4. prosince 2020 zemřel v Praze v požehnaném věku 96 let Antonín J. Liehm. Byl mimořádnou kulturní a politickou osobností druhé poloviny dvacátého století, Čech se skutečným světovým přesahem.

Nekrology ale v redakcích připravené zjevně nebyly a většina médií se spokojila s encyklopedickým heslem (s výjimkou Respektu). Liehm by to označil za další příznak fatálního propadu novinářské profesionality.

Náročnost na kvalitu a zodpovědnost novin byla pro něj zásadní věc. Asi by řekl něco v tom smyslu, že ať na papíře nebo na síti, noviny přestávají naplňovat svůj smysl, pokud už nejsou sdělovacím prostředkem informací a myšlenek, ale jen prostředkem zisku.

Jsem český novinář

„Jsem český novinář.“ To bylo hrdé prohlášení člověka, který jako zřejmě jediný Čech dokázal v zahraničí založit a řadu let vydávat renomovaný mezinárodní časopis neustupující z vysokých nároků na formu, obsah a étos. Lettres Internationales vycházely od roku 1984 v několika různých verzích (nejen jazykových mutacích).

Ta česká v polovině devadesátých let neuspěla. Navzdory řečem o slavném návratu do Evropy nebyl totiž zájem o moderní evropanství jako kritickou a zároveň sociálně citlivou politiku a kulturu.

AJL získal tehdy běžné kvalitní vzdělání na žižkovském gymnáziu. Jako jednadvacetiletý se okamžitě po osvobození vrhl do akce. Z německého lágru přivezl Emila F. Buriana a stal se vedoucím redaktorem týdeníku Kulturní politika, který EFB začal hned vydávat a který byl významným hlasem ve sporech třetí republiky o to, jak realizovat novou společnost.

Studia Liehm doslova odbyl na Vysoké škole politické a sociální; zkušenosti, jazyky a neuvěřitelný kulturní rozhled získával raději v praxi, cestováním a od zkušenějších. Jeho schopnost přátelsky spolupracovat s nejvýznamnějšími kulturními osobnostmi druhé poloviny 20. století, u nás i v zahraničí, byla obdivuhodná. Chvíli trvá, než si při čtení jeho textů zvyknete, že všechny ty slavné světové spisovatele, režiséry, politiky i mnoho dalších necituje z odstupu, ale z osobních setkání a rozhovorů.

Literárky

Hned v květnu 1945 Liehm vstoupil do komunistické strany, avšak už o čtyři roky později byl svéhlavým komunistickým intelektuálem, kterému hrozilo vyloučení, vyloučen byl v roce 1967 po sjezdu spisovatelů. V roce 1960 začal pracovat v Literárních novinách (Literárních listech, Listech), kde byl nejen filmovým kritikem, ale měl na starosti zahraniční témata a psal rozhovory.

Po krachu Pražského jara — Liehm trval na tom, že se má správně nazývat československé, patřil totiž k malé menšině těch, kdo brali slovenskou kulturu se vší vážností — odešel do exilu. V sedmdesátých letech přednášel o filmu na amerických univerzitách, v osmdesátých ve Francii a vydal své úspěšné knihy o československé filmové vlně. Navzdory existenčním obtížím Liehm i v exilových letech vydával s Jiřím Pelikánem a dalšími kulturně politický časopis socialistické opozice: Listy se pašovaly ke čtenářům do Československa.

I když se Liehm sám považoval za povahu nevhodnou pro politiku, patřil spolu s Vaculíkem, Kunderou, Kohoutem a dalšími k typickým představitelům specificky československé situace, kdy straničtí intelektuálové a umělci se stávali prostřednictvím svých svazů reálnou politickou silou. Kultura a politika byly pro Liehma vždy neoddělitelné.

Celý život usiloval o to, aby se vysoce kvalitní umění a kultura dostávaly k co nejširšímu množství lidí: tak fungovaly Literárky s dnes nepředstavitelnými statisícovými náklady, a proto se Liehm věnoval zrovna filmu. Druhá věc, za níž tvrdohlavě celý život šel, bylo skutečné začlenění české a československé kultury do té evropské a světové.

Způsobem, který byl nejvíc vlastní generaci intelektuálů vyrostlých za protektorátu, dokázal spojit českou identitu s reálným evropanstvím; a to včetně slabiny, již tato generace často měla v neochotě překonat vzpomínky a vzít vážně i Německo.

Zažít konec svého světa

Ačkoli byl od roku 1989 v penzi, chápal Liehm dobře, jak necitlivé by bylo rychlé vstupování exulantů do československé politiky. Na jedné straně respektoval situaci, na druhé se však pokoušel působit proti stále silnější převaze pravicových a konzervativních postojů v českém kulturním světě: pokud bychom zůstali u skupiny bývalých Literárek, ztělesňuje to nejlépe Ludvík Vaculík.

Ani nyní však nešlo pouze o intelektuální spory. Politickým vítězem se díky privatizaci a rozdělení státu stal neoliberalismus, Václav Klaus a spol. v paradoxní ale účinné souhře s Václavem Havlem a nesocialistickou, či dokonce konzervativní částí disentu.

Liehm proto nakonec tak jako mnoho dalších exulantů zůstal z větší poloviny usazen v Paříži. Časem zjistil, že ve většině české společnosti přestal být zájem nejen o ideje humanistického socialismu šedesátých let, ale i o skutečné české evropanství, nezatížené tradičními mindráky.

A nejméně ze všeho byl zájem o jeho kritické vhledy do aktuální situace, vždy ostré, vždy velmi dobře argumentované, a zároveň vždy respektující ideové protivníky — pokud byli stejně vzdělaní, otevření a bystří. Psal tedy i nadále pro malou skupinu čtenářů, především v Listech. Do Prahy se vrátil do péče rodiny své jediné dcery až v roce 2013 a dva roky poté byl oceněn prezidentskou medailí Za zásluhy.

Většina Liehmovy generace umírala v devadesátých a nultých letech. Vyšší věk mu přinesl pochybnou výhodu zažít konec světa, který byl jeho světem. Poválečná politika regulovaného kapitalismu, který si byl vědom nezbytnosti sociální spravedlnosti a počítal s kvalitní kulturou, s neoliberalismem prohrála.

Československo se rozpadlo, Česká republika se stále více uzavírá do sebe a solidaritu s Evropou vzdala dříve, než ji stihla vybudovat. Papírové noviny jsou už jen prázdnou formou a novinářská zodpovědnost se udržuje jen v menšinových médiích. Právě proto bychom ale neměli zapomínat, že jsme měli takovou osobnost, jako byl AJL.

Tonda

Na závěr nemohu jinak, než přidat pár osobních slov. Namísto Liehm mělo všude nahoře stát Tonda, jak mu říkali přátelé a spolupracovníci. Znali jsme se celý můj život. Když se rozváděl, pár měsíců přespával u nás v obýváku.

Každé léto jsme trávili s dalšími rodinami společné týdny prázdnin v letovisku Dobrá Voda. Tonda vždy dohlížel na to, aby se i v omezených podmínkách jedlo co možná dobře a jeho salát se sauce vinaigrette byl od konce padesátých let jednou z praktik kulturní rezistence.

Moji prarodiče Stanislav a Hana Budínovi totiž byli jeho nejbližšími přáteli, byť o dvacet let staršími; oběma napsal vřelé nekrology. Věděla jsem, že Budín byl pro Tondu i mentorem kvalitní žurnalistiky, překvapilo mne ale, jak podobný styl psaní měli: jazykově bohaté vyprávění, prokládané anekdotickými historkami, které absurdní pointou objasní nejednoznačnost a často krutou nahodilost dění.

Myslím, že sdíleli hlavně vnitřní citlivost, avšak žili v době, která neměla kódy pro muže, kteří by chtěli být prostě hodní. Oba měli velkou zodpovědnost za společnost a byli ve veřejných konfliktech jak ryby ve vodě, přestože idealisticky a opakovaně prohrávali.

Kdysi mne Tonda vzal na můj jediný fotbalový zápas v životě. V roce 1973 mi sám od sebe poslal (myslím, že po Philipu Rothovi) čtyři desky, u nás samozřejmě nedostupné, které bez nadsázky určily můj další život: Hair, Jesus Christ Superstar a dvakrát Bob Dylan.

Od devadesátých let jsme se několikrát viděli v Paříži a Berlíně. Nad mísou mušlí jsem se zmínila o tom, jak je pro některé mé kolegy těžko snesitelné, že se přátelím se sociálními demokraty. Potměšile mu blesklo v modrých očích a se svým typickým, trochu nemilosrdným smíchem řekl: Sociální demokraté? Ti vždycky jen zradili. To je slabota, skutečný smysl měl jenom komunismus.