Na jedné z vánočních návštěv jsme se bavili o poezii a při té příležitosti také o tom, jak jedné mé kamarádce Jaroslav Seifert podepsal štos knížek, když k němu byla poslána s nějakou zásilkou od příbuzných, a jak možná víc než tu zásilku, v níž byly nějaké dobroty, ocenil starý básník její svěží líčko, které si vyžádal k políbení.

Zasmáli jsme se — vždyť on o těch pusinkách od mladých čtenářek ve svém pozdním díle často psal! _ a tím jsme se dostali k tomu, jak skutečný básník vytěží poezii i z nicotné chvíle, že starý muž, nepohyblivý a odstavený navzdory Nobelově ceně do společenského ústraní, měl v té době z tělesného života víc bolesti než potěšení, že jeho pozdní život byl velmi úzce ohraničený, a přece z každého momentu dokázal vytěžit báseň.

Jeden můj dávný kamarád, též básník, je velmi nemocen a již několik let žije v pečovatelském ústavu. Když ho o Vánocích navštívím, pracně ze sebe soukám, co by ho tak mohlo zajímat a potěšit (věřte, že člověka roztřeseného Parkinsonovou nemocí nezajímá ani kdo je prezident, ani jaká bude vláda, ba ani to, kdo se stal ředitelem Národního divadla).

Hledám nějaké hezké příhody a zjišťuji, že se mi derou na mysl jen různé kritiky a nespokojenosti, které se tváří v tvář těžce nemocnému příteli, který je jen o dva roky starší než já a přitom odkázán na kompletní péči cizích lidí, jeví hloupé, malicherné a přímo, řekla bych, jedovaté či jak to nazvat.

Tak něco vyprávím, ale bylo by lépe zpívat jako Ludvík Vaculík, kdyby tam ovšem všude na chodbě toho pečovatelského ústavu nebyli jiní těžce postižení, kterým by můj zpěv mohl připadat nepatřičný, bláznovský, drzý.