Intelektuál ve veřejném prostoru

Jaroslav Bican

Autor ve světle právě vydaného sborníku s touto tematikou uvažuje o roli intelektuála ve veřejném prostoru. Za nejvhodnější označuje pojetí Pavla Barši, jehož kritickému nároku ovšem většina ostatních příspěvků ve sborníku nedostojí.

Kdo to je intelektuál a jaká je jeho role ve veřejném prostoru? Na tyto otázky se snaží odpovědět řada intelektuálů v letos vydaném sborníku pod názvem Intelektuál ve veřejném prostoru — Vzdělanost, společnost, politika, jehož editorem je Petr Hlaváček. Do knihy přispělo celkem 31 autorů, například Ivan Gabal, Pavel Barša, Petr Pithart, Milena Bartlová či Roman Joch. Je nějaký důvod ji číst? Najdeme v ní něco kromě různých frází o tom, že rolí intelektuála je klást nepříjemné otázky, být schopný reflexe, kriticky myslet a tříbit a kultivovat veřejnou diskusi?

Kniha je cenná především tím, že navzdory velkému množství klišé, která se v ní objevují, nabízí celou řadu odlišných pojetí intelektuála. Rád bych zde zmínil alespoň některá z nich. Nejprve však stojí za to vysvětlit, v čem je podle mne problém, budeme-li intelektuála definovat jako toho, kdo klade nepříjemné otázky či má schopnost reflexe.

Popis je to natolik vágní, že nám vůbec nepomůže. Plní například ekonom Tomáš Sedláček tuto roli ve vztahu k současnému ekonomickému systému? Leckdo řekne, že ano, protože upozorňuje na nesmyslnost neustálého důrazu na růst či problematičnost pojetí ekonomie jako objektivní a neutrální vědy. Hodně lidí ale odpoví, že řadu otázek Tomáš Sedláček vůbec neklade a od toho nejdůležitějšího naopak odvádí pozornost jinam.

Stejně se mohou lišit názory na to, do jaké míry naplňoval roli intelektuála Václav Havel v prezidentském úřadu. Pro některé ano. Dokladem toho může být například jeho postoj k televizní krizi či jeho rudolfinský projev v listopadu 1997. Podle jiných na tuto roli rezignoval a stal se zastáncem dominantní ideologie a statu quo.

Zkusme se nyní zamyslet nad některými pojetími intelektuála, která můžeme nalézt ve zmiňovaném sborníku. Nejzajímavější interpretaci intelektuála podle mne nabízí Pavel Barša. Intelektuál v Baršově podání je myslím velmi vzácný. Nestačí klást otázky či kritizovat převažující názor. Role intelektuála je specifičtější: odhalovat moc znaků, obrazů a diskursů, která je tím silnější, čím méně je vědomá. Čím více je považujeme za něco objektivně daného, za průhledného prostředníka či neutrální nástroj, tím jsou mocnější.

Intelektuál je podle Pavla Barši nositelem zvláštní moci — kulturní moci diskursů, znakových systémů a obrazů: „Chci-li druhého přimět, aby jednal v souladu s mou vůlí, mohu ho motivovat buď strachem z fyzického přinucení, nebo zájmem na získání výhody. A mohu také apelovat na jeho představy o tom, co je správné, normální či přirozené v protikladu k tomu, co je nesprávné, nenormální či nepřirozené. Tyto představy nejsou lidem dány od přirozenosti, ale jsou konstruovány právě diskursy, obrazy a znaky.“

Z toho plyne, jaká by podle Pavla Barši měla být současná role intelektuálů. Jejím základem by už tak jako v minulosti neměl být boj proti panující hegemonii a nastolení nové, ale snaha překonat jakoukoli hegemonii: „Je-li úkol vykonávaný dříve antihegemonickým intelektuálem — tj. navrhování a prosazování alternativních společenských projektů — úkolem každého občana, pak úkol intelektuála jakožto intelektuála plyne z toho, že v sociální dělbě činnosti zaujímá místo Kulturträgera — tedy tvůrce a správce diskursů znakových systémů a obrazů. Tato specializace mu umožňuje, aby nám připomínal pohled, jímž konstituujeme svůj svět a na nějž v důsledku své přičinlivosti a angažovanosti v něm zapomínáme. Tento pohled není výronem transcendentálního vědomí, neboť je strukturován diskursy a znakovými systémy, v nichž jsou socializováni a tím vytvářeni jako subjekty určitého dějinného místa a času.“

Baršovo pojetí intelektuála neobsahuje morální a hodnotové kategorie. Nevychází z jednoznačného dělení na to, co je dobré a co špatné, ale z toho, že je třeba překonat hegemonii. To je ta jediná hodnotová kategorie, jediné dobro. A to nestranné a otevřené, protože v něm není obsažena konečnost daná nastolením té jediné univerzální pravdy.

Když se vrátíme k příkladu s Tomášem Sedláčkem a Václavem Havlem, odpověď na otázku, nakolik splňují Baršovu definici intelektuála, je výrazně jednodušší. Vymykají se jí, protože role intelektuála pro ně v konečném důsledku spočívá v hájení toho správného pohledu na svět. Stejně tak ji nemůže splňovat Ivan Gabal, který ve svém textu ve sborníku napsal: „Základem naší suverénní existence a geopolitické bezpečnosti je sledování společných západních zájmů, snaha vložit do tohoto světa přidanou hodnotu a překonávání momentálních ekonomických a národních ,výhodných' či populárních zájmů.“ Ivan Gabal ani nepředstírá, že by úloha intelektuála měla spočívat v něčem jiném než v prosazování jednoho správného společenského projektu.

Poněkud složitější je to s pojetím intelektuála Petra Pitharta. To vypadá na první pohled podobné tomu Pavla Barši. Také s rolí intelektuála spojuje diskurs a jeho správu: „Rolí intelektuála je dbát o to, aby se pokud možno vždycky vědělo, o čem se právě mluví, aby mluvící užívali slova v domluvených významech anebo aby svá slova vždycky vzápětí vysvětlili. Zkrátka iniciovat, udržovat a kultivovat to, čemu se dnes říká ,diskurs'.“

Petru Pithartovi ale ve skutečnosti nejde o to, rozkrývat diskursy, ve kterých lidé fungují, zviditelňovat je a dekonstruovat jejich údajnou nestrannost a objektivní danost. Petr Pithart chce naopak pečovat o dominantní veřejný diskurs. Kultivovat ho. Snažit se jeho prostřednictvím nastolit dialog.

Pokud bychom v otázce role intelektuála ve veřejném prostoru vzali text Pavla Barši jako výchozí či přímo normativní, spočívá hlavní problém většiny autorů textů ve sborníku v tom, že nemají moc velký nadhled nad diskursem, ve kterém se pohybují. A místo toho, aby jejich definice role intelektuála plynula ze snahy ho překonat, jejich diskurs tuto definici naopak utváří. Většinou tak nejsou Kulturträgery. A byť se proti tomu sami vymezují a poukazují na sokratovské kladení nepříjemných otázek, schopnost kritické reflexe převažujícího názoru či péči o veřejný diskurs, jsou v zajetí svých diskursů a z nich plynoucích společenských projektů.

    Diskuse (26 příspěvků)
    Jan Kopecký, sociolog
    September 30, 2012 v 17.24
    Jaroslavu Bicanovi - k vyjadřování intelektuála
    Pro "to, čemu se dnes říká „diskurs“" bývalo dříve, tuším, slovo rozprava. Pakliže je ovšem autor přesvědčen, že rozprava a diskurs (discourse) není totéž, mohl by to zde laskavě vysvětlit.

    Tím by se to i zaostalejšímu čtenáři, jako třeba mně, rozkrylo, a cestou dekonstrukce by se mu pomohlo dospět k nadhledu a nezůstat v zajetí svého diskursu.

    Jinak by se ho (mě) mohl zmocnit pocit, že se nad ním (nade mnou) nějaký intelektuál chtějí vyvyšovat. Což by ho (mě) mohlo rozladit.

    Děkuji
    Jan Kopecký
    Jaroslav Bican, Redaktor rubriky Domov DR
    September 30, 2012 v 21.45
    Janu Kopeckému - není diskurs jako diskurs
    Máte pravdu, že slovo "diskurs" znamená původně rozpravu. Tento pojem ale po roce 1960 díky teoriím diskursu Michela Foucalta dostal ještě další význam.

    Na české wikipeii se shrnuje například takto:

    "Podle Foucaulta jde (zjednodušeně řečeno) o jistý způsob chápání a porozumění skutečnosti v určité epoše a oboru, který se charakteristickým způsobem promítá do jazyka a jeho možnosti tak podstatně ovlivňuje. „Diskurz je tedy to, co tvoří pozadí každé promluvy, která jej nutně „opakuje“, pohybuje se v prostoru jím vymezeném; je to zároveň to, co nám umožňuje mluvit, respektive co naše mluvení legitimizuje, a zároveň to, co nám týmž pohybem něco říct znemožňuje.“ "

    Pokud můj příspěvek vyzněl povýšeně, tak se moc omlouvám.

    Srdečně zdraví
    Jaroslav Bican
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    September 30, 2012 v 22.43
    Gabalova představa připouští za intelektuála např. kněze, jen z titulu toho, že je kněz, kdežto umělce v moderním smyslu de facto vylučuje.
    Pithartův intelektuál je moderátor.
    Souhlasím s Vámi pane Bicane, že Baršův postoj je asi nejpromyšlenější - uvědomuje si, že intelektuálnímu výkonu není vlastní jen pouhé přesvědčení či železná logika, ale i dialektika.
    A že se jeho podstata vyjeví až v konfrontaci s mocí.
    Jan Kopecký, sociolog
    September 30, 2012 v 22.49
    Jaroslavu Bicanovi
    Děkuji za odpověď. A nemáte zač se omlouvat. To možná spíš já, za svou jízlivost.
    Co se toho Foucaulta týče, (mohu se mýlit, ale) ani po tolika letech o něm nemám vysoké mínění.
    Jaroslav Bican, Redaktor rubriky Domov DR
    September 30, 2012 v 23.12
    Aleši Morbicerovi
    Mohu se zeptat, z čeho přesně vyvozujete to, že pojetí intelektuála podle Ivana Gabala vylučuje umělce v moderním smyslu? Myslíte to tak, že kněz je pevný ve své víře, kdežto umělec tvoří a dopředu přesně neví, co bude výsledkem jeho tvorby? A že připouští různé interpretace svého díla?
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    October 1, 2012 v 0.59
    Sám jste napsal: "Ivan Gabal ani nepředstírá, že by úloha intelektuála měla spočívat v něčem jiném než v prosazování jednoho správného společenského projektu."

    Ale abych neodpovídal citací. Když si třeba položím otázku - byl van Gogh intelektuál? - musím sám sobě odpovědět - ano.
    Sledoval van Gogh společné západní zájmy? To těžko. Vždyť šel proti všemu, co v té době "západ" považoval za "západní".
    Zkrátka intelektuál nikdy nemůže být garantem nějaké "suverénní existence a geopolitické bezpečnosti". Od toho jsou tu jiní. Intelektuál často sype písek do zajetých koleček, čímž donutí celé soukolí zabývat se svými partikulárními částmi - a buď postižené místo znovu seřídit, nebo předělat, nebo jako už nepotřebné zrušit.
    (čímž se "paradoxně" stává jednou z hybných sil Západu)

    Nicméně je pravda, že soukolí začíná být v tak zdevastovaném stavu, že sypání písku do koleček jeví se být mírně kontraproduktivní, stejně jako pouhá pithartovská údržba. V tom lze Gabalovo volání po konstruktivním přístupu chápat.

    Ale já tu knihu nečetl. V podstatě to byl jen rychlý záznam mých myšlenek po přečtení Vašeho textu. :-))
    MP
    Martin Profant
    October 1, 2012 v 10.20
    Janovi Kopeckému a Jaroslavu Bicanovi
    Vždycky mi bylo líto Francouzů, že tak často nevědí, co říkají. On na to sice upozornil už Moliére, když nechal svojí postavu objevit,"že vlastně mluví celý život v próze. A neví o tom." -- ale takovejch let uplynulo a nic se s tím neudělalo.
    Zrovna ten zatrolený "discours"! U nás,když to použije Barša, tak víme, že je to onačejší intošský slovo, najdeme si ho na wikipedii a můžeme s tím do DR nebo do kavárny. Ale ve Francii to je jednou rozprava, podruhý přednáška. A ani ten universitní profesor, když svůj "discours" v sylabu nadepisuje, nevzpomene, že by mohl své studenty mást, protože slovo "discours" dostalo po roce 1960 další význam.
    A takových slov tam je, třeba "žánr". Chudáci Francouzi.
    Bůh nechť ráčí české podučitelství i podučitelstvo, že my máme v těch intelektuálskejch slovech pořádek a taky,že nemusí jíst žabí stehýnka.
    Jan Kopecký, sociolog
    October 1, 2012 v 12.9
    Martinu Profantovi
    Napsal jste to pěkně, a hlavně zdvořile. (Abych se schoval za autoritu, vzpomenu, že na těchhle "Francouzích" jsme se už kdysi dávno shodli s nebožtíkem Jiřím Němcem: většinou jen módní záležitost ...)
    Nicméně na žabí stehýnka jsem byl jednou pozván v blízkosti Splitu, a chutnala mi moc.
    MP
    Martin Profant
    October 1, 2012 v 15.8
    Janu Kopeckému
    Bylo by smutné, kdyby vám nechutnala -- i když, zrovna tohle jídlo jde velmi snadno zkazit. Nicméně nechutnají českému podučitelům, protože buď neochutnají anebo si je okoření takovým množstvím snobismu,že jim nemohou přijít na chuť.
    Jaroslav Bican, Redaktor rubriky Domov DR
    October 1, 2012 v 20.29
    Martinu Profantovi a Janu Kopeckému
    Musím se přiznat, že moc nerozumím tomu, co přesně Vás na slově diskurs tak dráždí. Pokud to, v jakém smyslu ho Pavel Barša používá, má nějaké opodstatnění, pokud se tak daří vyjádřit a pochopit něco, co by se pomocí slova rozprava vysvětlit nedalo, pak podle mne není důvod se nad tím pohoršovat. V každém případě vřele doporučuji si Baršův text přečíst.
    + Další komentáře