Byla to údajně největší manifestace tohoto typu ve Francii vůbec. Násilí na ženách a jejich obtěžování je jedním z nejrozšířenějších zel dnešního světa, podle statistik ho zažívá velká část žen v Evropě i na světě, tedy i v Čechách a na Moravě.

Každý rok zemře ve světě rukou svého partnera, bývalého partnera nebo člena rodiny šokujících 43.600 žen, mnohonásobně víc než terorismem. Média o tom ale mluví málo.

Podobné průvody prošly v sobotu i v padesáti městech Francie, dohromady údajně osmdesát tisíc osob. Organizovalo je hnutí My všechny (#NousToutes), podpořila je petice několika stovek známých žen, také petice právníků. Dostalo se jim podpory od lékařů, psychiatrů, advokátů, odborů.

Účastnice žádaly konec beztrestnosti agresorů, „Když říkám Ne, znamená to Ne“ bylo jedním z hesel. Požadovaly také „výraznou prevenční politiku ze strany institucí, jež by vedla ke změnám v chování, od útlého věku povinnou výchovu k nenásilí a k rovnosti mezi kluky a dívkami“, „systematické školení profesionálů, na které se oběti obracejí“, „navýšení finančních prostředků pro nevládní organizace“.

To všechno podle nich ale také vyžaduje změněný pohled soudů na sexuální a sexistické obtěžování. Proto manifestaci předcházela petice právníků žádající zavedení trestního postihu za sexistické obtěžování.

Francouzky vědí o čem mluví

Francie je jednou ze zemí, kde se ženám jakožto ženám žije v rámci planety relativně nejlépe. Rovnost žen je reflektována na nejvyšších místech státu včetně prezidentského páru. Macron prohlásil, že rovnost mužů a žen bude jednou z priorit jeho vlády, hodně se v tom angažuje i jeho žena Brigitte.

Práva žen se tam začala postulovat už před více než dvěma sty lety za revoluce, tady publikovala v roce 1791 Olympe de Gouges „Deklaraci práv ženy a občanky“. Tady napsala Simone de Beauvoir své „Druhé pohlaví“, jednu z klíčových knih poválečného feminismu. Tady zrodila revolta roku 1968 silné ženské hnutí, trochu jiné než je to angloamerické, tady prosadila v parlamentu v roce 1974 právo na interrupci pravo-centristická politička Simone Veilová. Práva žen mají ve francouzské vládě už od roku 1974 svoji ministryni nebo státní tajemnici, ta dnešní je přímo podřízena premiérovi.

Nedávné výroky dnešního předsedy Senátu ČR nebo spisovatele Viewegha zesměšňující sexuální obtěžování a vynucený sex na ženách by si dnes ve Francii žádný veřejný činitel nedovolil. Skončil by patrně před soudem a určitě by vyvolal vlnu protestů od veřejně známých osob a novinářů. Takové řeči si nedovolují ani politici krajních extrémů.

Francouzská společnost se ve svém celku posunula ohledně práv žen a jejich důstojnosti hodně daleko. Devadesát procent Francouzů, tedy i většina mužů, třeba souhlasí s tím, aby bylo obtěžování žen na ulici, nemístné poznámky, hvízdání, nepatřičná gesta, penalizováno.

Přes to všechno ale i v téhle zemi zažívá spousta žen v denním životě obtěžování, agresivitu, násilí sexismu. V roce 2016 tu každý třetí den zemřela rukou svého muže nebo bývalého partnera jedna žena (v České republice jich bylo osmatřicet). Každoročně je obětí násilí z jejich strany 220 tisíc žen, každý den je jich 250 znásilněno. V profesionálním životě to vypadá tak, že každá třetí žena tam zažila nebo zažívá sexuální obtěžování.

Jen v loňském roce zažilo sexuální obtěžování ve veřejném prostoru a v dopravních prostředcích 24 % Francouzek. Téměř polovinu z nich někdo v jejich životě proti jejich vůli na ulici pronásledoval, 86 % Francouzek zažilo za svůj život sexuální nebo sexistické násilí nebo obtěžování. Čili téměř každá. Nejvíc pochopitelně mladé ženy a ženy z chudších vrstev.

Francie proto letos hodlá přijmout zákon, který by tvrději postihoval nejen vyložené násilí, ale i sexistické obtěžování ve veřejném prostoru, urážky, nevhodné chování, vynucené doteky.

#MeToo přineslo desetitisíce smutných svědectví

Když se před rokem spustila na Twitteru akce #MeToo (Mně taky… se to stalo), uvolnila hlas desetitisícům žen. Včetně českých. Mnohé z nich poprvé v životě, často po mnoha letech, dostaly naději, že mohou mluvit o traumatech a bolesti, jaké zažily od násilnických strýčků, příbuzných, šéfů, kolegů, kněží, především katolických.

Rok existence téhle akce ukázal, že zneužívání žen a jejich obtěžování je široce rozšířený fenomén, že ho zažila většina žen, často mnohokrát v životě. Že to není pár ojedinělých případů, které se stanou náhodou a jsou vybočením z normálu.

Že tohle násilnictví velká část společnosti, hlavně muži, považují za normál a v určitých situacích se neváhají takhle chovat. #MeToo také ukázalo, že ženám obtěžování vůbec nepřijde jako něco vtipného a společensky veselého ani jako projev zdravé mužskosti, jak si někteří muži myslí, ale že jim působí psychické rány a traumata, která je poznamenají na léta nebo i na celý život.

#MeToo teď dalo mnoha ženám naději, že agresor nezůstane nepotrestán, jak to bylo donedávna běžné. Loni jen v Paříži stoupl počet oznámení sexuálního násilí o čtvrtinu.

#MeToo ukázalo, že je-li obtěžování žen společenským fenoménem, musí se také společensky a politicky řešit, že to není otázka jen pro pár individuálně pracujících psychologů. Ukázalo se také, že společnost o něm ví velmi málo. A že je pro pochopení toho fenomenu je třeba mít adekvátní informace, tedy dotazovat se žen nejrůznějších profesí a společenských vrstev po jejich zážitcích a zkušenosti.

Že je třeba pracovat na prevenci, začít širokou vysvětlující akci na školách, na univerzitách a mezi muži. Že je třeba vytvořit pro poraněné ženy místa, kde mohou svůj traumatizující zážitek oznámit, kde dostanou první pomoc psychologa. Nemohou to být jen policejní stanice.

Že stíhatelná by neměla být jen ta nejhorší forma, znásilnění, ale i mnoho jiných projevů obtěžování. Že tohle všechno musí dělat stát. Že to nemůže nechat jen na několika občanských organizacích, které mají omezené možnosti a nevědí ani, zda je stát příští rok podpoří. #MeToo prostě ukázalo, že násilí a obtěžování je problémem mužů a násilnických vzorců chování. Tedy výchovy a životních modelů.

Obtěžování bude ve Francii trestným činem

Ve Francii se na základě četných svědectví, jež přineslo #MeToo, některé instituce pustily do zjišťování, jak to skutečně v oblasti jejich působení vypadá. Třeba nemocnice a lékařské komory. Vyšla najevo alarmující čísla, začaly se ozývat ženy nejrůznějších profesí.

Macronova vláda nedávno prosadila, aby se obtěžování stalo z přestupku trestným činem. A od úterka 27. listopadu spustila internetovou platformu, kam se mohou postižené ženy obrátit a kde jim pomůže speciálně školený policista. Tedy reprezentant státu, profesionál. Nedávno v Paříži také organizovali běh žen, který poukázal na skutečnost, že během joggingu je téměř polovina žen předmětem vulgárních poznámek, pokřiků a nadávek.

Jiná země: Švédsko, jež má image tolerantního emancipovaného státu. Tady mělo Metoo efekt sněhové koule, během pár dní po jeho začátku se s odhaleními sexistického obtěžování ze strany šéfů a kolegů ozvaly ženy snad všech profesních odvětví.

Nejdřív přišel text 450 hereček, potom se ozvalo šest set pěvkyň, pak přes čtyři tisíce právniček, tisícovka političek, stovky hudebnic, sportovkyně, dokonce farářky. Celkem sedmdesát tisíc žen ze všech možných oblastí.

Jak jsme na tom my?

Jak jsme na tom v Čechách a na Moravě? #MeToo kromě pár nechutných vtípků a zlehčujících výroků nic většího nevyvolalo? Vzaly téma obtěžování žen vážně nějaké profesní či státní instituce? Začaly si zjišťovat, jak to u nich vypadá? Hledat řešení?

Ministerstvo školství se nedávno obrátilo na vysoké školy a fakulty, aby se problému věnovaly. Jaká byla reakce? A co střední školy? Něco prý běží i na Ministerstvu dopravy. To je ale všechno? Problém, který se týká poloviny obyvatel, nikoho nezajímá?

K potírání násilí na ženách si vlády sedmačtyřiceti států Rady Evropy vytvořily nástroj. Zvaný Úmluva o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, lidově Istanbulská úmluva (s Istanbulem má společného jen to, že ji tam Rada Evropy přijala na svém zasedání). Je to pozitivní dokument, jehož zavedení v praxi by pomohlo spoustě žen. Podepsaly ho desítky států včetně České republiky, jednatřicet jich ho už v parlamentu ratifikovalo, Francie už před čtyřmi lety.

Je znepokojivé, že ratifikaci chtějí u nás zabránit konzervativní, většinou katolické kruhy, které už proti němu do veřejného prostoru vrhly řadu nepravd a smyšlenek. Reprezentují jen pár jedinců a část církevní hierarchie, jsou ale hodně slyšet. Proč jim vadí, že by se stát víc zasazoval o to, aby se na ženách jakožto ženách nepáchalo násilí? Nepřipomíná to stejný odpor, jako když emancipované občanky před sto lety bojovaly za hlasovací právo žen?

Podobné pochody jako ten velký v Paříži proběhly v sobotu po celé Francii, v Madridu i v dalších městech Evropy. Datum nebylo náhodné: neděle 25.listopadu je Dnem boje proti násilí na ženách. Proběhlo něco také v České republice? Média žádnou akci nezmínila, takže asi nic?

V Praze k tomu tématu proběhla v Knihovně Prahy 10 menší debata. Přišlo deset osob. A obtěžování žen se týká téměř poloviny národa. Proč ten nezájem?

Malá poznámka: O pařížské manifestaci česká média psala málo, všechna se soustředila více na potyčky tak zvaných žlutých vest s policií na pařížském bulváru. Naletěla jako často na chytlavé obrázky z téhle násilnické demonstrace ve stejný den? Na záběry světlic, dýmovnic, pár rozbitých vitrín a pár vytrhaných semaforů? Musí mít agresivita vždy přednost?

Podle francouzského ministra vnitra se mezi tyto demonstranty vmísily skupinky předem připravených a organizovaných ultrapravicových bojůvek, to násilnictví nebylo projevem žádného lidu. V porovnání s průvodem proti obtěžování žen jich byla asi čtvrtina. Zabrala ale větší mediální prostor.