Slovo underground pro mne nikdy nevymezovalo úzkou etapu v dějinách české kultury. Mělo obecnější — nadčasový — význam. Někdy na konci devadesátých let jsem se jako gymnazista začal více zajímat o umění a politiku, experimentoval jsem s různými subkulturami a hledal svůj nový mentální domov. Brzy mi došlo, že ať už jde o punk, hardcore nebo ekologii, všude jsou lidé dvojího druhu.

Za prvé jsem se setkával s těmi, jimž byl v zásadě lhostejný modus operandi subkultury, v níž se pohybovali. Nebylo důležité, u kterého vydavatelství kapela vydává, jakých akcí se účastní, kdo ekologický spolek financuje, zda je či není daná aktivita spojena se státem nebo nějakou firmou. Fanoušky (sic!) zajímalo, jestli jim poslech či činnost ve spolku přináší potěšení, či nikoliv.

Druhá skupina lidí ale za nejpodstatnější považovala autenticitu. Pro ně nebylo primární, zda jsou hudebníci skutečně talentovaní a umí hrát, důležitější bylo, zda tvorba vychází z nich, jestli tvoří proto, „že musí“, a nakolik jsou nezávislí na jakýchkoliv módních, finančních nebo společenských tlacích. Pro tyto lidi (zde sotva mohu říci pro fanoušky) byla hudba nebo jiné umění vyjádřením osobního postoje a vztahu ke světu. Takové lidi jsem se naučil chápat jako příslušníky undergroundu, lhostejno, zda to tak oni cítili, či nikoliv.

Hranu mezi těmito dvěma skupinami lidí pěkně demonstruje monstrprojekt Kmeny, který vedle knih vyústil i do okázalé, ale bezduché výstavy Vladimíra 518 s názvem Kmeny 90 v Moravské galerii v Brně v roce 2017.

Vladimír 518 překročil hranici oddělující tyto dva světy už dávno. Kritika, která se na něj snáší, je srozumitelná tehdy, pokud si uvědomíme morální imperativ tvorby undergroundu. Projekt Kmeny využívá subkultur, aby nasytil zájem veřejnosti (a podpořil brand Budvaru). Vytahují z přítmí alternativy exotiku a zbavují ji undergroundového postoje. Podvrhují publiku představu, že si stačí koupit snapback a člověk je nezávislý.

Na paměti je třeba mít Jirousovo vymezení undergroundu jako „nového duchovního postoje čestného umělce, reagujícího na odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti.“ (Zpráva o třetím českém hudebním obrození) Jakýkoliv komerční, státní nebo i obecní projekt je tomu protivný.

Underground je anarchistický v tom, že vyhlašuje princip DIY — „udělej si sám“ — a usiluje o autonomii. Žádná vnější autorita nemá právo si nárokovat posuzování tvorby. Underground nežebrá o pozornost, podporu, nebrečí, že jej společnost nedoceňuje. Nezávislost životního postoje tkví v tom, že ač člověku záleží na osudu světa, je mu lhostejné, jak se k němu samému staví společnost. Popularita, veřejné uznání a místa v čítankách jsou odvěcí nepřátelé undergroundu.

Duchovní podstata undergroundu

Slovo duchovní není v Jirousově definici náhodou. Underground podle mne není spojen s konkrétní estetikou, partikulárním společenstvím lidí „teď a tady“, s obcí pozemskou, řečeno volně s Augustinem. Spíše je to společenství „civitas Dei“, čili neodpovídající společenským strukturám, neposuzovatelné kategoriemi doby.

Duchovní je v tom smyslu, že pro něj nejsou určující struktura a funkcionalita zkorumpované a do sebe zahleděné „civitas terranea“. Nezávisle na tom, zda undergroundový člověk věří v Boha, či nikoliv, je zavázán jinému řádu než řádu světa kolem něj. Odchází ze světla společenského uznání do přítmí pohrdání.

Slovo duchovní ve vztahu k undergroundu neznamená jen nějakou abstraktní „pravdivost“, ale jistý druh sebekázně, který velí nepodléhat ničemu, co není plně slučitelné s osobním svědomím. Jde o kritické vymezení se vůči světu, jak psal Jirous, které vede člověka, aby „ďáblu“ řekl „ne!“

V každé době a v každém lidském společenství jsou ďábelstva uložena v jiných činech a institucích (a proto se ti, kteří dříve žili undergroundem, mohou kupodivu stát proponenty nového establishmentu — a to se počítá jako zrada). Underground žádá po člověku nezávislost, která z něj činí cizince na této zemi.

A právě Jaroslav Erik Frič pro mne byl průvodcem a v časech brněnského dospívání jedním z nejdůležitějších příkladů této nezávislosti obdařené duchovním rozměrem. Podobně jako Jirous byl nadán bouřliváckým duchem v hávu staroříšské spirituality (je jí čím dál méně), Frič byl zosobněním staromilského duchovního tuláctví, ale vždy žil pro společenství. Nejen organizací kulturních akcí — Erik se angažoval ve společenském dění, zvláště v otázkách menšin. Vektor jeho úsilí však nebyl směřován k politickému angažmá nebo uměleckému ocenění. Neměl cíl, který by projektoval úspěch.

Potulné dělnictví

Jeho časopis a posléze i festival Potulný dělník už svým názvem vyhlašoval cykličnost, nikoliv lineárnost osudu undergroundových počinů. Potulka tkví v tom, že undergrounďák je bezcílný osamělec. Dělníkem je pak ten, kdo pracuje usilovně, trpělivě a nežadoní o úlevy. Pracuje dál a dál, jako by neviděl horizont.

Tulák nemá cíle, dělník rovněž ne — může být najat znovu a znovu. Avšak je-li dělník zároveň tulákem, potom zde není pro prospěch tohoto světa jako průmyslový proletariát. Je mu lhostejná obživa, zisk i Zeitgeist. Nepracuje na díle průmyslníka, ale obdělává onu vinici Boží, prosvítající obcí pozemskou a reprezentující utopii světa jiného.

Možná, že byla Erikova sveřepost v jeho kritickém postoji ke světu (která často hraničila až s obsesí, jak bylo patrno z jeho blogu) ovlivněna i tím, že strávil takovou dobu v Ostravě. Ve městě, které se podepisuje na charakterech lidí jistou svéhlavostí a zarputilostí, jež ne vždy jsou ku prospěchu. Říkám to proto, že z Ostravy pocházím a čím jsem starší, tím více mám pocit, že rozeznávám jiskry této nátury v lidech pocházejících z černého srdce republiky. Jako by alespoň do určité generace byli navyklí více na špínu, která jim znechucuje veškeré elitářství. Alespoň já jsem v takovém prostředí vyrostl.

A tak ač Erik vystudoval angličtinu a filosofii, profesi akademika dal vale a v normalizační zatuchlosti se rekvalifikoval na pracovníka v pohostinství. To je ostatně region vyměřující život undergroundu od nepaměti — hospody a putyky, které nejen rozkládají krev alkoholem, ale také stírají rozdíly mezi sociálními skupinami. Přebývat po hospodách je tvrdé nejen proto, že to ničí zdraví a odvádí člověka od řádného života, ale i pro svébytná pravidla tohoto světa, jenž se vždy nachází na hranici galerky.

Když jsme spolu mluvili o filozofii (v době, kdy jsem dychtil nastartovat svoji kariéru v tomto oboru), vyjadřoval se o akademickém světě zhusta s despektem. Ptal se, kým jsou lidé, kteří šoupou bačkorami po chodbách ústavů a kateder a citují Kanta či Wittgensteina, „německé vysušence“, jak říkal. Čím mohou ručit (v šafaříkovském smyslu)?

Samozřejmě že pod hladinou těchto slov byla i jistá sebeobhajoba, snaha ospravedlnit přítmí, do něhož se Erik stáhl ze světa. Ale tulák je vždy obdařen jistou dávkou ukřivděnosti, protože být cizincem není snadné. To jenom povrchní módní pseudofilosofie osobních koučů se nás snaží přesvědčit, že svoboda je lehkost. Erikova zkušenost undergroundu byla svědectvím toho, že v duchovní svobodě je i velká temnota.

Věčně nedospělý underground

Chlast, hospody, jistá míra trpkosti i zarputilosti, která činí z lidí z undergroundu tak těžké patrony, to jsou stíny, které se ovšem transformují do duchovní svobody, původní tvorby nesoustružené podle diktátu módy nebo společenské poptávky, jež zakládá onu „nadpozemskou obec“. Podle mého názoru v každé subkultuře je přítomen určitý underground, který přísahá na morálku „udělej si sám“, odmítá spolupracovat se státem či s firmami, nežádá před dveřmi kulturních institucí o almužnu, ale jako onen potulný dělník obdělává svoji brázdu a seje podle toho, co mu zrovna doba přinese.

Cením si tohoto dědictví především proto, že mi na univerzitách, ale i v umělecké sféře tento duch chybí. Potkávám umělce a akademiky urputně usilující uspět, být na výsluní oborové slávy, mít zářez na pažbě za angažovanost, inovátorství či provokaci. Dostředivost a lhostejnost ke světu, která dlí u pramene undergroundové spirituality, je dnes vzácná. Jaroslav Erik Frič byl náročnou osobností, sebestylizující se, obtěžkaný vlastními stíny. Nebyl hrdina, ale byl dělník-tulák s tvrdým kořínkem.

Underground vedle sebe klade světce a hovno. To enóno se posmívá všem, kteří by lidský život, svět či naši budoucnost (ať už po revoluci, nebo bez ní) chtěli vidět jako naleštěný obelisk. Je to cynický škleb, ale v původním smyslu.

Peter Sloterdijk ve své Kritice cynického rozumu popsal, jak moderní doba degradovala původní subversivní kynismus operující v prostoru etiky v cynický výsměch ve jméně materialistického profitu. Undergroundový škleb je návratem ke prvotní kynické síle bezmocných. Světec pak dohlíží na vertikálu lejna, dosvědčuje, že na hnoji rostou fialky a že jejich vůně se má měřit pravdivostí, nikoliv schématy estetiky doby. Znemožňuje pesimismu, aby obral člověka o jeho naději.

Undergroundový postoj je samozřejmě velmi lákavý pro revoltujícího dospívajícího člověka. Ale ti, kteří již dostudovali a stali se z nich takzvaně dospělí lidé, se většinou ušklíbají nad touto naivitou jinošství. V umění je prý třeba cosi dokázat, posunout je, v politice zvítězit, svět změnit, davy strhnout.

Ale na jistém vrcholu, v zenitu lidského života, se cosi láme a ctižádosti ubývá. Člověku se opět zjevují jeho stíny, obelisky budoucnosti smrdí psími chcankami a z přítmí se chechtají „pouliční běženci“, kteří se s nabytými zkušenostmi náhle zdají být morálnější než „bezzákonný moderní filosof“, jak říkal Erik. Věčně nedospělý je underground, protože rezignoval na lež přímého světla doby. Ale tato jeho nadčasová nedospělost dává naději člověku, který přestal věřit světu. I přes hranici smrti.