„Ekonomické reformy vyžadují dnes určitá strategická politická rozhodnutí ohledně naší státní a národní existence. Tato rozhodnutí však nemohou být učiněna experty, protože se týkají cílů národa, lidu, celých skupin společenských, k nimž se chceme pohybovat. Jaké jsou to problémy? Jaká jsou to rozhodnutí? Chceme neomezené tržní hospodářství, nebo ne? Chceme reprivatizaci znárodněného majetku nebo ne? Chceme utáhnout opasek horníkům nebo estébákům? [...] Vláda, která se snaží rozhodnout ekonomické otázky bez těchto politických řešení je opravdu adolescentní [...] Dnes se jeví dříve zakázané ideologické stereotypy jako pravda, ačkoliv to mohou být jen zbrusu nové neméně arogantní nároky na držbu pravdy novou mocenskou elitou. Vůči elitám, ale každým elitám, musí být kritický intelektuál v trvalé a nepřetržité opozici.“

Tato slova pronesl český intelektuál Ivan Sviták v roce 1990 před prvními polistopadovými volbami. Nebýt těch „estébáků“ a „znárodněného majetku“ mohla být tato slova vyřčena klidně dnes, kdy od zmíněných voleb uplynulo již dvacet let.

Je jen logické, že politické kyvadlo se vychýlilo po něžné revoluci doprava. Bylo by naivní očekávat něco jiného. Na druhou stranu by snad bylo možné předpokládat, že zhruba po dvaceti letech se česká společnost posune ve svých názorech zpět do politického středu, který by odpovídal starším československým tradicím a evropskému kontextu. Nestalo se tak. Máme dnes nejpravicovější vládu od roku 1945 a podle mínění mnoha lidí jde o naši nejlepší polistopadovou vládu, ačkoliv člověk orientovaný levicově nebo opravdu středově by ji musel z hlediska svých preferencí logicky považovat za vládu nejhorší.

V první polovině devadesátých let se stal určující politickou postavou Václav Klaus. Společnosti imponoval svou liberální rétorikou, která sázela primárně na ekonomické hodnoty a nabízela cestu k vysněnému západnímu blahobytu skrze pověstné utažení opasků. Veřejnost slyšela na vyjádření tehdejšího ministra financí a později premiéra, že koruna bude za pět let tak silná jako rakouský šilink, že státní majetek je třeba rozdat do soukromých rukou zadarmo apod. Přitom byly zaváděny v mezích možností i standardní atributy západního sociálního státu. Nedošlo ani k zpochybnění některých jistot, na které byla česká společnost zvyklá, jako např. státem placené zdravotnictví.

V roce 1998 se zdálo (přes mírnou hysterii nad vítězstvím sociální demokracie), že poměry se vrátí do normálu a levice přestane být ve společnosti ostrakizována. K takovému vývoji však nedošlo. Za dvacet let po revoluci vyrostla nová mladá generace, která už nemá vlastní zkušenost s obdobím komunismu. Tato generace je pravicovější a vůči levici ještě nesmiřitelnější než jejich rodiče. Je to generace odchovaná pravicově liberální rétorikou, která zdomácněla v našich médiích od devadesátých let. Tito mladí se vhodně doplňují se starší vládnoucí elitou, pro niž sametová revoluce znamenala cestu ke společenskému vzestupu. Nová elita nemá tudíž žádný důvod o ideologii devadesátých let pochybovat a koneckonců nemá ani vlastní zkušenosti s odvrácenou stránkou tohoto období. Jsou to lidé, kteří často zažili rok 1968 a někteří z nich vedou dodnes válku proti komunismu a Rusku, tedy válku, která už byla před dvaceti lety dobojována. Za této konstelace není naděje na brzkou změnu politického ovzduší.

Dominující pravicově liberální ideologie se zdánlivě opírá o ekonomickou vědu. Značnou zásluhu na její propagaci má ODS a také Liberální institut, který publikoval mnoho knih různých liberálních myslitelů. (V posledních letech se prosadil rozhodující vliv liberálů, odchovaných mj. Liberálním institutem, také na Národohospodářské fakultě VŠE.) To, co se ovšem v pojetí Liberálního institutu prezentuje jako ekonomická věda, je spíše pseudovědou. Metodicky je takové zkoumání na úrovni 17. století, kdy se ještě v duchu středověké metafyziky věřilo, že čistým rozumem lze dospět k univerzálnějším pravdám než při pozorování okolního světa.

Přitažlivost liberální ideologie lze pochopit skrze jeden prostý fakt: v české společnosti dokázala vyplnit ideologické vakuum. Po rozpadu marxistické ideologie se pro postkomunistické společnosti nabízel zpravidla návrat k náboženství nebo k nacionalismu. Specifikem české společnosti bylo to, že ani jedna z těchto možností nepřipadala v úvahu. Český národ byl již před nástupem komunismu silně sekulární a ateistický. Nacionalismus se pak jevil v našich podmínkách jako anachronismus nebo něco, co by nás nežádoucím způsobem spojovalo s východní Evropou. (Odklon od tradičního vlastenectví by si ovšem zasloužil hlubší analýzu.)

Úspěch Václava Klause tkví mj. v tom, že dokázal vzniklou ideologickou mezeru přesvědčivě vyplnit. Ač sám sebe označoval za pragmatického politika, ve skutečnosti se osvědčil spíše jako schopný ideolog. Zatímco praktické úspěchy jeho ekonomické politiky jsou dodnes sporné, ideologie, kterou si Klaus národ získal, zapustila své pevné kořeny. Měli bychom si proto přiznat, že Václav Klaus je mužem významných idejí, ať už s nimi souhlasíme, nebo nikoliv. Ponechávám na někom jiném, aby se zamyslel nad tím, nakolik byl úspěch těchto idejí dán tím, že v lecčems odpovídal životní praxi a životním cílům průměrného normalizačního Čecha.

Nechci ani kritizovat konzumní zaměření české společnosti (někdy je lépe, když se lidé starají o konzum místo toho, aby řešili, jak naložit např. „s méněcennou rasou“), nelze ovšem nevidět jeden zásadní paradox konzumních cílů, které si česká společnost po roce 1990 stanovila. Před dvaceti lety jsme si měli utáhnout opasky, abychom se měli v dohledné době lépe, nyní si máme utáhnout opasky údajně, abychom nezbankrotovali. Dvacet let přitom podle tehdejšího mínění představovalo dobu potřebnou k překonání naší ekonomické zaostalosti a dokončení přechodu ke standardnímu kapitalismu.

Naše životní úroveň i náš svět idejí jsou ovšem od západního světa stále na hony vzdáleny. Dnes se všude v Evropě bojuje za záchranu sociálního státu, u nás se mluví o jeho nepotřebnosti. Jinde v Evropě se demonstruje proti zmrazení platů ve státním sektoru, u nás se plánuje jejich snížení o deset a více procent. Mnozí přitom věří, že všechna tato opatření děláme, abychom se zase měli lépe a lépe. Kdo si ale pamatuje dobu před dvaceti lety, nechť si zkusí představit, jak by při návratu do té doby vysvětlil lidem, že v roce 2010 nám naši mocní budou vysvětlovat, že kvůli konkurenceschopnosti na světových trzích musí být u nás nízké mzdy apod.

Úkolem intelektuála je kritický přístup k vládnoucí ideologii, zejména tam, kde se dostává do rozporu s realitou, a tam, kde její lživost dává moc mocným a iluze bezmocným.

Lze namítnout, že dnes se celý svět nachází v krizi, neměli bychom si ale nalhávat, že nebýt krize, tak by se životní podmínky většiny obyvatel Západu zlepšovaly. Např. mezi lety 1973 až 1995 prožíval svět dlouhodobou konjunkturu, HDP v USA vzrostlo za tu dobu na dvojnásobek. Průměrná reálná mzda ve Spojených státech ovšem po celou tu dobu setrvale klesala. Tento fakt je velmi pozoruhodný. Z hlediska liberální ideologie by k něčemu takovému nemělo dojít. Kolikrát se jen liberálové ohrazovali proti tvrzení, že v kapitalismu bohatí bohatnou a chudí chudnou a označovali to za zlovolnou lež levice.

Alfou a omegou současné hospodářské politiky je hospodářský růst. Paradoxně tento cíl dnes již slouží jako ideologický nástroj ospravedlňující pokles životní úrovně i politiku vyšší sociální kontroly. Lidé se mají uskromnit kvůli konkurenceschopnosti své ekonomiky na světových trzích, nezaměstnaní musejí být donuceni pracovat, abychom na ně nemuseli platit daně atd. Staré české přísloví sice praví, že bez práce nejsou koláče, ale to, že se upeče větší koláč, neznamená, že z něj mocní nemohou pro ty bezmocné ukrajovat stále menší kousky.

Dostali jsme se do období, kdy už se většina občanů západních zemí na další ekonomické prosperitě nepodílí, jenom si toho většinou ještě nepovšimli. Jestliže je takový stav důsledkem globálního kapitalismu, pak proti tomu nejspíš ani kvalitní levicová politika nic nezmůže. Ani kritika intelektuálů samozřejmě sama o sobě nic nezmění, není dokonce ani s to změnit převládající ideologii. Je však podmínkou každé společenské změny. Druhou podmínkou je významný nárůst sociálního napětí, s ním však lze do budoucna téměř s jistotou počítat. I proto budeme potřebovat, aby někdo dokázal současný stav přesně pojmenovat a říkat nepohodlnou pravdu.