Něco zářivýho nám bude chybět

Jan Šícha

Svatopluk Karásek se zasloužil o českou kulturu a rovnou páteř svých posluchačů. Když se dotknete tvorby Svatopluka Karáska, často se smějete, je vám celkově volněji, svět vám přijde lépe obyvatelný.

Český normalizační bolševismus neomylně rozeznal, vytrvale a vynalézavě deptal lidi jako Sváťa Karásek. Za dvacet let takzvané normalizace český bolševismus zredukoval počet bláznů, co jsou schopni pobláznit město na míru tak malou, že nám tu po dalších třiceti letech života ve svobodě bují zákeřná připodělanost a neosvazácké manýry i u lidí, kteří si zkratku SSM musí hledat pomocí google. Foto Ben Skála, WmC
Český normalizační bolševismus neomylně rozeznal, vytrvale a vynalézavě deptal lidi jako Sváťa Karásek. Za dvacet let takzvané normalizace český bolševismus zredukoval počet bláznů, co jsou schopni pobláznit město na míru tak malou, že nám tu po dalších třiceti letech života ve svobodě bují zákeřná připodělanost a neosvazácké manýry i u lidí, kteří si zkratku SSM musí hledat pomocí google. Foto Ben Skála, WmC

Tunel, podraz, anonym, život je o něčem jiným — zpíval Sváťa Karásek. O čem život je, se Karáskovi kromě písní dařilo zachycovat v kázáních, některá vyšla tiskem. Hlasitý smích dokáže vzbudit jeho životopisný rozhovor Víno tvé výborné. Když se dotknete tvorby Svatopluka Karáska, často se smějete, je vám celkově volněji, svět vám přijde lépe obyvatelný.

Měl rád víno. Když se dopilo poslední, v jeho tváři se rozprostřel výraz plné křesťanské důvěry, která lidi u stolu naplňovala přesvědčením, že Pánbůh ještě nějaké víno pošle. Často se tak stalo. Pánbůh Svatopluka Karáska byl optimista, co nejen proměňuje vodu ve víno, ale ke konzumaci si také přisedne.

Sváťa byl muž nepřehlédnutelné postavy, vysoký, urostlý. Sálala z něj energie. Když přijel zpívat do Českého centra v Mnichově, kde jsem působil, okamžitě byla zpátky přímost prostředí undergroundu. Samozřejmé tykání, tvorba ze slov na místě, dal by se z toho natočit klip jako ilustrace slovního spojení — je živo.

Pomyslných filmů by bylo víc. Než onemocněl, a když už byl v letech, připadal mi jako oživlý Chelčický, což jsem mu řekl, a on se smál. Školení hudebníci v kapele z něj rostli, protože se u něj všechno tvořilo na místě, tady a teď performovalo, dorozumění na základě taktů či pevných struktur bylo zcela nemožné. Byl to otevírač oken, aby duch mohl vanout.

Karásek považoval umění za vhodnější prostředek, jak se dotýkat evangelia než jen studený rozum. Říkal, že nevěří v moudrost, ale v Boží bláznovství, moudrými odmítané. Pár bláznů, kteří změní, poblázní, to znamená oživí, město. Karásek patřil k těm, kdo teprve postupně přišli na to, že bavit se, zpívat, malovat a vystavovat, jsou v bolševismu politické činy. Chtěl žít po svém, a oni ho nenechali.

Bolševický režim ho v roce 1980 vyštval v rámci akce Asanace do exilu. Stal se farářem v Curychu. Potkal jsem v Německu řadu Krajanů, kteří rádi vzpomínali na setkání se Sváťou v Kostnici. Sváťův koncert v Mnichově mi zcela spolehlivě přeplnil České centrum. Lidé, kteří utekli z diktatury na svobodu, ho brali jako svého, tak jako ho doma brali za svého ti, kdo po svobodě toužili.

Svými texty ke svobodě klestil cestu. Ke klestění patři i dobře užitá sprostá slova. Poprvé jsem jeho píseň slyšel na základce, na škole v přírodě, někdy koncem sedmdesátých let. Voni se k sobě tulej, a pak, pro tehdejší huberťáky nezapomenutelné — jsem tu krátce, vidím i pí*u v chlebový patce. Hned bylo jasné, že tuto píseň bolševik nenávidí. A my milujeme. U snídaní školy v přírodě jsme pak zvedali chlebové patky nad hlavu.

Svatopluk Karásek byl občansky a politicky aktivní, tak by snad odpustil malé zobecnění. V letošním roce proběhlo zas několik plus minus neplodných debat o reálném socialismu. Dá se k nim přihodit jedna pravdivá věta, o kterých si myslím, že má být jedním z měřítek posuzování věcí minulých.

Český normalizační bolševismus neomylně rozeznal, vytrvale a vynalézavě deptal lidi jako Sváťa Karásek. Za dvacet let takzvané normalizace český bolševismus zredukoval počet bláznů, co jsou schopni pobláznit město na míru tak malou, že nám tu po dalších třiceti letech života ve svobodě bují zákeřná připodělanost a neosvazácké manýry i u lidí, kteří si zkratku SSM musí hledat pomocí google.

Když umře někdo jako Karásek, je dobré si to stokrát zopakovat. A pak třeba nad hlavu zvednout chlebovou patku a smát se. V dokumentárním filmu o něm Dana Němcová popisovala odchod Karáskových do exilu a řekla při tom větu, která teď, bohužel, zas nabyla na akuálnosti: „Něco zářivýho nám bude chybět.“

Sbohem, Sváťo. Jsem rád, že jsme se krátce naživo potkali, že jsem měl obraz živého člověka k těm knihám a deskám. Vlastně jsem si neuvědomoval, jak samozřejmou součástí mého života jsi.