„Ekonomické reformy vyžadují dnes určitá strategická politická rozhodnutí ohledně naší státní a národní existence. Tato rozhodnutí však nemohou být učiněna experty, protože se týkají cílů národa, lidu, celých skupin společenských, k nimž se chceme pohybovat. Jaké jsou to problémy? Jaká jsou to rozhodnutí? Chceme neomezené tržní hospodářství, nebo ne? Chceme reprivatizaci znárodněného majetku nebo ne? Chceme utáhnout opasek horníkům nebo estébákům? [...] Vláda, která se snaží rozhodnout ekonomické otázky bez těchto politických řešení je opravdu adolescentní [...] Dnes se jeví dříve zakázané ideologické stereotypy jako pravda, ačkoliv to mohou být jen zbrusu nové neméně arogantní nároky na držbu pravdy novou mocenskou elitou. Vůči elitám, ale každým elitám, musí být kritický intelektuál v trvalé a nepřetržité opozici.“

Tato slova pronesl český intelektuál Ivan Sviták v roce 1990 před prvními polistopadovými volbami. Nebýt těch „estébáků“ a „znárodněného majetku“ mohla být tato slova vyřčena klidně dnes, kdy od zmíněných voleb uplynulo již dvacet let.

Je jen logické, že politické kyvadlo se vychýlilo po něžné revoluci doprava. Bylo by naivní očekávat něco jiného. Na druhou stranu by snad bylo možné předpokládat, že zhruba po dvaceti letech se česká společnost posune ve svých názorech zpět do politického středu, který by odpovídal starším československým tradicím a evropskému kontextu. Nestalo se tak. Máme dnes nejpravicovější vládu od roku 1945 a podle mínění mnoha lidí jde o naši nejlepší polistopadovou vládu, ačkoliv člověk orientovaný levicově nebo opravdu středově by ji musel z hlediska svých preferencí logicky považovat za vládu nejhorší.

V první polovině devadesátých let se stal určující politickou postavou Václav Klaus. Společnosti imponoval svou liberální rétorikou, která sázela primárně na ekonomické hodnoty a nabízela cestu k vysněnému západnímu blahobytu skrze pověstné utažení opasků. Veřejnost slyšela na vyjádření tehdejšího ministra financí a později premiéra, že koruna bude za pět let tak silná jako rakouský šilink, že státní majetek je třeba rozdat do soukromých rukou zadarmo apod. Přitom byly zaváděny v mezích možností i standardní atributy západního sociálního státu. Nedošlo ani k zpochybnění některých jistot, na které byla česká společnost zvyklá, jako např. státem placené zdravotnictví.