Jiráskův Hronov jako výsledná přehlídka toho, co se přinesla amatérská divadelní kreativita v minulé sezoně, představuje jedinečnou šanci zamyslet se nad zdroji dramaturgické i technologické inspirace, nad pedagogickými postupy uměleckých škol a překvapivými dovednostmi ne-profesionálů.

Nová media v divadle

Vzpomínám si ještě dobře, jak jsme jako porotci říkali amatérům: nezatěžujte si inscenaci technikou, odvádí to pozornost, pořádně to nefunguje, neumíte s tím zacházet, spolehněte se raději na živé vyjádření hereckou akcí, slovem. Nic z toho na Hronově už neplatí, a jak by také mohlo v době, kdy předškolní děti učí své rodiče fíglům s chytrými telefony a internetem létají dokonale natočené a zpracované anonymní filmy?

Valérie a týden divů sekce Latrína magica kladenského divadla V.A.D. je nejen vtipně předvedenou Nezvalovou surrealistickou horrorově-erotickou hříčkou, ale také poctou Janu Švankmajerovi. Scénografie je v podstatě loutkářská (nelze nevzpomenout na inscenace hradeckého Draku, vypravené Petrem Matáskem), bezvadně fungující a řemeslně perfektně vyrobená, tvoří ji dřevěná latrína se srdíčkem, jež se rozevře do ohraničeného prostoru dvorku s tajemnými zásuvkami a okénky. Na bílé dřevo se dobře promítá, hned máme kurník i tajemného škůdce, město se promítne na bílý velký slunečník, pomocí projekce se svlékne Valérie až na dno pánve — a tak dál.

To by ovšem k úspěchu inscenace nestačilo. Projekční technika je jedna věc, ale my tu máme ještě živý fenomén, který k divadlu patří od počátku: hudbu. Všichni herci hrají temněkabaretní rock skupiny Dresden Dolls a samozřejmě zpívají songy zmíněné skupiny. Inscenace má nadhled i humor, což jsou znaky produkce tohoto souboru, ať hraje cokoliv, ale také výborné audiovizuální zázemí, které funguje výtvarně i technicky a rozšiřuje interpretaci Nezvalova iniciačního románku o další dimenzi surrealistické tvorby, rozvíjenou již zmíněným Janem Švankmajerem. A co víc — pociťujeme to jako rozvedení v Česku ustálené interpretační tradice. Je to činohra? Nebo divadlo poezie? Nebo kabaret? Není to jedno?

Slovenská inscenace Pojednávanie o veci Genesis souboru Uložiť ako z Bratislavy pracuje rovněž s projekcí, tentokrát však nikoli předem zpracovanou, ale průběžnou. Probíhá soud, v němž mladá soudkyně předvolává postavy starozákonních patriarchů — Judu, Jákoba, Abrahama. Sedíc za hradbou knih má všechno dobře promyšlené, připravené do posledního právnického detailu, ale ti tři chlapíci ji svojí kluzkou výmluvností, odbíháním od tématu a upozorňováním na další okolnosti a házením viny na jiné vždy přimějí sáhnout hlouběji do případu, přelistovat o krok zpátky v Knize Genesis. Toto dodatečné zkoumání případu provádí soudkyně tancem živě na scéně před námi. V roli soudkyně ji vidíme projektovanou na zadní horizont, přičemž jednotliví obžalovaní stojí živí před námi. To, že herečka živě hraje, ale zády k publiku a neviděna, že její hra je nám jen promítána, umožňuje vidět v detailu její mimiku, detailní obraz hnutí mysli.

Inscenaci jsem vnímala jako obžalobu patriarchálního uspořádání naší civilizace, zalitého do vrstev knih a zvyklostí a vždy znovu vyviňujícího muže jako nositele kultury a pokroku a vždy nakonec pokořujícího ženu. I zde je soudkyně nakonec pokořena, pánové dohodí svá obvinění až na pramáti Evu, no jistě, to jsme mohli čekat, a soudkyni nezbývá, než ve zmatku a v rozpacích, proti suverénní rétorice tří patriarchů, trochu bezradně zatančit Evu živě a v roli soudkyně sklapnout akta. Ostatně na otázku „To chcete obžalovat samotného Boha?“ přijde chlap a celé to rozpustí, vyklidí soudní síň.

Dva pilíře evropské moderny

Bylo pro mě neobyčejně příjemným překvapením, že se na Hronově objevily inscenace reflektující kulturní podstatu Evropy optikou současných událostí, ale bez prvoplánové agitace.

Britská civilizační zkušenost je hlubokým zdrojem kultury, která nejrůznějšími formami vystihuje fungování, přednosti i nebezpečí uspořádání, jemuž říkáme „západní společnost“. Ze všech evropských zemí má právě Británie nejvíc zkušeností se světovládou, pocitem nadřazenosti, s vlastní nelítostností. Pramení ve velkém rozmachu mořeplavecké civilizace, má sebevědomí, které stojí v základě fair play, má tradici demokratických institucí — i jejich bezmoci v kritických chvílích. Román — mýtus Williama Goldinga Pán much v modelovém příběhu skupiny dětí na neobydleném ostrově podrobuje zkoumání všechny tyhle vlastnosti.

Inscenace Teatru Vaštar Ostružno, nazvaná Svině, z románu vychází. Oceňuji na ní především schopnost přehledně vyprávět děj, přičemž ono vyprávění je ozvláštněno mnoha divadelními prostředky včetně technologických fíglů, takže nesklouzne do epičnosti víc, než je při adaptaci prozaického díla nutné.