Role konzervativního intelektuála
Tomáš SchejbalÚlohou intelektuála je kritická reflexe společnosti. Proto tato bytost nemůže být jiná než levicová. Rolí konzervativního intelektuála je kritická reflexe — levicového intelektuála. Proto se Roman Joch zajímá o intelektuál/ky z Deníku Referendum.
Doktor Joch se nestyděl, slova v řádky sestavil/ svými texty na blozích, v médiích se proslavil. Naposledy svým článkem v České pozici o elitářských levicových intelektuálkách a intelektuálech z Deníku Referendum, údajně adorujících ČSSD a v ní bankovního úředníka připomínajícího Sobotku před lidovým Haškem a Zemanem.
Konzervativní kritici, chtějí-li si rýpnout do angažovaných intelektuálů/ek, kriticky se vymezujících vůči společnosti, nikdy neopomenou oblíbený přívlastek ‚levicový‛. A myslí tím intelektuál/ky obecně, bez přívlastků. Samozřejmě.
Pojem intelektuál vznikl původně jako pejorativní označení pro francouzské novináře, spisovatele a umělce, kteří se na počátku 20. století angažovali ve prospěch Dreyfuse a proti antisemitismu. Podobná aféra ve stejné době v českých zemích byla hilsneriáda, ve které se proti antisemitismu angažoval Masaryk, za což mu jeho čeští studenti házeli kameny do oken…
Společenská úloha intelektuála je tedy produktem raného 20. století, mladším než úloha učence, kněze či šamana. Sociolog Bourdieu — marxistický levicový intelektuál — ukazuje paradoxní podmínky vzniku této úlohy.
Nejprve musela v 19. století získat obec umělců, literátů a akademiků relativní autonomii na politické a ekonomické sféře, a teprve pak, jako nezávislá, autonomní síla vedle síly politické a ekonomické, intervenovat do společenských otázek. Samozřejmě zbraněmi, které mohli mít intelektuálové po ruce, především slovem, které ale získalo jisté společenské uznání a tedy vliv.
Pochopitelným důvodem, proč se spisovatelé, básníci, umělci, akademici a novináři vymezují vůči společnosti kriticky více než například manažeři, podnikatelé a obchodníci (zkrátka měšťáci), je to, že zaprvé intelektuálové oplývají menšími příjmy a materiálním komfortem, nežijí-li rovnou v chudobě, což je motivuje k nespokojenosti, zadruhé naopak disponují větším kulturním bohatstvím a rozhledem, což jim umožňuje o společenských problémech hlouběji a komplexněji přemýšlet a vyjadřovat se k nim.
Proto jedna měšťácká frakce vyšší střední vrstvy inklinuje spíše ke konzervatismu a pravici, zatímco intelektuálové k různým levicovým směrům. Typický konzervativní volič tak rád chodí na vycházky do přírody a sbírá již uznané obrazy, nejraději z 19. století. Jen žádné experimenty, žádné novoty.
Za klasického českého intelektuála v tom výše uvedeném smyslu lze považovat řekněme Václava Bělohradského. Ten je teď označován za levicového intelektuála, ale na počátku devadesátých let byl intelektuálem pravicovým, který původně názorově pestré Lidové noviny přeměnil v jednobarevnou platformu klausovské pravice. Někteří redaktoři LN se tehdy uchýlili do bývalého Rudého práva; tehdy mi nad tou dějinnou ironií zůstával rozum stát.
Johnson je klasickým příkladem konzervativce, který vyznává přísnou morálku, ale jen pro druhé. Sám měl jedenáctiletý milostný vztah se spisovatelkou Glorií Stewardovou. Ta zveřejnila jejich mimomanželské dobrodružství jako reakci na Johnsonovo pokrytectví, se kterým píše o morálce, náboženství a rodinných hodnotách.