Karel Veselý

Hudební kritik a publicista (Respekt, Aktualne.cz, HIS Voice, Lidové noviny…), autor knihy Hudba Ohně

1. Arcade Fire - The Suburbs

Velké ambice plodí velkou desku. Hipster ve mě mi radí zatloukat, že mě tenhle špringstýnovsko-jůtůovský patos dojímá, ale tenhle coming out je slastný: byl bych blázen, kdybych se styděl za něco takhle dobrého.

2. Sufjan Stevens - The Age of Adz

Sufjan nikdy nebyl obyčejný kluk s kytarou, za kterého by ho mnozí rádi vydávali. Na The Age of Adz jeho kompozice nabobtnaly do obřích (a pro mnohé neskousnutelných) rozměrů a natočil epický soundtrack ke globálnímu šílenství, které všichni prožíváme.

3. Oneohtrix Point Never - Returnal / Returnal '12

Velkněz syntezátorů znovu zasahuje. Jediná deska, na které by se shodli Prince a Merzbow.

4. Big Boi — Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty 

Triumfální návrat legendy. Big Boi přidal k typickému "808 soundu" špinavého jihu a uctívání basových linek ještě perverzně ujetý synth-funk a natočil nejlepší hiphopové album posledních let.

5. DJ Nate — Da Trak Genious

Chicagský juke stojí na hranici mezi hip hopem a house, což z něho dělá veskrze mimozemskou hudbu (s galaktickými koulemi). Nahrubo nasekané samply pěkně rozemleté do výživného krvavého tataráku. (Podotýkám, že jsem ve skutečnosti vegetarián.)

6. Actress — Splazsh

Abstraktní techno pojaté jako dekonstruktivistická architektura, která se vám před očima (teda správně: mezi ušima) skládá a zase rozkládá.

Více na www.karlmuzziklab.blogspot.com

Jiří Špičák

Editor Deníku Rovnost, hudební publicista (HIS Voice, A2)

1. Joanna Newsom — Have One On Me (Drag City)

Původně jsem uvažoval spíše o čestné ceně, protože mi přijde až nepatřičné zařazovat tohle album do proudu nahrávek z roku 2010. Časově do něj tříalbový opus kalifornské zpěvačky a skladatelky patří, kontextuálně ale stojí mimo všechny aktuální sonické proudy. Nikdo letos nepředložil posluchačům takhle autorsky vyzrálou desku — a nikdo ze současných písničkářů nepromlouvá takhle silným hlasem.

2. Actress — Splazsh (Honest Jon's)

Deska, která naopak snad nejlépe vystihuje rok 2010 a směřování odnože hudby, kterou jsme kdysi dávno označovali jako dubstep. Z recenze pro His Voice: „Deska Splazsh je spíše načrtnutím daleké sci-fi cesty do jiných galaxií než čímkoliv jiným — zároveň je ale pevně ukotvená na zemi svým zemitým beatem. Těžko dešifrovatelná, přeplněná významy, zvukově originální a především skutečně současná — současná v tom smyslu, že zvukově naplňuje naše aktuální představy o budoucnosti. Od kultovní desky Memories Of The Future dvojice Kode9 & Spaceape tu nebylo nic fungujícího podobným způsobem.“

3. Gonjasufi - A Sufi and a Killer (Warp Records)

Opiový démon a létající solitér Sumach Ecks uvedl letos pod značkou Warp Records album, které bylo snad největším překvapením roku — z čisté oblohy snesl do sluchátek a reprobeden nic netušících pozemšťanů fantastickou desku, která je natolik neuchopitelná a zároveň konzistentní, že je skoro nemožné ji nemilovat. Pomalé prokouřené beaty (Flying Lotus), orientální ornamenty, roztřískané samply a především samotný hlas Gonjasufiho, který zůstává levitovat na pomezí náboženských promluv a zdrogovaných litanií. A opravdu to není podobné ničemu, co letos vyšlo.

4. Forest Swords — Dagger Paths (Olde English Spelling Bee)

Outsider výročních žebříčků a zároveň triumf neustále se zlepšujícího labelu Olde English Spelling Bee. Deska neuchopitelná a nepochopitelná natolik, že se může snadno vytratit ze zorného pole posluchačů — kapesní nahrávka a demonstrace pokornosti hudebníka. Dubové beaty, hypnotické kytarové vyhrávky, hlasy probíjející se ozvěnami, svébytnost. A neuvěřitelně pasující název projektu.

5. How To Dress Well - Love Remains (Lefse Records)

Další díl skladáčky s názvem „tvoříme originální zvuk v roce 2010“. Z recenze pro A2: „V projektu How To Dress Well, dává Tom Krell průchod své největší lásce — komerčnímu devadesátkovému r’n‘b. Jde tedy přesně o hudbu, kterou by si žádný současný hipster a hudební nerd nedovolil označit jako svoji oblíbenou. Když dojde v rozhovorech právě na r’n‘b, dokáže Tom Krell bránit svůj zamilovaný žánr skoro militantním způsobem a neustále přesvědčovat, že pro něj tato hudba rozhodně není žádný vtip. Přestože inspirace tímto stylem je na jeho debutové desce Love Remains více než čitelná, rozhodně Krell nevyprodukoval nic, co by se dalo pouštět na MTV. Čisté melodické linky a klasický rytmus totiž skrývá do obalu nedokonalého zvuku, vlastní hlas rozpouští v reverbech a nechává celý koloběh vlastních skladeb zacyklený ve snivých otáčkách.“

6. Big Boi - Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty (Def Jam Recordings)

Generál Patton na úkor Kanyeho Westa. Z recenze pro A2: „Úvodní singl Shutterbug vystihuje charakter celé desky. Plochou sedmnácti skladeb alba jasně proplouvá vzkaz: opravdu důležitá je jenom hudba. Big Boi chce podle vlastních slov vrátit do hudby zábavu; toto poselství lze ostatně odhalit i v názvu alba. Sir Lucious Left Foot je Big Boi, který „nechává otisky funku všude, kam vkročí“ a všude rozsévá nefalšovanou radost z hudby.“

Aleš Stuchlý

redaktor (Radio Wave, časopis Cinepur), dramaturg (STIMUL festival)

1. Kemialliset Ystävät: Ullakkopalo (Fonal)

Finští Chemičtí přátelé a jejich zvuková obdoba Manifestu surrealismu. Elektroakustické koláže kultivované v Petriho miskách. Nahrávka postavená na radostném šílenství, rozbíjení tvarů a jejich asociativním skládání. Ve světle organického a komplexního soundu téhle desky blednou i elity současné avantgardní scény. Vytáhněte své vnitřní dítě na parket(y)!

2. Kanye West: My Beautiful Dark Twisted Fantasy (Def Jam)

Hip-popová WEST Side Story. Snoubení nebe a pekla. K takhle šťastnému prolnutí šílenství, talentu a perfekcionismu dochází maximálně třikrát za deset let. Megalománie, hédonismus, opulence, dekadence, transcedence, zklidni to.

3. Oneohtrix Point Never: Returnal (Editions Mego)

Daniel Lopatin natočil elektronickou desku roku. Archaičnost i futurismus, sofistikovaný ambient i nukleární noise, vše v neobvykle původním provedení. Jak zní nostalgie budoucnosti? Jak se sochá ze zvuku? K albu Returnal se budeme ještě chvíli vracet.

4. Forest Swords: Dagger Paths (Olde English Spelling Bee)

Hudba, která mi letos byla nejvíc filmem. S touhle evokativní muzikou chodím na houby a klobouky sekám mečem. Takhle nějak by možná v roce 2010 navázali Slowdive na svojí nadčasovou desku Pygmalion.

5. The Knife ft. Mt. Sims & Planningtorock: Tomorrow, in a year (Mute)

Dehumanizovaná elektro-opera na téma evoluce. Album jako atonální konstrukt, který je mixem popu, hlukových ploch, terénních nahrávek, minimal techna a operního zpěvu. Nečekaně efektivní hudební alchymie.

6. Spoon: Transference (Merge)

Kapela, která neumí slabé desky a přinesla do nanicovatého indie-rockového univerza sympatickou neokázalost. Její v nejlepším smyslu slova ekonomický přístup k písničkářství zůstává i na letošní desce jen obtížně napodobitelný. Málo not, hodně nápadů a emocí. A taky vedle hardcorového setu severského tria The Thing v Bratislavě a běsnění americké úderky Wolf Eyes v Praze/Brně můj (berlínský) koncert roku.

Jakub „TV Produkt“ Němeček

Filmová distribuce (Letní filmová škola Uherské hradiště, Aerofilms, Projekt 100), dramaturg (Bio Oko), VJ

Bez jakékoliv potřeby dělat absolutní žebříčky a vynášet soudy nad hudebním průmyslem/ undergroundem posílám šest nahrávek, které mě v letošním roce nejvíc chytily za srdíčko.

1. Caribou — Swim

2. Yeasayer — Odd Blood

3. Darkstar — North

4. Gonjasufi — A Sufi And A Killer

5. LA Vampires & Zola Jesus EP

6. Lazer Sword — Golden Handshake EP

Další důležitá jména: Africa Hitech, Balam Acab, Baths, Robot Koch, Dorian Concept, El Guincho, Flying Lotus, James Blake, Lorn, Mount Kimbie, Salem, Shlohmo, Slugabed, Sufjan Stevens.

Michael Kalábek

Vedoucí redakce mluveného slova a publicistiky, moderátor (Rádio R)

1. Liars — Sisterworld

Po návratu z Berlína už Liars neznějí jako ostnaté dráty a hukot U-Bahnu, ale neztratili nic ze své tíživosti a naléhavosti. Méně drásaví, jen hlubší. Chci jezdit biontem, co zní jako mrož s vředy.

2. Secret Cities - Pink Graffiti

Americké maloměsto a tři obyčejní kamarádi - navzdory tomu velmi příjemný a zvukově pestrý indie folk. Skromná a přitom neuvěřitelně krásná hudba.

3. Wavves - King of the Beach

Klišé pláží a vln je zpět a je potřeba ho zničit. Po prvních krůčcích mají Wavves vyzrálé a chytlavé album, ale hlavně jim zůstal ušpiněný zvuk. Chybí mi jen Cool Jumper.

4. Caribou — Swim

Album s příchutí jarních dešťů a letního slunce. Touha neustále se pohupovat a taky potkat tyhle písně, kdyby se staly lidmi. Co víc dodat. Caribou, od teď pouze s přídomkem "úžasný".

5. No Age - Everything in Between

Asi nejpopovější album No Age, ale o popu v tomto případě nemůže být řeč. Horečka, křik, rychlý a intenzivní život. Tak, jak to má být.

6. Crystal Castles - Crystal Castles

Na jedničku to nemá, o to však nejde. Kdo se někdy dotkl Alice Glass, nemůže prostě jinak. Příště už to bude sex, Alice!

Jakub Patočka

Šéfredaktor Deníku Referendum

1. Joanna Newsom: Have One On Me. Každé její album je zatím lepší než to předcházející. Je štěstím naší generace, že jsme jejími vrstevníky.

2. Sufjan Stevens: The Age of Adz. Krok novým směrem. A pro mě úctyhodný pokus připomínající moment, jako když Bob Dylan sáhl po elektrické kytaře. 

3. Natalie Merchant: Leave Your Sleep. V podstatě klasická, přitom neobyčejně rozmanitá, nadčasová nahrávka. Vzácně čistá práce.

4. Bob Dylan: Bootlegs No. 9 Mezi znalci to není neznámý materiál. Ale stále zásadní a posud vlivný.

5. Laurie Andreson: Homeland. Tak jako vždy roky na koncertech pročišťovaný materiál vydaný v dokonalém tvaru. Politický, radikální a stále jedinečný.

6. Peter Gabriel: Scratch My Back. Alba coververzí jsou často znouzectností těch, kterým dochází dech, mají velmi proměnlivou kvalitu a málokdy obsahují aspoň jednu stopu, která se aspoň přiblíží originálu. Ale tohle je výjimka.