Život chci! Opojení! Slunce a vášeň a vichr!

Vření krve! A změnu bez přestání…      

                                            Jiří Karásek ze Lvovic

Náš život hoří jako svíce

a mrtví milovat nemohou…     

                                           Václav Hrabě

Nedávno jsem si koupil čaj Shou Mei, tedy „obočí dlouhověkosti“. Když jsem jej v čajovně zahlédl, vzpomněl jsem na své staré kamarády od kumštu. V mysli jsem je oslovil: Co pijete, drazí přátelé, čím živíte ducha, že jste pro nás — třeba i o tři generace mladší — stále inspirací?

A ve středu dopoledne, 4. března, se dozvím další z těch zpráv, při kterých cukne hlava a odmítá ji respektovat: zemřel Mirek Kovářík. Otevřu Wikipedii a zděsím se, jakou rychlostí jsou informace aktualizovány, jak bezohledně plyne život dál…

Dovolím si být osobnější, neboť vše veřejné, společenské o Mirku Kováříkovi je známo. Anebo lze dohledat několika kliky a na mnoha platformách. Doporučuji především sérii reedičních CD z vydavatelství Galén, knihu Život... a poezie...? Eseje, rozhlasové podcasty a videa na YouTube, kde jsou dokonce ke zhlédnutí některé záznamy z jeho Docela malého divadla, jež se stalo pojmem a konkurovalo, v dobrém, i pražskému Semaforu.

S Mirkem jsme se znali šestnáct let. Potkávali jsme se na jevištích v Šumperku, v Jihlavě, v Prostějově, ve Zlíně, na Šrámkově Sobotce, ale především v Praze. Vzpomenu tři okamžiky, které mi dodnes zůstávají v mysli a z nichž nechám samovolně vyniknout charakteristiku člověka, kterého jsem měl (a mám) nesmírně rád a jehož jsem si vážil (a vážím) pro jeho obrovský přehled, neskutečnou paměť, zásluhy a zapomínanou odvahu, když v roce 1968 v Českém rozhlase Ústí nad Labem informoval o vstupu „spřátelených“ vojsk.

Vzpomínám rád na Avoid Floating Gallery, kam přišel jako divák a kde jsme po mém vystoupení seděli dlouho do noci a s úžasným výhledem na Hradčany, pohupujíce se na vlnách Vltavy, mluvili o možnostech poezie. Mirek odpovídal na moje všetečné dotazy ohledně interpretace textů. Vzpomínal na svůj iniciační okamžik, kdy poprvé zaslechl voiceband E. F. Buriana, v němž prozatím jen matně tušil možnosti jiné interpretace textu.

Mirka jsem zažil ještě v plné síle, jak po vzoru rapperů odsekával texty do linek basáka. Nechyběl pohyb, pokrčená kolena, gesta, okamžité aranžmá k objektu či osobě...

Svůj jedinečný způsob interpretace nazýval „přednes ve stavu zrodu“. Pak se tento muž, ročník 1934, rozpovídal o freestylové poezii, měl na mysli texty rapu a hip-hopu jako generačního poselství. Mluvil o multikontextualitě, o jakési další fázi postmoderny překračující ortodoxní literární hranice… Jevil zájem o všechny ty elektronické mašinky, které by tak moc chtěl umět ovládat.

Další společné zastavení bude v Letohrádku Hvězda, kde jsme křtili jeho první básnickou sbírku, psanou v pochmurné šedi padesátých let potají a ve vojenských kasárnách. Knížka vyšla mou péčí v nakladatelství Adolescent, byla dárkem k jeho osmdesátinám a jmenovala se Ovoce noční, a to pod pseudonymem Jiří Kott, jak se básník v samizdatových edicích svých sbírek představoval.

Bylo to v roce 2014. Tehdy poprvé na veřejnosti předčítal ze svých básní psaných ve dvaceti letech. Mirek v doslovu napsal: „Otevírat po více než půlstoletí juvenilní básnické pokusy může jejich autor jen s pocitem, že jde o dokumentární artefakt a vše by mělo zůstat tak, jak bylo napsáno. Ne že by se styděl za to CO, ale spíš JAK to napsal. Volil dokonce pseudonym k možné identifikační kolizi, ta rozhodně hrozila už laděním většiny básní a, řekněme opatrně, jistou výlučností jejich intimity.“

Poslední ohlédnutí bude směrem na pražské Malvazinky, kde jsem v rámci Prague Pridu zorganizoval pietu u hrobu Jiřího Karáska ze Lvovic. Šlo samozřejmě o mnohem víc než o pouhou návštěvu hřbitova. Stáli jsme tam jako zástupci prakticky všech generací — jako by se naše dosavadní životy proťaly právě v tomto symbolickém setkání s mrtvým básníkem...

Mirek mi k tomu později napsal: „…každý si mohl v té nejkrásnější podobě obnažit duši! To mne napadlo, když jsem se díval na vás a poslouchal, co jste si pro onu chvíli vybrali k přednesu... A je dobré, že tohle bylo jenom jednou a „mezi námi“ — opakovat to pak večer prostě nešlo! Dojal mne Jirka Hromada — ani v nejbujnější fantazii bych nevymyslel, s čím přišel on: s gestem láskyplného návratu, tedy obložit básníkovu mramorovou desku památečními tisky z let jeho bojů za právo „hlasu menšiny“..., a mělo to tam spolu s jeho poezií své místo! Já nosíval při těch hřbitovních cestách ke Karáskovi nejrůznější dárky — pochopitelně občas květiny, růže (vždycky jen bílé), ale také mušle nasbírané na břehu Tyrrhenského moře, kamínek z amfiteátru v Delfách, vylisovanou ratolest z keře pod Akropolí...“

Když jsem byl v Praze, vídali jsme se prakticky do posledních dnů před jeho nešťastnou nehodou. Pravidelně jsme se setkávali v restauracích, kde si, což mě vždy zarazilo a zároveň pobavilo, dával jazyk. Potom nadával, jak je tuhý. Netuším, zda hovězí, či vepřový, anebo snad jiný?

Přebral jsem si to po svém… Co jiného si může k obědu dát člověk, který celý život zasvětil poezii, který přivedl ke slovu tolik mladých básníků a dal jim naději, projevil o ně zájem, zviditelnil je a byl zároveň průvodcem a zasvětitelem? Co jiného než Jazyk?

Louhuji druhý nálev čaje Shou Mei, krabatím „obočí dlouhověkosti“ a připíjím na život, a Tobě a sobě na přátelství a lásku, drahý příteli!