Bob Dylan osmdesátiletý

Filip Outrata

Jedinečný autor mnoha podob, který se tvůrčím způsobem vyrovnává s rolí proroka a generačního symbolu a čerpá z hudebních tradic, které miluje. Bob Dylan se v plné svěžesti a autorské formě dožívá osmdesáti let.

Bob Dylan s jednou ze svých životních lásek Joan Baezovou vystoupili v roce 1963 na proslulé demonstraci za občanská práva ve Washingtonu D.C. Foto Rowland Scherman, U.S. National Archives and Records Administration

Robert Allen Zimmerman alias Bob Dylan (24. května 1941 v Duluthu) je mimořádná a trochu zvláštní postava světové hudby i kultury. Jeho životní příběh by se snad dal stručně shrnout tak, že ve velmi mladém věku se stal jakýmsi prorokem, kultovní postavou, symbolem celé jedné generace, a byl tak zatížen neobyčejně náročnou rolí, se kterou se pak celý život musel vyrovnávat, unikat před ní. To se mu dařilo a nacházel přitom nové a nové, vždy objevné, podoby.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Role mladíka, který zpívá legendární songy o svobodě, písně jako Blowin´ in the Wind nebo The Times They Are a Changin´, které pro mnohé dodnes zůstávají tou nejlepší — nebo dokonce jedinou — tváří jeho tvorby, musela být těžká opravdu k neunesení. Vzpoura musela přijít a také přišla.

Jednou z jejích podob byla v roce 1965 proměna z folkaře s akustickou kytarou v rockera s neobyčejně silným elektrickým zvukem za zády. Síla výpovědi ovšem písním zůstala.

Jinou podobu osvobozování od postavy Boba Dylana můžeme slyšet ve „sklepních nahrávkách“ (The Basement Tapes), pořízených v roce 1967 se členy skupiny Band. Písničky často s hravými až nonsensovými texty, bok po boku s folkovými tradicionály, dýchají uvolněností, nejsou spoutány nutností přicházet s hlubokými výpověďmi o životě a o světě. Ale i v tomto hravém muzicírování najdeme novou píseň tak silně vyslovující téma svobody, jako je I Shall Be Released.

Přicházely další a další podoby, nejprve na samém konci 60. let ponor do country, společné hraní s Johnnym Cashem, pak v polovině 70. let velmi osobní a intenzivní vyzpívání se z rozpadu vztahu (Blood on the Tracks, 1975), a zanedlouho poté proměna v zapáleného evangelikálního křesťana, vystřídaná postavou „bezvěrce“ (Infidels, 1983). S chutí se v roce 1988 vžil do postavy „Luckyho Wilburyho“ v přátelském hudebním seskupení Traveling Wilburys, které kromě Dylana tvořili George Harrison, Roy Orbison, Jeff Lynne a Tom Petty.

V roce 1988 také začalo Dylanovo „nekonečné turné“, které trvá dodnes a na němž odehrál přes tři tisíce koncertů. Z nich celých třináct v České republice. I v letech nekonečného koncertování vydával vynikající autorská alba jako Time Out of Mind (1997), Love and Theft (2001), Modern Times (2006), Tempest (2012) a zatím poslední Rough and Rowdy Ways (2020). Vedle nich a spolu s nimi desky převzatého klasického repertoáru, od folkových a bluesových tradicionálů přes vánoční album až k popovým písním proslaveným Frankem Sinatrou.

Jedním ze zdrojů, které dodávají Bobu Dylanovi neutuchající kreativitu, je jeho stálé čerpání z hudebních tradic, které zná velice důvěrně, je do nich doslova ponořen. Jeho první album z roku 1962 obsahuje až na dvě autorské skladby pouze klasické folkové písně. Podobně tomu bylo na albu „Autoportrét“ (Self Portrait) z roku 1970, které bylo v době svého vydání přijato dost nepříznivě, zpěvák ale na něm nabíral síly k dalším silným autorským deskám.

Alba z první poloviny 90. let, Good as I Been to You (1992) a World Gone Wrong (1993) plné tradičních, akusticky zahraných folkových a bluesových skladeb, asi nepatří k Dylanovým nejposlouchanějším nahrávkám. Stačí si ale poslechnout třeba australskou lidovou baladu Jim Jones o odsouzenci, kterého vojenská loď převáží do trestanecké kolonie v Novém Jižním Walesu, a jsme velice blízko světu příběhů, který Bob Dylan oživuje ve svých vlastních písních.

Bob Dylan ve skutečnosti svou první a tíživou autorskou podobu zpěváka protiválečných protestsongů nikdy nezradil, ale obohatil ji a posunul do nové roviny. Jeho písně spojují velmi osobní rovinu lidských příběhů s výpovědí o společnosti.

Jednou z nejlepších skladeb jeho pozdní tvorby je Mississippi, výpověď o těch nejintimnějších lidských pocitech a zkušenostech, o lásce, úzkosti, lítosti a smíření. Ve skutečnosti ale obsahuje i poselství o stavu společnosti, o zkušenosti vězňů, lapených bez možnosti úniku.

V jiné z podmanivých balad pozdního období Dylanovy tvorby, nazvané ´Cross the Green Mountain a napsané pro televizní film o americké občanské válce, oživuje v sérii působivých obrazů hrůzu války, a přitom stále zůstává v rovině hluboce lidského příběhu, ne kazatelského odsuzování. V pomalém, téměř meditativním rytmu této písně jako by člověk mohl projít celým životem, s jeho krásou a drtivostí.

The world is old, the world is grey

Lessons of life can´t be learned in a day

I watch and I wait and I listen while I stand

To the music that comes from a far better land

Bob Dylan jako básník, jako autor po právu v roce 2016 oceněný Nobelovou cenou za literaturu, je právě tím, kdo dává zaslechnout něco z té hudby přicházející z lepšího světa. Ze světa, kde člověk zůstává sám sebou, citlivě vnímá vlastní nitro a je otevřený pro příběhy druhých, a zároveň neztrácí touhu po svobodě a spravedlnosti. Ať jeho hlas, který s přibývajícím věkem získává na hloubce a moudrosti, můžeme slyšet ještě mnoho let!

Diskuse