Blues za Mirka Kováříka

Aleš Kauer

Autor v osobní vzpomínce připomíná legendárního básníka a propagátora poezie.

Život chci! Opojení! Slunce a vášeň a vichr!

Vření krve! A změnu bez přestání…      

                                            Jiří Karásek ze Lvovic

Náš život hoří jako svíce

a mrtví milovat nemohou…     

                                           Václav Hrabě

Nedávno jsem si koupil čaj Shou Mei, tedy „obočí dlouhověkosti“. Když jsem jej v čajovně zahlédl, vzpomněl jsem na své staré kamarády od kumštu. V mysli jsem je oslovil: Co pijete, drazí přátelé, čím živíte ducha, že jste pro nás — třeba i o tři generace mladší — stále inspirací?

A ve středu dopoledne, 4. března, se dozvím další z těch zpráv, při kterých cukne hlava a odmítá ji respektovat: zemřel Mirek Kovářík. Otevřu Wikipedii a zděsím se, jakou rychlostí jsou informace aktualizovány, jak bezohledně plyne život dál…

Mirek Kovařík tak, jak si jej pamatují účastníci akcí, na nichž vystupoval. Foto Zdeněk Stejskal

Dovolím si být osobnější, neboť vše veřejné, společenské o Mirku Kováříkovi je známo. Anebo lze dohledat několika kliky a na mnoha platformách. Doporučuji především sérii reedičních CD z vydavatelství Galén, knihu Život... a poezie...? Eseje, rozhlasové podcasty a videa na YouTube, kde jsou dokonce ke zhlédnutí některé záznamy z jeho Docela malého divadla, jež se stalo pojmem a konkurovalo, v dobrém, i pražskému Semaforu.

S Mirkem jsme se znali šestnáct let. Potkávali jsme se na jevištích v Šumperku, v Jihlavě, v Prostějově, ve Zlíně, na Šrámkově Sobotce, ale především v Praze. Vzpomenu tři okamžiky, které mi dodnes zůstávají v mysli a z nichž nechám samovolně vyniknout charakteristiku člověka, kterého jsem měl (a mám) nesmírně rád a jehož jsem si vážil (a vážím) pro jeho obrovský přehled, neskutečnou paměť, zásluhy a zapomínanou odvahu, když v roce 1968 v Českém rozhlase Ústí nad Labem informoval o vstupu „spřátelených“ vojsk.

Vzpomínám rád na Avoid Floating Gallery, kam přišel jako divák a kde jsme po mém vystoupení seděli dlouho do noci a s úžasným výhledem na Hradčany, pohupujíce se na vlnách Vltavy, mluvili o možnostech poezie. Mirek odpovídal na moje všetečné dotazy ohledně interpretace textů. Vzpomínal na svůj iniciační okamžik, kdy poprvé zaslechl voiceband E. F. Buriana, v němž prozatím jen matně tušil možnosti jiné interpretace textu.

Mirka jsem zažil ještě v plné síle, jak po vzoru rapperů odsekával texty do linek basáka. Nechyběl pohyb, pokrčená kolena, gesta, okamžité aranžmá k objektu či osobě...

Svůj jedinečný způsob interpretace nazýval „přednes ve stavu zrodu“. Pak se tento muž, ročník 1934, rozpovídal o freestylové poezii, měl na mysli texty rapu a hip-hopu jako generačního poselství. Mluvil o multikontextualitě, o jakési další fázi postmoderny překračující ortodoxní literární hranice… Jevil zájem o všechny ty elektronické mašinky, které by tak moc chtěl umět ovládat.

Další společné zastavení bude v Letohrádku Hvězda, kde jsme křtili jeho první básnickou sbírku, psanou v pochmurné šedi padesátých let potají a ve vojenských kasárnách. Knížka vyšla mou péčí v nakladatelství Adolescent, byla dárkem k jeho osmdesátinám a jmenovala se Ovoce noční, a to pod pseudonymem Jiří Kott, jak se básník v samizdatových edicích svých sbírek představoval.

Bylo to v roce 2014. Tehdy poprvé na veřejnosti předčítal ze svých básní psaných ve dvaceti letech. Mirek v doslovu napsal: „Otevírat po více než půlstoletí juvenilní básnické pokusy může jejich autor jen s pocitem, že jde o dokumentární artefakt a vše by mělo zůstat tak, jak bylo napsáno. Ne že by se styděl za to CO, ale spíš JAK to napsal. Volil dokonce pseudonym k možné identifikační kolizi, ta rozhodně hrozila už laděním většiny básní a, řekněme opatrně, jistou výlučností jejich intimity.“

Poslední ohlédnutí bude směrem na pražské Malvazinky, kde jsem v rámci Prague Pridu zorganizoval pietu u hrobu Jiřího Karáska ze Lvovic. Šlo samozřejmě o mnohem víc než o pouhou návštěvu hřbitova. Stáli jsme tam jako zástupci prakticky všech generací — jako by se naše dosavadní životy proťaly právě v tomto symbolickém setkání s mrtvým básníkem...

Mirek mi k tomu později napsal: „…každý si mohl v té nejkrásnější podobě obnažit duši! To mne napadlo, když jsem se díval na vás a poslouchal, co jste si pro onu chvíli vybrali k přednesu... Foto Kryštof Čeřovský

Mirek mi k tomu později napsal: „…každý si mohl v té nejkrásnější podobě obnažit duši! To mne napadlo, když jsem se díval na vás a poslouchal, co jste si pro onu chvíli vybrali k přednesu... A je dobré, že tohle bylo jenom jednou a „mezi námi“ — opakovat to pak večer prostě nešlo! Dojal mne Jirka Hromada — ani v nejbujnější fantazii bych nevymyslel, s čím přišel on: s gestem láskyplného návratu, tedy obložit básníkovu mramorovou desku památečními tisky z let jeho bojů za právo „hlasu menšiny“..., a mělo to tam spolu s jeho poezií své místo! Já nosíval při těch hřbitovních cestách ke Karáskovi nejrůznější dárky — pochopitelně občas květiny, růže (vždycky jen bílé), ale také mušle nasbírané na břehu Tyrrhenského moře, kamínek z amfiteátru v Delfách, vylisovanou ratolest z keře pod Akropolí...“

Když jsem byl v Praze, vídali jsme se prakticky do posledních dnů před jeho nešťastnou nehodou. Pravidelně jsme se setkávali v restauracích, kde si, což mě vždy zarazilo a zároveň pobavilo, dával jazyk. Potom nadával, jak je tuhý. Netuším, zda hovězí, či vepřový, anebo snad jiný?

Přebral jsem si to po svém… Co jiného si může k obědu dát člověk, který celý život zasvětil poezii, který přivedl ke slovu tolik mladých básníků a dal jim naději, projevil o ně zájem, zviditelnil je a byl zároveň průvodcem a zasvětitelem? Co jiného než Jazyk?

Louhuji druhý nálev čaje Shou Mei, krabatím „obočí dlouhověkosti“ a připíjím na život, a Tobě a sobě na přátelství a lásku, drahý příteli!

    Diskuse
    HZ
    March 9, 2020 v 7.39
    Vzpomínám na Mirka Kovaříka s vděčností

    jako na člověka, který mne seznámil s mnoha dosud neznámými autory.

    Ale nejvíc mi v paměti utkvěl jeho hlas, když četl Magorii Alexandry Berkové.

    Bez něho to není ono.

    AZ
    March 10, 2020 v 9.5

    krásný text o důležité životní poloze Mirka Kováříka. Díky za ten originální portrét.