Nevzpomínám si, kdy jsme se viděli poprvé, zato si velmi dobře pamatuji naše poslední setkání. Sešli jsme se v Dobré čajovně na Václavském náměstí v den, kdy se svět dozvěděl, že držitelem Nobelovy ceny za literaturu se stal Bob Dylan.

Tu zprávu jsem Sašovi přinesl. Nejprve se přeptal, jako by se přeslechl: „Kdo?“ Když jsem mu stvrdil, o koho se jedná, svým nezaměnitelným způsobem se rozesmál. „No tak to je vynikající... Víte co, pane Patočko? To bude rozdělovat svět. Padesát jedna procent lidí bude proti. Ale já jsem mezi těmi pro.“ Argumentace byla velmi zdvořile vedena směrem: nižší žánry potřebují povzbudit.

Pak jsem se ho vyptával na jeho oblíbené držitele Nobelovy ceny za literaturu. Z jeho vyprávění mám podrobné poznámky. Měl slabost pro Pasternaka. Také pro Hemingwaye, ale Starce a moře pokládal za jeho nejslabší, vyloženě marné, popíkové dílo.

Popsal mi dobrodružný způsob, jakým se ocitla na švédské ambasádě nominace Jaroslava Seiferta. Donesl ji tam on, ale nechtěl, aby se to vědělo. Byl starosvětsky skromný. O tom svědčí i to, že o bohatýrském večírku s Grahamem Greenem v domě Jiřího Muchy na Hradčanském náměstí, který se udál na jaře 1968, mi vyprávěl až tehdy: při našem posledním setkání. Ze všech nobelistů nejvýše stavěl Camuse.

Alexandr Kliment byl občanem našich zemí volbou. Jeho otec byl Rus, jmenoval se Klimentijev, a před sto lety se vyučil brusičem diamantů v Sankt Petěrburgu. Východisko z bezperspektivnosti své profese po bolševické revoluci nalezl v pozoruhodně tvořivé možnosti: přidal se k československým legionářům. Jako granátometčík prvního úderného praporu našich legií se pak dostal přes Sibiř až do své nové — vyvolené — vlasti, Československa revolucionáře Masaryka.

Jeho syn Saša své předválečné dětství přibližuje v pamětihodné vzpomínkové knize Tři žíně. Jako jinoch v prvních letech po válce stopem procestoval Evropu. Že by se přidal ke komunistům, nemohlo vzhledem k rodinné anamnéze připadat v úvahu, ale celoživotně byl pro spravedlnost a demokracii; čili tíhnul doleva.

Po válce odsud neodešli, ale o té možnosti mi vyprávěl výtečnou historku. Jeho rodina si vyšla první den po osvobození, tudíž patrně 10. či 11. května 1945, na Petřín. Muselo tam tehdy být krásně. Cestou potkali jejich ruského strýčka, supícího s kufry na vlak:

- „Strýčku, kam se šinete?“

— „Já utíkat.“

- „Ano, ale proč? Vždyť je konec války, teď bude zas dobře.“

- „Já utíkat v Pariž.“

- „Ale proč?“

- „Vy búdětě díviť,“ pravil stýček.

„A to měl teda pravdu, pak jsme se čtyřicet let divili,“ glosoval příhodu Saša, když mi ji už v novém století vyprávěl.

Podruhé mohl odejít — jako redaktor perzekuovaných Literárních novin — po roce 1968. Podrobnosti, proč se to nestalo, jsem zapomněl. Ale nad pracovním stolem mi visí už zhruba patnáct let drobný Masarykův reliéf, který jsem od Klimenta dostal. Vím, že Masarykův příběh jako literatura, ale i onen muž osobně, Klimenta fascinovali; a myslím, že to byl korunní důvod, proč tu chtěl zůstat. Zajímalo ho dění tady. Podobně se Čechoslovákem volbou stal v roce 1968, také již zesnulý, Němec Frank Boldt.

A pak tu byla jeho žena. Malířka Jiřina. Ačkoli muži umírají v manželstvích obvykle dřív, zde to bylo — Saša by jistě řekl: „Bohužel“ — o mnoho let naopak. Pochopil jsem z různých detailů, že jejich láska byla natolik intenzivní, až ji není namístě snižovat slovem „vztah“. Milovali se. Pro Sašu její smrt byla zásahem, který ho — snad dennodenně — nutil zvažovat smrt vlastní. Ostatně fascinoval ho Camus...

Byl to chartista. Podivuhodným způsobem spojoval dnes již prakticky nikde nevídanou vlídnost s odzbrojující statečností a pevností. Pamětníci stvrdí, že v disentu se v kritických letech pohyboval v přední linii — takřka jako jeho otec granátometčík. Ale na sklonku 80. let, kdy již začínalo být v očích prozíravých rozhodnuto, se naopak stáhl: „O podíl na moci jsem nikdy neměl zájem,“ vysvětlil mi suše.

Když jsem se stal v roce 1999 šéfredaktorem Literárních novin, chtěl jsem, aby se kontinuita s šedesátými lety stvrzovala texty tehdejších autorů. Domluvil jsem se na pravidelné spolupráci s několika z nich. Ale současné, moderní texty byli schopni soustavně psát jen dva: Ludvík Vaculík a on.

Vaculík i díky svému podnes nedoceněnému politickému myšlení. Kliment pro magickou dokonalost svého jazyka. Ve své zcela nepochybně nejsilnější české i československé autorské generaci nebude připomínán jako největší spisovatel; budou se lidé obvykle přít, zda takový titul patří Škvoreckému, Kunderovi, Vaculíkovi nebo snad Tatarkovi. Osobně budu vždy stát za názorem, že Kliment z nich všech dokázal nejlíp psát. Malé formy. Stručné, zcela přesné, obrazy. Velké vjemy na malém prostoru. V tom byl geniální, nepřekonatelný.

Kliment si snad tak jako nikdo z jeho generačních souputníků — s výjimkou Milana Kundery ve vztahu k hudbě — uvědomoval blízkost slova s jinými druhy umění. Textem uměl rozeznít hudbu i zachytit v barvách imprese, rozpohybovat divadlo, stvořit film. Napsal několik skvostných knih.

A také spousty neopakovatelných vět, jejichž četba nepřestane působit rozkoš, ani po tisící: „Cestou na zahrádkách pestrobarevné záhony, je brzy na podzim, který, ovšemže, diriguje trpaslík s červenou čepicí. Blboučce se usmívá asi tak jako my na něho;“ to je příklad z jeho posledního textu pro DR. Psal také poezii. Třeba ohlasy čínské tak, že by žasli i Číňané.

Také hrál šachy. Po několik let jsme se nad šachovnicí setkávali pravidelně měsíc co měsíc v již bohužel zaniklé čajovně kousek pod kostelem připomínaným udatnou smrtí československých hrdinů, kteří popravili Heydricha. Šachy hrál tvořivě a velmi dobře.

I mimo šachovnici uměl vytvářet situace, jako by vytržené z krásného filmu. V okouzlující čínské restauraci (takové pořád vskutku existují) mě seznámil se svým přítelem, fotografem Oldřichem Škáchou. Tehdy mi také na památku daroval nádherný nůž. Mou rodinu provedl po posvátné hoře Kleť, na níž měli po delší čas s jeho ženou Jiřinou druhý domov: on tam psal a ona malovala.

Po Ludvíku Vaculíkovi se stal mým šéfem v Literárních novinách. Zastal se mě, když mi bylo nejhůř. A skvěle obstál v situaci, v níž si naši společní protivníci mysleli, že pro jeho dobrotu bude jim snadnou překážkou.

Byl to věrný přítel, laskavý učitel, vždy vzácně milý společník, neobyčejně hodný člověk. Živoucí doklad, že československé dvacáté století mělo smysl, protože tu byli lidé, kteří se zde rozhodli žít vyloženě volbou: s nadějí, že naplníme příslib, jejž dnes už bohužel málokdo ctí... jako bychom zapomněli, že našimi nejlepšími předky byli lidé toužící po uskutečnění Masarykova ideálu. Alexandr Kliment se opravdu snažil pro takový československý sen žít.