V Brně se ve dnech od 28. března do 1. dubna konala mezinárodní přehlídka divadla uměleckých škol Setkání — Encounter 2017. Zúčastnilo se jí třináct škol s inscenacemi nejrůznějších stylů a zaměření. Přehlídka není soutěžní a ceny, které se na ní udělují, nesmějí být uděleny pedagogům ani se studenty spolupracujícím profesionálům, pouze studentům. A musí to být jen ceny individuální, nelze udělit cenu za inscenaci. Kromě odborné poroty, která uděluje ceny Marta (a můžou být až čtyři), působí na festivalu i studentská porota, která uděluje cenu Swag (můžeme přeložit jako batoh, třeba i obrazně plný peněz). Jednu cenu si pro sebe vyhrazuje i ředitel festivalu a doyen brněnské avantgardy Petr Oslzlý.

Viděli jsme, že divadelní školy nemíří vždy k profesionalitě. Například představení z Kolumbie s názvem 368 milostných dopisů bylo emocionálně velmi působivé, ale jeho aktéři nebudili dojem, že se chtějí stát divadelními profesionály. Naopak dvě polské inscenace — z Krakova a z Lodže — byly velice ambiciózní a pedagogové a profesionálové se na nich podíleli rozhodující měrou, do jejich koncepcí vlastně jen vstoupili účinkující herci z řad studentů.

Některé inscenace byly jen jakési scénické skici, minimalistické co do použitých prostředků, ale o to zajímavější jako autentický tvůrčí experiment dosud studujících mladých divadelníků. Příkladem budiž Proměna — inscenace podle Franze Kafky s použitím i dalších jeho textů, dílo chorvatské divadelní školy ze Záhřebu. Celé představení se odehraje okolo jedné skříně, představitel Řehoře Samsy nepředvádí žádnou zoologickou studii hmyzu, ale spíše bezradnosti, slabosti, neschopnosti vyhovět nárokům světa, zaměstnání, života, rodiny. Ve skříni je vše nevyslovitelné, tajemné, nezveřejnitelné — jde o metaforickou, neokázale hledající inscenaci, která se snaží postihnout životní pocit generace svých tvůrců. A je to stoprocentně studentské dílo.

Polský folklor a duchovní zážitky

Naproti tomu obě polské inscenace jsou naprosto dotažené, pro nedoslovenost v nich není místo. Krakovská, nazvaná Do hloubky, je postavená na lidových písních z východního Polska, respektive z Haliče až s přesahem do Ukrajiny. Písně jsou ovšem hudebně upraveny do současného jazyka s názvuky jazzu i rocku a také pětice herců k nim přistupuje zcela současným způsobem. Jejich kostýmy kombinují tradiční prvky, jako u dívek barevné korále, a současné všední části oděvu, jako jsou například sportovní boty nebo bundy, na nichž je jenom ledabyle nastříkáno něco folklorních motivů.

Skvěle zpívají a hrají o napětí mezi muži a ženami, o radostech i náhlých neštěstích, jak je přináší život a s ním i lidové písničky. Využívají všech témat a forem, od říkadel pro malé děti až po balady. Připomíná to dílo E. F. Buriana, ale posunuté k současnému jazyku, ne tak ideově zakotvené, jedním slovem postmoderní. Inscenace předvedla, co polská divadelní škola dovede vychovat ze svých studentů, kolik talentů a uměleckých i lidských typů je schopna podchytit a kultivovat.

Druhá polská inscenace, z Lodže, objevila hru britského dramatika Johna Osborna Ďábel v něm ( nebo raději Ďáblem posedlý). Osborne ji napsal v roce 1950, ještě před vpádem „rozhněvaných mužů“ do britské literatury a na jeviště. Děj se odehrává ve Walesu v nemožně konzervativní nábožensky rigidní rodině, která nemá pochopení, a pak ani slitování se zvláštním synem, který je fyzicky nevzhledný a ještě k tomu píše básně. Příběh končí tragicky, roli v něm sehraje služka, těhotná s nájemníkem, který se odstěhoval, a student, ubytovaný u rodiny a konsternovaný zpátečnickými poměry v rodině.

Polští studenti, vedení svým pedagogem a režisérem, ovšem výtvarně (svíčky, černé kostýmy) i hereckým výrazem posunuli děj až někam do 19. století, takže alespoň před brněnským publikem téma, v současném Polsku stále aktuální, proměnili v jakýsi rituál zápasu ďábla s rozumem a vlastně Osbornově poměrně civilní hře ulámali hroty kontrastu dvou světů: moderního, reprezentovaného studentem podnájemníkem, a rigidně náboženského světa zbytku rodiny a kněze. Byť vytvořili inscenaci vrcholné působivosti.

Musím ovšem říci, že pro mě byla v posledních minutách expresivita představitele zvláštního, a nakonec provinilého a jakožto „ďáblem posedlého“ i zavrženého kluka Huwa už i esteticky nesnesitelná. Hlavně mám ovšem za to, že tmářské a hyperkonzervativní praktiky v některých rodinách (v Polsku bezpochyby častěji než u nás) jsou lépe vystaveny veřejnému mínění v divadle na základě inscenace, která se odehrává v současných souřadnicích výtvarného a hereckého ztvárnění (tak, jak se to podařilo u lidových písní v krakovské inscenaci), než za svitu svic a v černých kostýmech, stejných pro všechny postavy. Mínění publika i odborníků na festivalu se však v tomto případě neshodlo. Pro některé z nás to byla promarněná šance sdělit něco podstatného, pro jiné inscenace znamenala velký zážitek duchovního obsahu.

Tel Aviv, Švýcarsko, Brno, Praha, Bratislava

Divadelní škola v Tel Avivu sídlí v zanedbané čtvrti města a její studenti mají také povinnosti v sociálních službách a komunitní práci. Jejich inscenace Fabian podle povídky Ericha Kästnera se nevyznačovala ničím zvláštním, ale tu jejich školu bych docela ráda poznala. Vlastně raději než ty polské.

Okouzlujícím účinkem zapůsobila divadelní akademie Dimitri ze  Švýcarska inscenací v režii Pavla Štourače, s jehož jménem si spojujeme české Divadlo Continuo. Je to škola pohybového divadla a klaunství a není omezena věkem ani státní příslušností uchazečů. Její studenti jsou z různých zemí a různého věku. Tato rasová i věková různorodost pomohla jejich inscenaci zdůraznit motiv humanity (jak už věděl i Peter Brook), když ukazuje těla, tváře, hlasy a různé jazyky a rytmy v jejich nejrůznějších schopnostech a projevech. Inscenace má prostinký děj, který je jenom záminkou ke klauniádě nejrůznějšího typu od naprosto artistických výstupů až po projevy toho druhu, jaké spojujeme s pojmem „august“. Celek je však kombinací hravosti a dovednosti, na jevišti vzniká poezie všelikého lidství, přičemž tělesné výkony zprostředkovávají duchovní obsahy. Pro mě osobně víc než čarování se svíčkami a trýznivé výpovědi z emocionálních hloubek.

Inscenace Pavilon z Pražské DAMU festival otevírala a trochu na to doplatila vlastní i diváckou nesoustředěností. Ale i tak je možno říci, že ve srovnání třeba s polskými inscenacemi ta česká působila ledabyle, ne vždy domyšleně a mnohdy jako by hrála sama proti sobě (to třeba v situaci, kdy si máme prohlédnout podivuhodné pohyblivé objekty, jakási „nová zvířata“, a postava celkem stereotypní uklízečky nás od vitrín stále odhání, až nás to přestane bavit a jdeme rychle dál — přičemž ty výtvarné pohyblivé objekty jsou výsledkem pečlivé práce i důmyslu a důležitou součástí alternativní inscenace).

Brněnští Hráči z JAMU a podle Gogola se zahleděli do pokeru (který v určitých subkulturách velice frčí, jak jsem pochopila). Z jejich inscenace se dozvíme, jak se poker hraje, ale bohužel na úkor neustále se proměňujících situací a rozvržení sil mezi falešnými hráči u Gogola. Ten „podraz“, starý jako lidstvo samo, v němž s neměnnou tváří skrýváme svou pravou identitu, abychom obehráli protihráče, jemuž předstíráme přátelství, je u staré ruské hry zajímavější než současná pokerová kultura (alespoň divadelně vzato).

Studenti z bratislavské VŠMU přivezli inscenaci hry Denise Kellyho DNA. Hra patří mezi ty, které britští autoři píší vyloženě pro studentská divadla, a jde v ní o šikanu vedoucí až k smrti a mechanismy, jakými funguje společnost teenagerů na střední škole. Hra je plná překvapivých zvratů a ukazuje společenství mladých lidí, hierarchizovaných už v teen-age věku podle schopností uplatnit násilí. Kromě jednoho, který se neúčastní fyzických akcí, ale oplývá chladným, nelítostným intelektem bez slitování. Studenti ze Slovenska nezvolili úplně správnou festivalovou taktiku, protože hra Denise Kellyho je založena na slovních výlevech a pro cizojazyčné publikum je těžko srozumitelná i s titulky (i tam je příliš mnoho textu). Dovedu si ale představit, s jak silným ohlasem se inscenace, která hovoří k vlastní generaci a o ní, potkává na domácí scéně v Bratislavě.

V programu bylo uvedeno i divadlo jednoho herce z University of Arts z íránského Teheránu, představení se však nekonalo, protože student z Íránu nedostal vízum, a tudíž nepřijel. To je vlastně ta nejhorší zpráva o festivalu Setkání — Encounter v Brně: zpráva o setkání, k němuž nedošlo.