Útlá novela Nerozlučné (v originále Les inséparables) se na pultech francouzských knihkupectví objevila poprvé v roce 2020, celých čtyřiatřicet let po úmrtí své autorky, spisovatelky, existencialistické filosofky a feministky Simone de Beauvoir. Knihu navzdory spisovatelčinu přání, která ji považovala za příliš intimní a osobní, nechala vydat její adoptivní dcera Sylvie Le Bon de Beauvoir — a v plánu má údajně další publikace.

Výjimečnost objevu dokazuje i skutečnost, že české nakladatelství Odeon vydalo Nerozlučné hned o rok později jako součást edice Knihovna klasiků. Dílo nalezené v pozůstalosti de Beauvoir je autobiografickým příběhem mladé Simone a její přítelkyně Elisabeth Lacoinové, které společně navštěvovaly katolickou školu Adeline Desirové v Paříži.

Přestože autorka původní jména změnila (ona sama v novele vystupuje jako Sylvie a její spolužačka jako Andrée), její záměr udržet příběh alespoň formálně v kategorii fikce podkopávají autentické fotografie a dopisy, v nichž už zcela jistě figurují nikoli Sylvie a Andrée, nýbrž Simone a Elisabeth. O tom, zda by de Beauvoir toto veřejné „odhalení“ vadilo, se dá spekulovat — z vlastního života ostatně čerpala i při psaní románů Mandaríni a Paměti spořádané dívky, v nichž vykreslovala život pařížských levicově orientovaných intelektuálních kruhů ve 40. a 50. letech.

Tento postup ovšem v každém případě vyvolává věčnou otázku, má-li být každý významný spisovatel z principu legendární postavou, okolo níž se utváří kult osobnosti. Zní-li odpověď „ano“ — a taková odpověď by jistě ulevila intelektuálům všech generací, jejichž koníčkem je shromažďování zajímavostí ze života toho či onoho autora, hýčkání pozůstalostí v podobě psacích per, tabatěrek a stojanů na deštníky, jež ten či onen autor kdysi používal, pročítání soukromých korespondencí, restaurování zašlých rodinných fotografií a výstavba muzeí v rodných domech -, pak je novela Nerozlučné velmi pozoruhodným příspěvkem k historii literatury.

Můžeme díky ní prozkoumat nejen citový a intelektuální vývoj mladé Simone de Beauvoir i její odklon od náboženské víry, který je popsán velice komplexně i s ohledem na skutečnost, že nejpozitivněji jsou v příběhu vylíčeni Andrée a její snoubenec Pascal, jež jsou oba hluboce věřící; jejich víra je ovšem ze Sylviina pohledu „opravdová a čistá“, nezatížená konvencemi a tradicemi. Hlavní hrdinka, ač se sama stává ateistkou, k nim tak má paradoxně bližší vztah než k ateistům ve svém okolí, o něž v univerzitním prostředí není nouze.

Novela v postavě Pascala Blondela zachycuje také dalšího slavného francouzského filosofa, Maurice Merleau-Pontyho. Stává se tak svědectvím o vnitřním zrání dokonce dvou významných osobností, které formovaly evropskou společnost v polovině 20. století.

Je-li ovšem odpověď „ne“ — je-li literární tvorba práce jako každá jiná a beatnici se mýlili, když tvrdili, že je nutné žít své dílo -, z Nerozlučných zbude pouhý příběh dvou dospívajících dívek, které se bouří proti zkostnatělým konvencím. Vzpoura proti konvencím je s nadsázkou — a možná i bez — nejrozšířenější literární konvencí. V období minimálně od začátku osmnáctého do poloviny dvacátého století se literární hrdinové nevěnovali téměř ničemu jinému.

Novela sleduje vztah Sylvie a Andrée od základní školy až po ranou dospělost; přátelství končí náhlou smrtí Andrée v jejích dvaadvaceti letech. Příběh je tak i jakousi obžalobou striktní katolické výchovy — de Beauvoirová označuje nedostatek svobody a nezávislosti za jasnou příčinu úmrtí své přítelkyně. Mnoho prostoru věnuje popisu přísného režimu, jemuž se Andrée musí přizpůsobovat; nesmí trávit čas o samotě, matka se jí již v raném věku snaží vybrat manžela a vášnivý románek s bratrancem Bernardem i pozdější vztah s univerzitním studentem Pascalem je jí rázně zakázán.

Co dnešního čtenáře, znalého pozdějších osudů Simone de Beauvoir a majícího určitou představu o Paříži dvacátých let 20. století, patrně překvapí, je právě konzervativnost až „opožděnost“ životního stylu, který rodiny obou dívek vedou. Ve stejnou dobu, kdy v pařížských kabaretech tančila polonahá Josephine Bakerová, Toyen v místních ateliérech experimentovala s novými formami umění a Zelda Fitzgeraldová ve zdejších barech dělala hysterické scény svému manželovi, debatovaly Sylvie a Andrée o tom, zda není rouháním políbit milovaného muže, a docházely na společenské události, kde se považovalo za neslušné vzdálit se na příliš dlouhou dobu od stolu.

I Andréeina nekonvenčnost je proto vlastně nevinná — jejím nejvýstřednějším kouskem je skok do potoka během pikniku — a zvláštně kontrastuje s legendami, které kolují o de Beauvoir; ta v dospělosti například odmítla monogamii a se svým partnerem, filosofem Jeanem-Paulem Sartrem, žila v otevřeném vztahu. Postavení nejen francouzských žen potom pomohla změnit i díky své zásadní publikaci Druhé pohlaví, která se stala jednou z biblí druhé vlny feminismu.

Je tedy až dojemné, že zrod této revolty můžeme vystopovat až k fascinaci autorčinou spolužačkou z katolické rodiny. A když se na popis Andréina života podíváme blíže, najdeme v něm přímé odkazy na zásadní myšlenky Druhého pohlaví, ať už jde o nedostatek soukromí, nebo o zdánlivou ladnou dokonalost, bez níž by Andrée jako žena neměla nárok nejen na lásku mladých mužů, ale ani na základní respekt ze strany svého okolí. A — ačkoli to de Beauvoir nikde otevřeně nepřiznává — možná ani na oddanost ze strany své přítelkyně, jež v příběhu několikrát vyzdvihuje, oč krásnější a elegantnější je Andrée ve srovnání s ostatními dívkami.

Že hrála Elisabeth Lacoinová zásadní roli v autorčině životě, dokazuje nejen novela Nerozlučné, ale i další autobiografická díla Simone de Beauvoir, v nichž se její přítelkyně objevuje. V textu najdeme i náznaky možného milostného citu, který Sylvie k Andrée chovala; jedním ze zlomových momentů v jejich vztahu je ostatně chvíle, kdy se Sylvie dozná, že pro ni Andrée znamená úplně všechno a je pro ni důležitější než kdokoli jiný na světě.

Přítelkyně takový cit zjevně zcela neopětuje a od té chvíle jsme svědky postupného odcizování obou dívek. Označovat dílo za LGBT novelu by však bylo přehnané; i s ohledem na kulturní posun ve způsobu, jakým spolu přátelé mezi sebou hovoří, je přece jen možné, že Simone de Beauvoir k Elisabeth Lacoinové poutalo „pouze“ velice vřelé a intenzivní přátelství.

Simone de Beauvoir: Nerozlučné. Odeon, Praha 2021, 144 stran.