Až budu umírat, o to Tě prosím, Matko Boží 

Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého 

a těm, kteří mne budou oplakávati, se zjev 

podobou květin, které jsem miloval, 

poněvadž jsou krásné jako Tvé panny 

a mlčí.  (Jakub Deml)

Existují povolanější, kteří by měli o Jiřím Kuběnovi psát, dovolím si tedy pouze krátký a spíše osobněji laděný dovětek.

Prožil jsem ve snu z 9. na 10. srpna bolestivý rozchod s krásnou mladou bytostí. Po společných a šťastných letech mi s ledovou tváří oznámil — konec. Nechci takové příběhy noci přeceňovat a ubírat metaforám na rozletu, ale ráno jsem s nejasným vědomím tušil, že někdo důležitý v mém životě odešel.

Jiřího Kuběnu jsem osobně poznal až v době jeho stáří. Několikrát jsem měl tu čest jej doprovázet na čtení a pobýt s ním pár dnů pouze ve dvou. Na jeho „etudy“ v lékárně, v knihkupectví, v hotelu, v kostele, v hospodě i pod polámaným deštníkem nelze zapomenout. Jeho humor byl kapitolou, která má tolik svazků jako jeho poezie. Zažil jsem to, uvědomuji si to, usmívám se… bolest koutků i bránice je velmi příjemná. Jeho metafory v mé hlavě stíhají jedna druhou, jako předtím obšťastňovaly naše společné cesty.

Jiří Kuběna mluvil s vášní i o současnosti, o době, která je poezii krajně nepříznivá, mnohem víc než v dobách nesvobody. Hovořil o babylonském čase inflace slova a všech hodnot v čase genocidy ducha. O všudypřítomném konzumu a zábavním blbství. Rád mluvil o přičinlivém dorostu kvazibásnických lemurů. Zahrnoval tam i mě a neodpustil mi nic. A přestože mi občas lezly krkem všechny ty rodokmeny, nesmrtelnosti, romantismy a jiná božstva, nemohl jsem mu upřít jedno — opravdovost. Opravdovost je přibližně to slovo, které mi jej charakterizuje nejpřesněji.

V Jihlavě jsem Jiřímu Kuběnovi zorganizoval dva večery jeho svérázného přednesu i komentování jeho vlastní poezie… Vloni jsem mu v nakladatelství Adolescent vydal bibliofilii Sonety (V přepychu krásy). V telefonátu před obědem se mi svěřil, že to byl nejkrásnější dárek, jaký k osmdesátinám dostal. Dál jsme se už bavili pouze o jídle. Výtvarnou terminologií jsem mu dopodrobna líčil recept na červenou omáčku s růžovým tuňákem a žlutou zeleninou. Smáli jsme se.

Slíbili jsme si, že se ještě jednou uvidíme a na rozloučenou políbíme.

A vy, přátelé moji, netruchlete! 

Dopodrobna vás znám a jenom svou smrtí 

mohu se odvděčiti za vaši lásku,  která neviděla mých slabostí.