Občas se stane, že se narodí někdo, kdo všechny a všechno natolik přesahuje, až je to obtížné pochopit. Bob Dylan je takový případ.

Nedá se říct, že by se udělení Nobelovy ceny za literaturu nečekalo. Nominován byl mnohokrát; dříve ji nedostal jen proto, že se přemýšlelo o tom, zda je to přiměřené. Letos konečně nobelovský výbor, složený z otevřených, vzdělaných a přemýšlivých Skandinávců, dospěl k tomu, že je.

Bob Dylan je zcela nepochybně jedním z hrstky největších umělců moderního světa v éře po skončení poslední světové války. Je také ikonou šedesátých let, jednoho z nejkrásnějších zklamání lidstva.

Bob Dylan, vlastním jménem Robert Zimmerman, vydal mezi roky 1962 a 1966, tedy mezi dvacátým a pětadvacátým rokem svého života, sedm alb exkluzivní hudby s texty, které si podmaňovaly fantazie o mezilidských vztazích, zejména milostných, vyprávěly mimořádně silné příběhy, jež si ovšem každý uměl představit, a podněcovaly touhy, aby se svět stal lepším.

Byl to výtrysk rimbaudovského génia, avšak víc než to: spojeného s hudební kulturou nejlepší americké lidové tradice. Kdyby existovala Nobelova cena za hudbu, dostal by ji už dávno.

V smysluplné populární hudbě druhé půle šedesátých let, a pak dál už setrvale, ovlivnil všechny a všechno. Má několik skvělých vlastností. Je nepředvídatelný. Má smysl pro humor. A plane v něm oheň pro spravedlnost. Dokáže písněmi vyprávět příběhy jako nikdy nikdo druhý. Napsal hned několik nejlepších písní.

Na zadní straně obalu desky Hard Rain, jedné ze dvou vydaných za minulého režimu v licenci Supraphonem, stojí jako motto Dylanova věta: „Někteří lidé říkají, že jsem básník.“ V éře You Tube a Pirate Bay je skoro nepředstavitelné, že se kdysi prostě nedalo zjistit, co je to legendou opředenou jméno zač, z čeho taková síla vyvěrá.