Na jedné z vánočních návštěv jsme se bavili o poezii a při té příležitosti také o tom, jak jedné mé kamarádce Jaroslav Seifert podepsal štos knížek, když k němu byla poslána s nějakou zásilkou od příbuzných, a jak možná víc než tu zásilku, v níž byly nějaké dobroty, ocenil starý básník její svěží líčko, které si vyžádal k políbení.

Zasmáli jsme se — vždyť on o těch pusinkách od mladých čtenářek ve svém pozdním díle často psal! _ a tím jsme se dostali k tomu, jak skutečný básník vytěží poezii i z nicotné chvíle, že starý muž, nepohyblivý a odstavený navzdory Nobelově ceně do společenského ústraní, měl v té době z tělesného života víc bolesti než potěšení, že jeho pozdní život byl velmi úzce ohraničený, a přece z každého momentu dokázal vytěžit báseň.

Jeden můj dávný kamarád, též básník, je velmi nemocen a již několik let žije v pečovatelském ústavu. Když ho o Vánocích navštívím, pracně ze sebe soukám, co by ho tak mohlo zajímat a potěšit (věřte, že člověka roztřeseného Parkinsonovou nemocí nezajímá ani kdo je prezident, ani jaká bude vláda, ba ani to, kdo se stal ředitelem Národního divadla).

Hledám nějaké hezké příhody a zjišťuji, že se mi derou na mysl jen různé kritiky a nespokojenosti, které se tváří v tvář těžce nemocnému příteli, který je jen o dva roky starší než já a přitom odkázán na kompletní péči cizích lidí, jeví hloupé, malicherné a přímo, řekla bych, jedovaté či jak to nazvat.

Tak něco vyprávím, ale bylo by lépe zpívat jako Ludvík Vaculík, kdyby tam ovšem všude na chodbě toho pečovatelského ústavu nebyli jiní těžce postižení, kterým by můj zpěv mohl připadat nepatřičný, bláznovský, drzý.

Ani nevím, o čem jsem mluvila já. Zato si přesně pamatuju, že můj kamarád s totálně rozhozenou motorikou včetně obličejové mimiky mi vyprávěl (na třikrát, protože podvakrát jsem nepochopila, že ještě není konec), že ve slezském rodišti své nedávno zemřelé matky, na Těšínsku, se byl s bratrancem Tadkem podívat do školy, kam chodila. Byla to polská škola, dávno je zrušená, v budově nic není.

Stanuli na dvoře a zazpívali pohřební píseň, takové Blíž k tobě, Bože, ale polsky. A pak u zdi jedli maliny. Kamarád řekl, že tolik malin, tak rudých, sladkých a voňavých, nikdy v životě neměl, snad ani neviděl, že byly vyhřáté sluncem, jehož teplo zesilovala zeď, a taky asi díky té zdi školního dvora byly ty maliny tak sladké.

A jak to tak vyprávěl, po částech a v krátkých větách, přerušovaných křečemi obličejových svalů, znělo to jako báseň, napsaná v krátkých řádcích volným veršem, z něhož jsou vypuštěna zbytečná slova, protože nemá cenu se s nimi namáhat, když člověka kvůli nervovým křečím neposlouchají rty, hlasivky ani jazyk.

I když tohle píšu, cítím vůni malin a červenavou barvu toho trní u zdi školního dvora. To dovede jen báseň, takhle probudit smysly, jen poezie umí všední chvíli odít do světla. Tak, jako to uměl Jaroslav Seifert a všichni bytostní básníci.

Jaroslav Seifert viděl „světlem oděnou“ Prahu, a s tím je spojená další sváteční příhoda. Na Nový rok jsme svátečně šli na výstavu ke Kamennému zvonu a pak ještě na chvíli do kavárny, Týnské. Povídali jsme si o umění do chvíle, kdy se zvenku začaly ozývat rány: no jistě, vždyť bylo šest hodin a začínal ohňostroj.

Moje dvě přítelkyně jsou výtvarnice a mají smysl pro vše vizuálně vzrušující, vždycky až doposud jsme se spolu na ohňostroj dívaly, ony pociťovaly vzrušení a radost ze života a já jsem se vždycky bavila jejich radostí. Letos jsem ale náhle zjistila, že i kdyby holky na ohňostroj šly, já zaplatím, vlezu do metra a pojedu domů.

Přepadla mě veliká zlost na to, jak je Praha zostuzená zlodějskými aférami, jak se všechny její slavné a národní kulturní instituce potýkají s ponižujícím nedostatkem, jak se Muzeum hlavního města Prahy dusí pod betonovou silnicí na Florenci, Národní muzeum je zavřené a přestěhované do budovy, kterou, ať si říkají architekti co chtějí, nemám ráda, Národní galerie se sotva drží při životě, jak na prohlídku Hradu pětičlenná rodina musí vydat tisícovku a pak si tam ani s dětmi nemají kde dát za slušné peníze limonádu.

Zlost na to, jak hrozně to vypadá na Letenské pláni a co za hnusné místo je křižovatka zvaná Malovanka, jak jsou kostely zavřené a člověk všude kolem slyší ruštinu, což jsme neznali ani za časů nejtužší normalizace, jak mi všichni moji venkovští přátelé říkají, že se jim do Prahy nechce ani do divadla, když je zvu, a u nás v Hroznatově v hospodě se zase nadává na Pražáky, kteří za všechno můžou, ačkoliv jsou nejvíc postiženi a nikdo se jich — nás - neptá.

Zjistila jsem, že nechci přihlížet gejzírům barevných světel, odpalovaných z Letné, která je pravděpodobně až do konce života mé generace poničená tím výplodem vší korupce a pýchy, nazvaným poeticky Blanka (jednou v té zaslepené díře možná bude rockový klub a diskotéka, na což jako jediné budou zvědavi návštěvníci města, které už ani nenapadne zajímat se o nějaké naše kulturní instituce nebo památky a nedejbože je třeba po městě vyhledávat).

Kvůli tomu zatracenému tunelu se nedožiju úpravy stanice metra Kačerov, která je trojbariérová, a na lidech, kterých tam denně z autobusů přestupují tisíce, nezáleží, ačkoliv jednu stanici autobusem odsud je Thomajerova nemocnice.

Kolega z chorvatského rozhlasu, který založil a řadu let zaštiťuje festival rozhlasových her a dokumentů na ostrově Hvaru, byl letos pozván na naši Prix Bohemia Radio do Prahy a řekl mi, že v životě tak krásné město neviděl. Že jejich Zagreb je proti Praze provincie. Odpověděla jsem mu, že Praha je zase provincie proti Paříži, ale on prudce nesouhlasil.

V neděli večer, kdy tohle píšu, venku lije jako z konve a za oknem je Praha s prsty deště, světlem oděná, jak ji viděl Jaroslav Seifert, jejíž každé světlo je opticky zvětšeno a uvedeno v mihotavý pohyb padající vodou, kdy vypadají krásně i řady aut s rozsvícenými světly, kdy i ten rozestavěný hnus na místě stanice metra Národní třída, která už několik let nefunguje kvůli něčemu pro obchody a podzemní parkoviště, je v mihotavém osvětlení zajímavý.

Po městě chodí Tři králové s kasičkami a courají si košili v louži. O těch zase hezky napsal Jan Neruda.

Mimochodem — všimli jste si také, že úplně zmizel žánr novinové karikatury, a vlastně karikatury vůbec? Už není v žádném listě nic, co by v symbolické kresebné zkratce vystihovalo významovou podstatu. Jak by na takové symbolické karikatuře asi Praha vypadala? (Soutěžní otázka pro čtenáře Deníku Referendum, zvláště ty mimopražské).