Až dosud byla nejextravagantnější Nobelovou cenou, ta udílená za mír, která často volbou svých laureátů spíše než k přemýšlení o světovém míru nutila k pousmání, ze kterého se stával cynický škleb. Ale Bob Dylan to všechno překonal. Tedy alespoň v očích některých šokovaných intelektuálů. Dylan je přece písničkář. A pomněte Philipa Rotha! Ten by si to zasloužil mnohem víc! Kam se na jeho texty hrabe kazatelský a naivní Dylan! A tak twitter explodoval.

A protože hlavním heslem českého intelektuála je neztratit kontakt s globálním pelotonem spěchajícím k hraně útesu, pohoršovalo se samozřejmě i u nás. Například jsem se dozvěděl, že se někdo několik let kvůli Dylanovi učil anglicky, a pak zjistil, že jeho texty nedávají smysl. Že by dotyčný všechny ty Ginsbergy a modernismy zakázal jsem se sice nedozvěděl, ale kdesi v pozadí celé té skvostné úvahy to probleskovalo.

Nobelova cena pro Boba Dylana je totiž skutečnou a nefalšovanou provokací. Bez nejmenších servítek nabourává diskurs současné moderní literatury, nebo přesněji řečeno kultu, který si okolo moderní literatury někteří čtenáři budují.

Vše, na čem ulpí „nobelovský prach“, je najednou exkluzivní. Takovou se stává i četba „nobelovské“ knihy. Protože hlavně postmoderní literatura je často čtivo složité a od čtenáře vyžadující soustředění a ochotu trpět, rozšířilo se přesvědčení, že elitní literaturu může číst jen elitní čtenář.

↗

Nobelovu cenu za literaturu získal překvapivě Bob Dylan, básník na své věčné pouti za lepším světem. Foto metrolyrics.com

A do toho najednou vpadne Dylan. Básník na své věčné pouti za lepším světem. Básník, kterého si broukají miliony lidí po celém světě. Básník, jehož tvorbu můžete poslouchat třeba při řízení auta nebo mytí nádobí. Tedy při vykonávání činností, při kterých se pije espresso pěkně blbě a které jsou vrcholně antielitářské.

Dylan je básníkem známým a rozšířeným. Jeho „autorská čtení“ plní stadiony a to je přece něco, co od literatury neočekáváme, co ji špiní a nutí ji, aby si zadala se světem skutečných lidí. Lidí, kteří se k Dylanovi nemuseli pročíst, ale dost možná ho poslouchali ještě dřív, než si přečetli Jámu a kyvadlo. Myslím, že to vadí Dylanovým kritikům nejvíc ze všeho.

Po čtvrtku nebude světová literatura už nikdy stejná. Její hranice se nepatrně rozvolnily a je to jenom dobře. Věřím, že ze současného chvění může vzejít spousta skvělých věcí. Nečekal bych, že právě Nobelova cena za literaturu bude tím nástrojem, který tohle chvění podnítí, ale ve svém očekávání jsem se mýlil.

Jsem za tento omyl rád. Asi si teď poslechnu několik „nobelovských“ veršů: každý ví, časy se mění.