu mohou působit i dětí. Líčí příklad skrytého domácího násilí, kdy před lety řešila případ vysoce postaveného člověka. „Při jednání vypadal jako velmi distingovaní pán, ukázalo se ovšem, že doma sahá k brutálnímu násilí. Tehdy dcera nechtěla, aby matka od otce odešla, přestože věděla, co se děje. Přemlouvala ji, ať to vydrží, že se otec určitě zase bude chovat hezky,“ vzpomíná právnička.

Agresor má slovo

Podle Kláry Holíkové je častým problémem i počínání policie. Nemají odpovídající zkušenosti a školení, jak mluvit a pracovat s lidmi, kteří nemluví česky vůbec anebo jen málo. Vyskytly se případy, kdy policie přišla ke nějakému akutnímu konfliktu, zbitá žena neuměla česky a celou situaci tak popisoval agresor. Policie pak vycházela z jeho výpovědí.

„A nejedná-li se o atak s viditelnými následky, občas mají tendenci to bagatelizovat,“ doplňuje Holíková. Uznává, že při podobných situaci je složité zjišťovat, jakým jazykem osoba mluví a hledat nějakého tlumočníka. Současně je ale přesvědčena, že tlumočník by neměl chybět aspoň u výslechu.

Známy jsou totiž případy, že někdo sebere odhodlání a na policii přijde osobně. Špatně mu tam ale rozumějí, a tak ho pošlou pryč s tím, že má přijít někdy jindy.

V podobných situacích může sehrát velmi užitečnou roli interkulturní pracovník, který není pouze tlumočníkem, ale má i hlubší znalosti kultury země, z níž dotyčná osoba pochází. Díky tomu ví, jak se v podobných okamžicích zachovat, je empatičtější a snáze se spolu s obětí domácího násilí mohou doberat k podstatě věcí.

V čem se může ještě lišit situace migrantek od českých žen? Právnička ze Sdružení pro integrací a migraci líčí, že se setkala i s případy, kdy orgány činné v trestním řízení dokonce omlouvaly násilí odlišnou mentalitou spjatou s jejich kulturou či národností.

Oběťmi nemusejí být jen ženy

Domácí násilí se ani mezi cizinci netýká pouze žen. „Setkal jsem se mnohokrát s muži, kteří mají za manželku Češku. Partnerka je pak fakticky násilným způsobem nutí k tomu, aby na ni vydělávali. Ona nepracuje a pouze poskytuje výhodu pobytu. Psychicky je vydírá a ubližuje jim,“ popisuje svoje zkušenosti z praxe Cihlář.

Podle Cihláře si často pod slovem násilí představujeme pouze fyzické útrapy, existuje však řada různých forem násilí. Z jeho zkušeností terapeuta plyne, že klienti častěji zakoušejí násilí psychické. „Může to vypadat třeba tak, že partner s výhodnějším statusem stupňuje vydírání a hrozí druhému, že pokud si bude stěžovat, doplatí na to vyhoštěním,“ vysvětluje.

Domácí násilí se nevyhýbá ani seniorům, kteří jsou přitom jednou z nejzranitelnějších skupin. Spousty rodičů mají totiž svá povolení k pobytu navázána na „děti“. Klára Holíková vysvětluje, jak takový případ může vypadat: vezmeme starší paní z Ukrajiny, která žije v České republice a má tu přechodný pobyt rodinného příslušníka, to znamená, že je vázaná na své potomky.

V případě, že zakouší domácí násilí, její situace je velmi složitá. Její důchod nemusí postačovat k tomu, aby mohla změnit pobytový status. A nemůže-li už z důvodu věku pracovat, nemá ani možnost zažádat si o zaměstnaneckou kartu.

„Na rozdíl od příkladů žen, které jsem popisovala, v tomto případě je zranitelnost ještě větší, protože nejde o ekonomicky aktivního člověka. Pokud je něčí jediný příjem důchod z Ukrajiny, nemá prakticky šanci se osamostatnit. A nalézt řešení je pak velice těžké,“ říká právnička.

Azylový systém a jeho nedostatky

Další zvláště zranitelnou skupinou jsou žadatelé o mezinárodní ochranu — uprchlíci. Azylový zákon na domácí násilí nepamatuje. Snad jen na paragraf o udělení azylu z důvodu příslušnosti k sociální skupině lze napasovat i domácí násilí. Sociální skupinou se tu mohou rozumět ženy, které jsou oběťmi strukturálního násilí.

Holíková popisuje, jak v začátcích své dlouholeté praxe řešila případy žen ze Somálska. Nejednalo se u nich o případy splňující zdejší pojetí domácího násilí, ale o páchání obřízky a hrozbu znásilňování. Spadaly tak do sociální skupiny, která je skutečně v dané zemi perzekvována a napadána jako celek; obřízku tolerují i tamější úřady. Ženy ze Somálska pak na základě uvedeného paragrafu měly nárok na mezinárodní právní ochranu.

Není to však ideální řešení. Právní prostředí pro všechny ženy, Češky i cizinky, jež jsou oběťmi domácího násilí, by mohlo zlepšit přijetí Istanbulské úmluvy. „Jde o klasickou mezinárodní dohodu, která velmi komplexně řeší jak prevenci, tak sankce a postihy,“ shrnuje její přínosy Holíková. S přijetím Istanbulské úmluvy ovšem Česká republika otálí.

Podle Organizace spojených národů každá třetí žena nebo dívka během svého života zažije násilí. Migrantky patří k zvláště ohroženým skupinám, protože jejich pozice je z definice v řadě ohledů zranitelnější.

Zprvu často neznají ani jazyk, hůře se orientují v odlišném kulturním prostředí, nemají sociální vazby a neznají všechna svá práva. Největší ochotu řešit otázku domácího násilí tak mezi cizinkami projevují ženy, které již mají v České republice trvalý pobyt. To znamená, že se nemusejí obávat deportace. Český stát má v tom, aby dodal všem obětem domácího násilí odvahu promluvit bohužel stále velké rezervy — a ve vztahu k občanům jiných zemí to platí v násobné míře.

Text vznikl s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost Deník Referendum a nemusí odrážet postoje EU.